Počátek

Tak, pokud jste někdo četli Wall Halle, moji prozu na pokračování, tak tohle je něco, co úplně předchází. Byla by to jiná kniha, má úplně jiný děj, je to asi o 300 let dříve než Wall Halle, ale nějak nestíhám to všechno dopisovat, protože mám v hlavě tolik příběhů, že to prostě nejde... doufám, že se Vám bude líbit...

 1

            Když Serrasalmus Hogarr poprvé uviděl pergamen verbující muže ochotné vyplout na širé moře a hledat novou pevninu, byl na mol opilý. Připadalo mu směšné, že panovníkům jeho říše nestačí země, kterou mají. Že potřebují novou půdu, kterou by mohli podle jeho názoru zplundrovat, zničit a ovládnout. Ale zároveň mu přišlo neuvěřitelně zábavné se do této armády zapsat. Dopotácel se ke stánku, u kterého seděl písař a za ním postávalo několik znuděných vojáků. Nevšiml si, kolik jich přesně bylo, ale to nebylo důležité. Pěstí uhodil do stolu. „Přidám se k vám! Podej mi pero, šašku!“ i přes množtví alkoholu, které vypil, mu písař zřejmě porozuměl. Namočil brko do inkoustu a ochotně ho Hogarrovi podal. Když se sklonil nad papír, aby na něj napsal své jméno, zamotala se muhlava a písmena, která na něm byla napsána splynula v množství rozmazaných skvrn. Narovnal se a zadíval na jeden bod v dálce, aby se jeho zrak zostřil a hlava přestala točit. Po chvíli se konečně alkohol na okamžik opět usadil a přestal dělat potíže. Znovu se sklonil a naškrábal svoje jméno pod několik dalších. V tu chvíli kolem proběhla žena s košem ovoce a vrazila do něj. Zapotácel se a upadl na stůl plný písařových věcí. Ten bleskově vyskočil a začal máchat rukama všude kolem sebe. Pokřikoval na vojáky a ukazoval směrem ke hromadě papírů, ze které se Hogarr snažil vstát. Vojáci se seběhli kolem polámaného stolku, popadli ho za ramena a snažili se opilce postavit na nohy. Zuřivě se rozmách a odhodil dva vojáky stranou. Odněkud se přihnalo dalších sedm možná i deset mužů. Několik jich vytáhlo meče a přiložili je vzpouzejícímu se Hogarrovi na hrdlo. Zkameněl, protože proti takové přesile neměl šanci.

            Probudil se na slaměnné rohoži páchnoucí krysí močí. Otevřel oči a uvědomil si, že je v šatlavě. Stěny kobky byly vlhké, obrostlé plísní a hrubým mechem. Vysoko na stěně nad ním bylo drobné okno, odkud zněly tlumené zvuky z ulice. Zaslechl prodavače, jak se snaží prodat otroka. Pravděpodobně velmi ubohého otroka, protože jeho cena neustále klesala. Pokusil se vstát, ale rozbolela ho hlava. V tu chvíli mu neuvěřitelně chyběl nápoj, který jeho přítelkyně Lia připravovala z kozího mléka. Byl to jediný opravdu učinný lék na kocovinu. Má sladká Lia. Včera večer do mě nalila tolik alkoholu a já jí ani nezaplatil. Několik hodin jen tak ležel a přemýšlel, co předešlý den vlastně udělal. Podepsal se pod něco, s čím nesouhlasil. Daroval svoje jméno, svoji čest i svůj meč malicherných vládcům. Ale bohužel to nemohl vzít zpět. Jedinou možností bylo ukrást tu proklatou listinu. Nemožné. Naprosto nemožné. Obzvlášť když byl zamčený v místnosti plné krys. V zámku zachrastil klíč a dveře se otevřely. Serrasalmus si dal ruce za hlavu a čekal. Do kobky vstoupil muž menší zavalité postavy. Do široka se rozkročil, ruce si složil na hrudi a tiše ho pozoroval.

„To je on, pane,“ oznámil muži voják stojící ve dveřích.

