Sonetová

"U pramene jsem a žízní hynu"

myslel jsem si často dřív.

Endorfinem bránil jsem se splínu,

hledaje živé - nebyl živ.                                  

U plných stolů krutým hladem zmíral.

A pegase neviděl jsem létat…

Však klíč od jeho stáje v srdci svíral.

Má hladová duše chtěla začít vzkvétat!

A tak se stalo...

Pegas mě nakop´ levou zadní,                     

když uvěřil jsem svému jménu.

Stačilo tak málo,

jeden sonet - padni komu padni                         

a žiju v ráji bez plamenů.                                   

Teď si lítám horem dolem          

a pevně snad jeho uzdu svírám.

Netrpím dnes už před plným stolem.

U pramene napila se moje víra.