Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSnažíme se nesmát chování lidí, ale porozumět mu...
06. 01. 2006
0
0
2177
Autor
zefan
Chování lidí je jako plápolající oheň. Jednou zběsile dovádějící a vše spalující, jindy duše hřející a klid vzbuzující. Jednou se lidé schází a usedají kol něj, aby alespoň na chvíli sami sobě zastavili času spěch a jindy zase naopak jsou spatřeni ve snaze co nejrychlejšího útěku od tohoto všemocně ničivého prastarého živlu. Stejně jako každý z těchto ohňů je odlišný od toho předchozího, v mnoha rysech zcela podobni, tak i lidé mají určité zvyky stejné, avšak podtržené vlastní individualitou. Tak blízko u sebe a přeci jsou si cizí. Jsou si cizí, jelikož každý člověk, každý jedinec je zcela originální, jedinečnou a nenapodobitelnou osobností, a proto není možno, aby chování všech lidí bylo „STEJNĚ DOBRÉ“. Záměrně jsem napsala to ošklivé, individualitu ubíjející slovo do uvozovek, jelikož se ptám sama sebe kdo může být tím, kdo má právo vše lidsky hodnotit zda-li je to ať již chování, či cokoliv jiného dobré. Ptám se nejen sebe, ale i svého okolí kdo v sobě našel takovou míru odvahy a přesvědčení, že se staví do pozice všemocného soudce výkladů věcí rozporuplných. Může to být jen ten člověk, který nezná pravého významu slov dobrý a špatný. Výroky těchto lidí jsou jen pouhým bezduchým a falešným výkřikem subjektivního přesvědčení, který si nezaslouží ničeho více, než aby jen upadnul bez povšimnutí někde na zaprášeném proudu laciných slov v touze objektivního hodnocení. Kde se berou, kde se rodí ti mentoři, učitelé a mravokárci, kteří do popředí staví jen a pouze své vlastní přesvědčení? Copak může být člověk opravdu plně šťastný pokud jedná ve jménu nátlaku a popření své vlastní individualistické ideji? Pokud jedná tak, jak by si to přál někdo druhý? Jistě musejí být určité hranice v chování všech, nelze chtít absolutní anarchii ať už jen z důvodu nerealizovatelnosti tohoto přesvědčení, ale také z důvodu zachování práv a potřeb všech lidí a tím i tedy garance určité spokojenosti všech ostatních v širokém okolí - Happines of the greatest number. Pokud se všichni budou řídit dle zásady, která tvrdí to, že kde končí svoboda jedněch, začíná svoboda druhých, pak můžeme říci, že máme určitý základní model chování, který nám může sloužit zcela přirozeně jako základní stavební kostra pro konečný model chování lidstva a na nějž my jakožto zcela jedineční a originální lidé nalepujeme a formujeme své vlastní zvyky a tradice. Avšak do té míry, abychom se nedostali do sporu s výše uvedeným Kantovým kategorickým imperativem. Už nyní bychom měli pociťovat lichost posměchu na chováním druhých lidí, jelikož chování každého člověka je vedeno jeho vnitřní ideou, která je pro něho v tu či onu dobu správná a je jeho maximou. Snažme se tedy alespoň trochu pochopit to, v čem náš člověk, ke kterému směřujeme náš posměch vidí správnost svého počínání a to i přesto, že se může jednat o zcela jednoznačnou a banální záležitost. Snažme se tedy zamyslet zda-li ten člověk není šťastnější než ti, my ostatní kteří jednají či jednáme, dle toho jak si to přejí ti druzí a ne oni, my sami. Kdo je více pro smích? - člověk, který je ve svém jednání relativně svobodný a nebo ten, u kterého je v jednání svazována a přiškrcována jeho individualita? Ovšem pokud nastane situace ta, že dochází v rámci určitého počínání k porušování svobod druhých, tak již situace není k smíchu, nýbrž k činům. Avšak ne k činům unáhleným, ale k činům, které si žádají rozsáhlý a hluboký rozklad celé situace. Takže náš pohled na chování druhých může být jen takový, že si žádá patřičný zákrok, ne však smích…