„To vidím! Nikdo jiný tu není!“ okřikl ho a znovu se zaměřil na zajatce. „Napadl jsi naše vojáky. Tos neměl,“ odmlčel se a udělal dva kroky dopředu. „Ale vzhledem k tomu, že jsi se zapsal do námořní armády z toho nebudeme vyvozovat důsledky. Teď jdi a vezmi si ty nejdůležitější věci. Loď vyplouvá zítra k večeru.“ Nenechal ho cokoli říct, prostě se otočil a chystal se k odchodu. Ve dveřích se zastavil a jen tak přes rameno prohodil: „Nepokoušej se utéct. Moji muži tě budou hlídat.“ A odešel.

            Jakmile Hogarr vyšel z budovy věznice, na paty se mu přilepili dva vojáci. Sledovali ho až k domu a dokonce i do krčmi U Podkovy, kam se vydal už se zabalenými věcmi zapít žal. Opouštím svůj domov, blesklo mu hlavou.

            Lia zrovna obsluhovala ženu sedící v rohu, když vstoupil. Osobní stráž se usadila o dva stoli dál, aby měla přehled o každém jeho pohybu.

„Co mi to sem taháš!?“ okřikla ho Lia a s úsměvem hodila hlavou směrem k vojákům, kteří její poznámku raději ignorovali, než aby si udělali nepřátele v jediné dobré hospodě ve městě.

„Ále, dostal jsem osobní ochranu. Nechtějí, aby se mi něco přihodilo dřív, než vypluje ta slavná loď do neznáma.“ Lia sebou při poznámce o lodi trhla. Tázavě se zadívala do Hogarrových tmavě modrých očí, čelo se jí zkrabatilo, jak přemýšlela a pak vyprskla smíchy. „Nedělej si ze mě legraci hlupáku!“

„Nedělám si legraci,“ řekl s vážným výrazem. Lia popadla dva korbeli s pivem a přisedla si.

„Ty odplouváš? S těma žoldnéřema a chudákama, který si myslej, že za mořem najdou ňejaký bohatství? Zbláznil si se?“ v její tváři se začaly rýsovat obavy. I když její mluva nebyla příliš vybraná a málokdy dávala najevo, že jí na někom záleží, bylo vidět, že ji to zasáhlo. Měla ho ráda jako svého staršího bratra. Cítil její rozpaky. Doufala, že se zasměje a ona ho bude zbytek večera kárat za nemístné vtipy. Ale tentokrát to bylo jiné.

Vzal ji za ruku a potichu řekl: „Ano Lio, já odplouvám. Zítra v podvečer.“ díval se jí přitom zpříma do očí. Lia zklonila hlavu a snažila se zadržet slzy. Odtáhla svou dlaň, natáhla se po korbelu a polovinu vypila. Oči se jí zaleskly, pevně sevřela čelisti a znovu se na něj podívala.

„No tak to se spolu ještě pořádně napijem, než mi utečeš.“ hlas měla pevný, ale její prsty se třásly. Usmál se a samozřejmě souhlasil. Celou noc seděli a vzpomínali. Lia jen občas odběhla, aby obsloužila tu ženu v rohu, která s nimi zvláštním způsobem sdílela jejich náladu. Vojáci spali opření o zeď a nikdo jiný v krčmě nebyl. Někdy po poledni příštího dne Hogarr na okamžik usnul, hlavu opřenou o stůl. Lia ho vzbudila, právě když vojáci vstali ze svých míst, aby svého zajatce doprovodili do přístavu. Narovnal se, přehodil přes rameno vak se svými věcmi a otočil se k Lie. Chvíli se mlčky pozorovali a pak ji objal. Na oko se vzpouzela, ale vlastně se tím k němu ještě pevněji přivinula a nechtěla ho pustit. Políbil ji na čelo a pošeptal jí do vlasů: „Já se vrátím,“ a ačkoli ani jeden z nich těm slovům nevěřil, Lia se usmála a polibek mu oplatila. Žena v rohu se zvedla, přes rameno přehodila toulec plný šípů a luk a vyšla z hospody. Vojáci se přiblížili, když Hogarr zvedl svůj meč meč. Ještě pohladil Liu po tváři a vyšel ven. Slunce praštilo do očí až se mu zatočila hlava. Vojáci ho podepřeli, než získal znovu svou rovnováhu a vykročil směrem k řece.

