Absurdita štěstí

           „Díky lásce se stáváme lidštější a to bez ohledu na její druh.“

                                                                                                                    Boris Pasternak

 Jaká je to absurdita,sedím na útesu,poslouchám tiché šplouchání moře pode mnou a v ruce držím ruského klasika. Právě teď jsem šťastná,proč je chvíle tak pomíjivá?Přítomnost se mi před očima mění v minulost a já to nemohu zastavit!Proč?Proč si mohu užívat místa,které tolik miluji tak málo?Ne všichni si váží prostoty chvíle,kdy jsou šťastní a dělají obrovskou chybu,protože hmotné věci můžeme ztratit,ale vzpomínku ne.

Když otevřu oči,rozprostírá se přede mnou širé moře.Nad ním se klene životodárný kotouč tepla a světla,který se pomalu utápí ve vodách Středozemního moře.Jako kdyby nyní na moři plavaly tisíce střípků a ty se pod náporem přílivu měnily v jednu obrovskou masu barev,lesku a krásy.Na horizontu se objevuje výletní loď,která se vrací s nabaženými turisty zpět do letoviska.Z lodi ke mně doznívají tóny latinsko-amerických písní,které neodmyslitelně patří ke zdejšímu způsobu života.Nikdo nikam nespěchá,lidé jsou více v klidu a jsou mnohem temperamentnější než středoevropani.

Napravo se mé oči střetnou se zelení poloostrova sv.Petra.Vzrostlé borovice střeží cestu,která začíná v malebném přístavišti a končí u nádherného majáku,který odnepaměti střeží dějiny tohoto místa.Typický bílý kámen,z něhož je postaveno celé město kontrastuje s divoce rostoucím fialovým ibiškem,zelenými okenicemi a vůní moře.Ze snění mne vytrhne další mohutná vlna,která nebezpečně šplouchne o základnu útesu.

Loděnice-místo loučení,návratů a slz.Pro kolik námořníků,byla tato půda,poslední pevninou na kterou vkročili?Kolik žen tu při pohledu na nenasytné a nevyzpytatelné moře plakalo nad ztrátou svých manželů?Dnes tu po boku stojí obyčejné rybářské loďky a milionářské plachetnice.Z nulové nadmořské výšky se dostáváme do takřka dvoutisícové, nad městem se tyčí nejvyšší vrchol pohoří Biokovo.Monumentální masiv,se sklání nad kdysi malou osadou jako vzpomínka dávných věků,kdy zde byla hlavní základna Neretvanů-středověkých pirátů.

I kdyby člověk nechtěl,bude se tu cítit bezpečně a svobodně.Za mnou šumí borovicový háj a celé této vyjímečné chvíli dodává na nezapomenutelnosti crčení cikád.Když každým rokem sedím na tomto skrytém útesu, sním o věcech,které bych si přála,aby se staly,ale hlavně se zde snažím načerpat sílu z těch bronzových paprsků,které ke mně vysílají signály harmonie,pro přítomnost,kterou chci žít.

Jelikož miluji také život ve víře kultury a společnosti,tak rozděluji chvilky strávené o samotě

obklopená panenskou přírodou a chvilky v tomto jedinečném městě,které žije čtyřiadvacet hodin denně.Kdo by nemiloval obchůdky,skryté ve spleti úzkých uliček,ať už s orientálním kořením,oblečením nebo s kytkami,malé kavárničky a protančené noci v karaoke-barech?

Atmosféra mého milovaného města se nedá zapomenout.Nebyla by bez stařenky,která po celá léta rozměňuje peníze na antickém náměstí,bez pouličních malířů a staré kolie v mojí oblíbené restauraci.Ti všichni jsou pro mne symbolem minulosti,přítomnosti a doufám,že i budoucnosti.

„Jasná,mrazivá noc.Všechno je nezvykle zřetelné a kompaktní.Země,vzduch,měsíc i hvězdy jsou k sobě přikovány,přinýtovány mrazem.V parku leží napříč alejí výrazné stíny stromů,jako by vybroušené a reliéfní…..“Larisa Fjodorovna Varykino milovala jako nic.