Nyklovi v poříčí Indu

Je to volné pokračování povídky \"Nyklovi v Egyptě\". Nemusíte číst předchozí povídku, aby jste tuto pochopili.

Vítr skučel mezi korunami stromů a otevřeným oknem padaly dešťové kapky dovnitř, do malého bytu. Pokoj působil chaoticky. Postel u zdi byla zaházená kde jakým oblečením, peřiny se válely opodál v rohu místnosti. Uprostřed místnosti byl malý stolek, jehož povrch pokrývaly různé časopisy, noviny, články vytištěné z internetu a pošta. Na stole byl i špinavý talíř bůhví odkdy.  Nalevo u zdi stál další stůl s počítačem, tiskárnou, faxem a židlí. Vedle klávesnice byl rozdělaný a nedojedený jogurt. Myš zavalila velká mapa Indie, rozprostřená přes půl stolu. Na počítači byl asi centimetrový nános prachu.

Celá místnost měla tak tři krát tři metry. Naproti oknu byly vchodové dveře a po pravé straně dveře vedoucí do kuchyně.

Vchodové dveře se otevřely a do místnosti vešli dva lidé. Vysoký pohledný muž a o něco nižší žena zahalena do černého pláště.

„To je zas počasí.“ postěžoval si blonďatý muž jménem Vilém.

„Pro Krista pána! Tady je bordel.“ zvolala žena, které již bylo vidět do obličeje.

„Ale Melindo, nebuď tak kritická.“ usmál se Vil a odhodil svoji bundu na postel.

„Kritická? Kritická? Bratránku žiješ v chlívě!“ pověsila svůj dlouhý černý kabát na věšák. Vilém odešel do kuchyně udělat něco teplého a Melinda mezitím šla pomalým krokem k oknu a zavřela ho. Poté se otočila do místnosti a na počítačovém stole uviděla mapu. Přistoupila blíž a vzala si ji.

„Lepší mapu jsem nesehnal.“ prohlásil Vil, opíraje se o dveře do kuchyně.

„Té dobrý, lepší než drátem do oka.“ řekla nespokojená Melinda. Klekla si k malému stolku uprostřed místnosti a rukou shodila všechny věci na zem. „Pojď si to poklidit, něco ti tu spadlo.“ zakřičela do kuchyně, aby Vil slyšel. Mel rozprostřela mapu na stůl a dívala se k okolí řeky Indus. Prstem ji přejížděla od pramene a přemýšlela.

„Ježiši.“ řekl Vil, když položil dva hrnky kávy na stůl a poklízel nepořádek na zemi.

„Vypadá to tu, jak v mým prvním bytě,“ odmlčela se, mrkla na Vila. „nepokoje v tamější oblasti nejsou zrovna ideální. Podívej v Rápžsthánu není zrovna období na dovolenou.“

„Sem myslel, že to vezmem přes Pákistán.“ zadumal se Vil a kouknul na mapu.

„To je prašť, jak uhoď. Ze severu to taky nejde, leda s průvodcem.“

„No jo v roce 1921 se jim to kopalo.“ poznamenal Vil a snažil se narvat všechny ty papíry do koše.

„Ale hlavně to tehdy byla spolupráce britských a indických vědců.“ řekla Melinda a dala hlavu do dlaní.

„Tady máš to kafe.“ nabídl ji Vil šálek kávy.

„Dík.“ usrkla.

„Stejně by mě zajímalo na co mu ta destička bude?“ řekl Vil a z pod klávesnice podal štos papírů mezi nimiž byl i jeden s textem o destičkách nalezených poříčí Indu.

„Na nic. Nebyly rozluštěné, pochybuju, že je bude luštit a navíc jedna mu bude na nic. Řekla bych, že jich má doma víc. Ten počet, kolik se jich tenkrát našlo není jistý.“

„Letěl bych tudy, do Lahore a pak individuálně autem. Je to na hranicích, přímo letět nemůžeme a letět do Indie a pak přes hranice se mi taky nechce.“ ukazoval svůj plán na mapě.

„Asi jo.“ vzdychla Melinda a zachvěla se. „Máš tu zimu.“

„Jo, mám odpojený topení. Hele, nekoukej tak na mě. Většinou su u našich no.“

„Jede Kris taky?“ zeptala se Melinda.