 

            Zbytek slunečního světla ozářil molo a rudé paprsky dodaly odchodu ten správný nádech. Odcházím ze svého domova, uvědomil si a vzpomínal, jak před dvaceti lety s matkou odešli z vesnice na jihu, aby mohli žít svobodně. Na jihu země je otrokářská kolonie a oni tenkrát dostali šanci utéct. Během cesty je napadlo několik mužů. Matka ho odhodila do křoví a nakázala mu: „Ani se nehni!“ Seděl tam, klepal se a mezi větvičkami ji se slzami v očích pozoroval. Když se na ni vrhli dívala se mu do očí. Nevykřikla, když ji jeden z nich udeřil a srazil k zemi, ani když ji znásilňovali. Dívala se mu do očí a on v nich viděl, jak se na něj usmívá. Na ten pohled nikdy nezapomene, slíbil si. Když se jí do břicha zabořil nůž, jiskry v jejích očích pohasly. Nebránila se, aby zachránila svého syna. K ránu ho u jejího mrtvého těla našli lovci a dovedli ho do Kordollu. Získal sestru Liu a novou rodinu, která ho vychovala jako vlastního syna. A teď to všechno nechal za zády a vydával se do nového světa. Zastavil se před můstkem na loď a otočil se. Před ním byla dýchající vesnice, vonící po kvetoucích stromech. Sklonil hlavu a pomalu vyšel po dřevěné lávce na palubu. Najednou uslyšel křik. Známý hlas, jak se dohaduje se stráží. Když Hogarra uviděla, vytrhla se jim a běžela k němu. Vrhla se mu kolem krku.

„Nenechám tě, abys mě opustil, ty barbare!“ řekla to se smíchem, ale v jejích očích se třpytily slzy.

„A co chceš dělat, ty víš že to jinak nejde,“ vyřkl ta slova jemně, aby jí ukázal, jak mu na ní záleží, ale zároveň  pevně, aby jim dodal důraz, ale ona ho odstrčila a zadívala se mu zpříma do očí.

„Jak to myslíš, že to jinak nejde! Jedeš na výlet a svou sestru tu necháš?! Jedu taky, abys věděl. Ty si budeš užívat a já tu mám leštit sklenice? Ani náhodou!“ Na zádech měla kožený vak plný svých věcí, tak jak to ženy umějí. Hogarr byl rád, že ji nemusí nechávat samotnou, ovšem začínaly se vynořovat obavy mnohem silnější než radost. Mnoho žen na tuto loď nevstoupilo a muži nejsou zrovna... přívětiví. Ne, špatně řečeno, jsou přívětiví až příliš. Když Lie ukazoval, kam si má uložit věci, uviděl tu ženu, která strávila celou noc v krčmě U Podkovy. Stála a pozorovala je. V očích měla chlad. Ani se neusmála. Hogarra její pohled urazil. Na něj se ženy usmívají. Ona se jen otočila a prošla mezi lodníky, kteří nakládali zásoby. Mávl nad tím rukou a následoval svou sestru.

 

            Byli na moři už měsíc. V prvním týdnu Serrasalmus pečoval o Liu, která trpěla mořskou nemocí a neustále zvracela. Zelený obličej dívkám nesluší. Na lodi nebyl žádný ranhojič, což bylo značně podivné, vzhledem k tak dlouhé plavbě. Dva muži zemřeli. Jeden v bitce u piva a druhý na zkažený žaludek. Začal zvracet krev a příští ráno byl mrtvý. Vyděsilo ho, že by Lia mohla mít stejnou chorobu, ale za pár dní si na houpání lodi zvykla a byla v pořádku. Všude chodili spolu, odmítal ji nechat samotnou. Jednou do Hogarra vrazil opilý muž.

