Pád jedné masky

PÁD JEDNÉ MASKY

Alice ho pozorovala celý večer. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale o něco vyšší než ona. Delší, tmavé vlasy mu často zakrývaly obličej, ale díky času, po který se milovali měla před očima ten obličej kdykoli promluvil. S oblibou porovnávala jeho grimasy se svými představami. Těšilo jí, nakolik ho znala. Přesto měly jeho kaštanové oči co nabídnout. Ráda do nich hleděla, ty jiskry, milovala je. Byly to němí strážci tunelu, který vedl k největším pokladům, těm, kam paprsky její pronikavosti nedopadají.


Seděli oba na baru. Několik málo židlí od sebe. Sem tam věnovali pohledy sobě navzájem. Stačil pohled, nebylo potřeba ničeho jiného. Bylo v něm vše, co bylo pro tu chvíli podstatné. Více se domlouvat nemuseli, ani nemohli. Bavili své přátelé. Alice se často přistihovala, jak jí slova pouze prolétávají kolem uší. Nebyla tam kde chtěla, zaobírala se vlastními myšlenkami. Upadla do svého nitra, nekonečného vesmíru hedvábných pocitů, tisíce zavřených dveří, které musela otevřít. Nový hlavolam a neskutečné bohatství jedinečnosti a chaosu. Nikdy se nemohla odkrýt celá. Ten vesmír byl nekonečný, proměnlivý a ona věděla, že se v něm ztrácí. Výpadky doháněla roztomilým, mírně vyzývavým chováním. Měla nacvičených několik frází, již spolu s letmým dotykem vždy přesvědčily společníky, že jí neskutečně baví, a že by v jejích společnosti chtěla strávit snad celý život.

Hudba roztančila těla. Konečně měli čas si povídat, ale Alice si povídala nerada. Měla pocit, že ještě nedošla tak daleko, aby mohla snést rozhovor s ním. Tu noc se něco zlomilo. V pevném sevření, ve kterém visela tolik času jako panenka nadzvedla hlavu a začala mu šeptat spousty věcí do uší. Měla mu toho tolik co říct. V tu chvíli nemluvily její ústa, ale její srdce, které své vyznání doslova řvalo na všechny strany. Na tváři ucítila stékající slzu, slzu štěstí. Ústa stále mluví a jeho tvář. Jeho tvář se mění. Jak šíleně se mění. Vždyť ona není jiná. V téhle chvíli není jiná, znovu stejná jak grimasy, masky z její hlavy!


Alice se rychle vyprostila z jeho sevření, míří k záchodům. Hned co se za ní zavřely dveře, začala napouštět umyvadlo studenou. Vzápětí se už kapky chladivé vody tříští o její tvář. Jen letmo pohlédla do zrcadla. V tu chvíli viděla jeho tvář, pomalu se přibližuje. Pokládá ruce na její boky, záda, prohýbají se. Ruce jim to nařizují jemným tlakem. Přitiskne se zadkem k jeho rozkroku.


Alicin odraz se klidně pohupuje na hladině. Je klidný, není vzrušený, stejně jako se ona netiskne k jeho tělu. Scénáře její fantazie byly vždy vzrušující, nabité smyslnou energií, až moc nabité, až moc smyslné.


Narovnala se a přešla k radiátoru, zapálila si a sedla na něj. Ve vlnách kouře začala hledat vhodnou historku, proč ho tak rychle opustila, proč se mu vytrhla, proč je vlastně tady. Obsah myšlenek jí pobavil. Vždy ji pobavilo, když vymýšlela výmluvu a pozorovala při tom kouřovou stěnu cigarety. Připadala si jako princezna oděná v bohatých šedých šatech. Trošku jak princezna v opuštěném zámku, neskutečně krásná a nebezpečná. Zašlápla cigaretu a šla smýt poslední zbytky černého líčidla. Práskly dveře. Přivřela oči. Předkloněná, obličej nad chladivou vodou, k zadku pevně přitisklý jeho rozkrok. Ztuhla. Stalo se to. Fantazie se stává pravdivou. Sukně sjíždí ke kotníkům, zvedá jednu nohu. Cítí ho v sobě. Je v ní celý. Skutečně celá, jeho tělo, jeho mylenky. Pomalu, hluboce vzdychá a z očí se jí řinou slzy lásky. Pochopila ho. Pomalu začala vychutnávat svou slast.

Bok po boku kráčí studenou nocí. Daleko za nimi zbyli jejich přátelé. Ještě dlouho do noci se budou bavit a spekulovat o tom, co se mezi ním a Alicí stalo. Zítra už o tom mluvit nebudou, zapomenou. Kráčel pomalu, svíral její ruku. Jemně se usmíval. Jeho grimasa se usmívala také. Alice ji měla před očima. Sama ale žila klapáním svých podpatků. Staly se pro ní hodinami, které nelítostně odpočítávaly. Ano hodiny, odpočítávaly jejich společné štěstí. Pustila se ho, potřebovala se vysmrkat. Začal se rozhlížet po okolí, sát studený vzduch. Dělalo mu to dobře. Šla ke koši. Vyhodila kapesník a jako ve snu vzala nůž, ležel založený mezi odpadky. Připravila ho tam snad její předtucha? Pomalu vykročila směrem k němu, stál k ní zády.


Střenka jím projela jak máslem, nepotřebovala moc velkou sílu. Přidala další a další ránu. S každým zásahem z něj tryskala krev odvádějící i jeho život. Zasadila mu třináct ran, za každý měsíc, kdy bude plakat nad svým činem. Popadla jí nenávist. Plivla mu do tváře, nezmohl se už na žádný pohyb. Ležel na mrazivém dláždění. Z úst lemovaných zpěněnými slinami mu tekla krev. Na prázdno klapal čelistí, jak kapr. I jeho oči více připomínaly rybu, než člověka. Neměly už co nabídnout. Hvězda s hvězdou mizely s každým přírazem tam, nad hladinou studené vody. On jí neměl co nabídnout. Poznala ho! Nenáviděla ho za to že ho poznala. Jak to, že neměl masku, jak si jí mohl dovolit odložit! Nenáviděla ho za to, sama sebe neznala. Tak předvídatelný! Nenáviděla ho a nenávist jí znovu opouštěla s každým bodnutím. Nůž nechala na místě. Pohozený vedle rozbodané, prázdné schránky. Naposledy ho políbila. Jeho rty byly teplé, vychutnala si kovovou chuť krve. Opouštěla ho, on jí navždy. Neznamenal už pro ní nic, byl jen prázdným, otevřeným kufrem.