„Nevím, zítra teprve přijede z Prahy. Jak se daří Leoně?“

„Bydlí u rodičů, teda spíš u svýho otce, chodí do školy a snaží se na prázdniny zapomenout.“ odpověděla Melinda.

Melinda se zadívala na mapu a prohlížela si nížinu v okolí řeky Indu. Vil mezitím četl články o pečetních destičkách.

 

Další den ráno se Melinda probudila a porozhlédla se. Ježiši, Vilův byt. Promnula si oči a vešla do kuchyně, kde již seděl Vilém a pil kávu.

„Dobrý ranko, Kris volal, mlel, že pojede.“ usrkl tekutinu z horkého šálku.

„Fajn,“ Melinda dlouze zívla, „skočím odpoledne koupit letenky na pondělí.“ usadila se ke stolu, kde na ni čekal i její šálek.

„Takže kudy to vezmem?“ podíval se na zmenšený kousek mapy.

„Lahore, Multan a v Bahawalpuru sjedeme s cesty.“

„Bych to vzal už od Multanu na západ. Tak pojedeme kolem většího území.“ namítnul Vil.

„Dobře, stejně jsou ty jeskyně na západ od Indu.“ zablekotala Melinda.

„Podle mapy jeskyní, by údajně ten chrám měl být blízko břehu, hned za vykopávkami.“ zamýšlel se Vil.

Crrnk. Zaburácel zvonek a hned poté bylo slyšet bouchání na dveře. Vil vstal od stolu a zamířil přímo ke dveřím.

„Dělej brácha.“ zakřičel hlas zpoza dveří. Vilém udělal otrávenou grimasu na Melindu a ta na své tváři vykouzlila zářivý úsměv pobavení.

„No nazdar.“ pozdravil ho Vilém, jakmile otevřel dveře.

„Taky tě rád vidím.“ usmál se ironicky Kryštof. Prošel místností přímo do kuchyně a na stůl hodil svůj batoh. „Nazdar sestřenko. Tak už to máte připravený?“ Kryštof byl plný energie, což se o Melindě nedalo říci. Nejen, že šla spát dneska ráno, ale ještě spala na posteli, na niž obvykle leželo jen oblečení.

„Ty záříš. Seš nabitej ultra zářením či co, že seš takovej plnej energie.“ promluvila Melinda a napila se kávy.

„Oba vypadáte, jak po flámu.“ smál se Kris a z batohu vytáhl několik papírů svázaných sponkou.

„Co je to?“ zeptal se Vil, který se právě usadil opět na svou židli.

„Moje seminárka, hele mám Áčko.“ usmál se Kris a podal jim svou práci. „Tak, co je tak vzácného na těch tabulkách, co jedem hledat?“ zeptal se.

„Destičkách.“ opravil ho Vil a prohlížel si jeho seminárku.

„V roce 1873 objevil sir Cunningham malou čtvercovou destičku s reliéfem a v roce 1921 tam britští archeologové zahájili výkopy. Našli zbytky dvou velkých měst. A v těch městech našli přes 3.000 pečetních destiček, které nebyly doposud rozluštěny. Ani se neví, co to bylo za kulturu, říká se jí kultura „bez literatury“.“

„Aha, takže zábava.“ řekl formálně Kris.

„Pozítří jedem. Koukej se připravit.“ poručil mu Vil.

 

Letadlo odlétalo v devět. Spíše mělo odlétat v devět, ale kvůli zpoždění, se vyrazilo až o půl jedenácté. Melinda byla celý den pobledlá a vůbec nevypadala dobře. Své černé vlasy si obvykle dávala do culíku, ale dnes je měla spuštěné do obličeje, aby nebyly tolik vidět kruhy pod očima. Vil studoval mapu a ještě poslední poznatky o oblasti, kam mají namířeno. A Kryštof si toho všeho užíval. Chvíli si v letadle hrál s mobilem, chvíli zase četl časopis.

„Není ti nic?“ zeptal se, dnes již po několikáté, Vil Melindy, když se chytla za břicho a netvářila se nadšeně.