„Co si jí sebou pořád vodíš? Jí máš zaplacenou nebo co? Je nás tu dost, tak...“ v tu chvíli se Hogarrovi zatmělo před očima a vrazil muži pěst do obličeje. Pod jeho silnou rukou zapraskaly nosní kůstky. Stačila jedna rána a opilec se složil k zemi.

„Tohle si nemusel, stačilo by si s nim promluvit. Teď budeme mít problémy.“ Zašeptala Lia při pohledu na několik dalších mužů stojících opodál a zírajících jejich směrem. Najednou někdo přehodil ruku přes Hogarrovo rameno. „Konečně. Ten spratek už potřeboval lekci,“ její hlas byl silný a pevný. Možná i hrubý, ale přesto ženský. Oči se jí leskly díky alkoholu, který za večer vypila. Upřela svůj pohled na bandu, která ještě před chvílí chtěla pomstít svého přítele a zazubila se. Velitel skupinky se zamračil a odvrátil se. „Děti sem nepatří. Dávej si na ni pozor.“ řekla a odešla.

„Je drzá!“ vykřikla Lia. Dívala se směrem, kterým žena odešla a její obočí zračilo značné rozčilení.

„Možná. Každopádně myslím, že nás zachránila před pořádným výpraskem.“

„Odkdy ty se vzdáváš?! Ty mi chceš říct, že by tě porazila banda ožralejch křupanů?“ když tohle vykřikla, uvědomila si, že stále ještě stojí příliš blízko, aby mohla takhle mluvit. Chytila svého přítele za loket a dostrkala ho pryč,

Oba seděli v podpalubí a tiše se dohadovali. Nechápala, proč se na tu ženu Hogarr nedokáže zlobit. Podle ní to byla urážka. V těhle chvílích byl rád, že se nikdy neoženil. Snažil se zaostřit sluch na okolní zvuky, i když se navenek tvářil, že ji poslouchá a přemýšlí o jejích slovech. Cítil, že nejsou sami. A měl pravdu. Kajutou se začal vznášet jemný kouř.

„Je trochu moc hrdá na to, že by tu sama nevydžela ani týden,“ ozvalo se z rohu místnosti. V houpací síti ležel muž. Posadil se a po chvíli se vydal směrem k místu, kde oba vegetiliJ. Jeho pomalý houpavý krok, dlouhý kabát a černé vousy spletené do úzkého copánku Hogarra lehce znervózňovali. Zastavil se přímo přede ním, v ruce držel drobnou štíhlou dýmku. Usmál se na Liu.

„Mohu s posadit?“ zeptal se s drzým úšklebkem ve tváři a aniž by čekal na odpověď, sedl si vedle ní.

„Co chcete?“ snažil se mluvit tak, aby bylo jasné, že je ruší, ale zároveň ho nevyprovokovat. Vetřelec si poklepal dýmkou o hřbet ruky, aby sklepal zbývající tabák.

„Nic nechci, přišel jsem se představit. Nevím, jak vy, ale já to považuji za slušnost,“ potáhl si a pokračoval: „Moje jméno je Vallien. A tvoje jméno krásko?“ Hogarr měl chuť ho praštit. Odtáhnout pryč a rozsekat na kusy, ale vlastně neměl sebemenší důvod. Byl slušný, možná až příliš vzhledem k lidem, kteří byli na palubě. Tak proč mě tak vytáčí? Řekl si pro sebe a zadíval se na jeho zarostlou tvář.

„Lia. Jmenuju se Lia,“ podala mu ruku tak, jak to dělají muži. Nikdy se nechovala příliš jako mladá dívka. Znovu se na ni usmál a pak se podíval na jejího společníka. Kývl hlavou a čekal až uslyší další jméno.

„Serrasalmus Hogarr. Ale většina lidí mi říká Salme.“

„Výborně. Takže už se známe.“ Znovu natáhl a vychutnával chuť tabáku. Z úst mu vyšlo několik drobných kroužků dýmu. „Proč jste tady?“

„Proč jsi tady ty?“ zeptal se Hogarr na oplátku. Vallien se zašklebil a zadíval se mu zpříma do očí.

„Výborná otázka. Řekněme ze zvědavosti. Teď je řada na tobě,“ rozmáchl rukama, opřel se o bednu za sebou a založil si ruce na prsa. V očích se mu odráželo světlo z několika mála lamp, které osvětlovaly podpalubí. Byl tak o dvě hlavy vyšší než všichni ostatní muži na lodi. Proti němu se cítil Hogarr jako ubožák, malý kluk, trpaslík. Nevědomky se mračil a Lia na něj vrhla vyčítavý pohled, protože Vallien čekal na jeho odpověď. Odkašlal si a řekl: „Já jsem tu omylem a ona z hlouposti.“

„Prostá odpověď,“ zadíval se na Liu a požádal ji o vysvětlení.

„Byl na mol, když se k tomuhle upsal a já nikoho nemám. Neměla jsem důvod zůstávat v Kordollu. Možná je to hloupost. Možná ne. Ale rozhodla jsem se tak sama za sebe narozdíl od tebe Salme.“ Její uštěpačný tón mladíka zasáhl. Jako by mu říkala, že z hlouposti je tam spíš on sám. Vlastně měla pravdu. Co mě to jen tenkrát popadlo? Co jsem si myslel? Že to bude zábava? Dobrodružství? Nevím. Vallien přivřel oči a zaklonil hlavu. Vyfoukl kouř a hluboce vzdychl. „Přece by jste se nehádali. Myslim, že se znáte dlouho na to, aby ste měli roztržku kvůli takový hlouposti, ne? Prostě jste tady. Proč, to už je vedlejší.“

„Jak víš, že se známe dlouho?“ zeptal jsem se.

„Když se chlap a ženská znaji krátce, nechovají se jako pes a kočka.“ Usmál se, podrbal se ve vousech, vstal a vrátil se tam, kde seděl předtím. Lehl si do houpací sítě zavěšené u stropu a přestal si jich všímat. Na okamžik se v podpalubí rozhostilo ticho. Možná jim oběma v hlavě zněla jeho poslední věta. Pes a kočka? Lia přerušila Salmovi myšlenky hlubokým zívnutím.

„Půjdu si lehnout.“ Bez dalšího slova vyšplhala do sítě za ním, přehodila přes sebe jehněčinu a zavřela oči. Usmál se nad tím, jak mu okatě dala najevo, že to nebudou dál řešit a vyšel na palubu. Posledních pár skupinek posedávalo a popíjelo. Pomalu procházel mezi nimi a poslouchal jejich řeči. Opilé řeči žoldáků a nešťastné fňukání mužů od rodin, kteří chtěli jen to nejlepší pro své ženy. Nespokojení se štěstím, které měli, doufali, že se vrátí bohatí a že to bohatství jim přinese to pravé nefalšované štěstí. Místo toho tady seděli, zoufalí a osamělí, zatímco u jejich žen leželi jiní, méně naivní muži. Zastavil se až na přídi. Pohled do tmy, vůně slaného mořského vzduchu. Šustění plachet a zpívající vlny, jedna za druhou bijící do boků lodi. Zatoužil opět se dotknout země, mít pevnou půdu pod nohama. Zavřel jsem oči a snažil se vzpomenout na okamžik, kdy byl v životě nejšťastnější. Kdy mu nic nechybělo. Kdy nic nehledal. Nic zvláštního nepotřeboval. Ano… když byl malý, ale to je samozřejmé. Děti nejsou náročné. Radost jim dělá každá hloupost. Ale pak se tohle všechno někam ztratí. Kam?

“Na co myslíš námořníku?” její otázka ho vyrušila z tichého rozjímání. Neotáčel se, jen otevřel oči a sklonil hlavu.

“Nejsem námořník.”

“Seš na lodi. Seš námořník. Zbytek je mi ukradenej. Ptala sem se, na co myslíš, ne co seš zač.” Postavila se vedle něho, opřela ruce o zábradlí a zadívala se kupředu. Vítr jí rozevlál vlasy a ona musela přivřít oči, aby jí sůl neštípala.

“Vzpomínal sem na svoje dětství…”

“Proč?” přerušila ho, “Aby ses moh litovat, že teď už to není tak dobrý jako tenkrát? Aby sis moh pofňukat a zanadávat? Nechápu proč tohle lidi dělaj.”

“Copak ty nikdy nevzpomínáš? Jen tak? Na to hezký?” zeptal se a zadíval se jí při tom do tváře. Na okamžik měl pocit, že se zachvěla. Jako by trochu prolomil ledovou krustu kolem jejího těla.  Pak se ale otočila a podívala se mu zpříma do očí.

“Mě nic hezkýho nepotkalo. Nikdy. Ale tebe mohlo, dneska v noci, kdybys neměl hloupý otázky.” Bez dalšího slova odešla. Hogarr chtěl jít za ní, ale když viděl, jak se dívka kácí do náruče jiného opilce, rozmyslel si to. Obyčejná běhna, nic zvláštního.

 

            “Země!” rozléhalo se na palubě, v kajutách i mezi plachtami. Všichni divoce pobíhali sem a tam. Lia se probudila jako první, protože do její sítě někdo vrazil. Ta se zahoupala a dívka málem spadla. Strčila nohou do Hogarra pod sebou.

“Vzbuď se! Země!” vykřikla a aniž by počkala, až se probudí vyběhla na palubu. Konečně! Po čtyřech měsících pevná země!

            První se vylodili vojáci. Otroci nanosili několik stolků, na které si velitel posádky rozložil množství papírů. Vojáci se kolem něho rozestoupili a velitel se otočil směrek k lodi. Mávl rukou, což bylo znamení, že mohou všichni na pevninu.

“Budu vás volat jménem, až řeknu to vaše, postavíte se támhle,” zakřičel a máchl rukou, aby naznačil směr. Celkem bylo na lodi něco kolem dvou stovek lidí,z toho třicet otroků, padesát vojáků, čtyři kuchaři a šest mnichů, kteří měli podporovat morálku. Někteří byli najatí žoldáci, ale většina byla jen skupina mužů prahnoucích po slávě, bohatství nebo dobrodružství. Velitel se napřímil a začal vyvolávat muže, jednoho po druhém.

“… Vallien Van Vick, Serrasalmus Hoggar, Akumi Innover, Kime Din, Lia Mutt, Zochor,…..” a pokračoval dokud nebylo v každé skupince zhruba dvacet lidí. Hoggar se rozhlédl a uviděl ji stát napravo od sebe a Lii. Dívala se před sebe, jako by ji nic a nikdo nezajímal. Akumi.  Zvláštní jméno. Jižanské, pomyslel si. Dál už se soustředil na dívku po jeho boku. Stála hrdě a pevně, ačkoli vůbec nevěděla, co ji tu čeká. Serrasalmus byl rád, že je přidělili do stejné skupiny, že ji bude mít na očích, bude ji moci hlídat. Když se dala dohromady poslední skupina, velitel se postavil před ně a začal si je prohlížet. Chvílemi byl jeho pohled až zoufalý, jindy hrdý a plný očekávání. Byl to silný a vysoký muž a ačkoli mu táhlo na čtyřicet, vypadal lépe než většina jeho vojáků. Dokonale upravený, vždy perfektní výraz a vyleštěné boty.

“Takže…” odkašlal si a popošel o dva kroky vpřed, “proč jsme tady.Jsme zde proto, abychom tuto zemi označili za naše spojené království. Abychom ji mohli považovat za svůj druhý domov. Ale nejdříve ji musíme prozkoumat. Pokud narazíte na nějaký odpor… Zlikvidovat! Pokud vás přepadnou nějací barbaři… Zlikvidovat! Jsme na území, které je nám neznámé, proto každý, koho zde potkáte, je nepřítel!” vrátil se o pár kroků zpět a zakřičel: “Co tu ještě stojíte!?” v tu chvíli všem došlo, že jiné pokyny již zřejmě od velitele nedostanou. Ke každé skupince se připojil jeden mnich se zásobami, které otroci připravili.

 

 

...

 

 

---