„Ne.“ zasykla a běžela na záchod. Kris s Vilem na sebe koukli a oba zároveň pokrčili rameny.

„A Krisi, tentokrát, když budeš potřebovat zavolat domů, tak zavoláš ze svého mobilu.“ napomenul ho Vil a dál si četl. Kris vytáhl z kapsy u kalhot lízátko a dal si je do pusy.

Melinda si opět sedla těsně před přistávacím manévrem. Usadila se a zapnula si pás.

„Smrt rozdala karty.“ usmál se Kris, při čemž mu Vilém věnoval pohled typu *buď radši z ticha*. „Slyšel jsem to v televizi.“ doplnil Kris a zaculil se. Po přistání v Lahore se snažili, co nejrychleji dostat z letiště a pokračovat v práci. Vil sehnal taxíka a dojeli na smluvené místo, kde na ně čekal jejich průvodce.

„Doufám, že mluví anglicky.“ poznamenal po tichu Kris a zastrčil mobil do kapsy.

„Ještě líp, umí česky, je to Čech.“ řekla Melinda.

(budu teď psát z pohledu Melindy, bude to tak lepší.)

Měla jsem pocit, že jsem na moři. Žaludek se houpal semo tamo. Neměla jsem sílu se domlouvat a tak všechny organizační věci byly na Vilovi.

Ubytovali jsme se na jednu noc v místním levném hotelu. Pokoj byl větší než Vilův byt a mnohem uklizenější. Svalila jsem se na postel a hlavu zabořila do polštáře. Bylo mi neskutečně špatně. Zavřela jsem oči a slyšela, jak se Vilém sprchuje a Krisovo ťukání na mobil. Otočila jsem se a koukla na vedlejší postel.

„Krisi, neměl bys psát smsky z Vilova mobilu.“ napomenula jsem ho, ale spíš jsem jen mumlala částečně do polštáře.

„Jasně mami.“ zašklebil se Kris a pokračoval v činnosti.

Ťuk Ťuk. Koukli jsme na sebe s Krisem a očima se hádali, kdo půjde otevřít. Naštěstí šel Kris, nevím, jestli bych se vůbec zvedla.

„Ano.“ otevřel Kris dveře.

„The letter, sir.“

„Thank you.“ Kris si vzal dopis a přisedl si ke mě na postel. „kdo nám sem může psát?“ zeptal se a zamával mi dopisem před očima.

„A bože, to nedělej.“ chytla jsem se za břicho.

„Promiň.“ mukl. Vilém vyšel z koupelny a světlé vlasy měl ještě mokré. Oblékl si ty staré džíny, které předpovídaly, že se co nevidět rozpadnou.

„Kdo to byl?“

„Dopis.“ ukázal Kris a znovu s ním ve vzduchu zamával. To už jsem nevydržela a odběhla na záchod. Za sebou jsem jen slyšela nevinné „Promiň.“

Po chvíli jsem se podívala do zrcadla. Bože, vždyť já vypadám, jak chodící mumie nebo jak Rose McGowen, pomyslela jsem si při pohledu na svou bílou pleť. Celou noc jsem nespala a taky se to na mně podepsalo. Vyšla jsem z koupelny a pomalým nejistým krokem došla až k posteli a opět „padla za vlast“.

„Pane Nykle, slečno Nyklová, vítám vás v Pákistánu. Na přiloženém papíru máte informace, jak dále postupovat. Jednejte nanejvýš opatrně, musím vás upozornit, že je možno, že se setkáte s další skupinou lidí, prahnoucí po destičce s tímto nápisem ...blablabla.... srdečně zdraví Pan M.“ přečetl Vilém dopis.

„To nám jako nevěří, či co?“ řekla jsem chraplavým hlasem. Kris se kouknul a dal mi ruku na čelo.

„Asi na tebe něco leze.“ řekl a kouknul na Vila.

Opět se ozvalo zabušení na dveře. Kris šel otevřít s kyselým obličejem. Když však otevřel dveře, nikdo tam nebyl, na zemi byla pouze další obálka, bez adresáta, bez odesílatele.

„Další dopis, vypadá to, že má o nás každej zájem.“ podal další dopis. Vil ho otevřel a přečetl pro sebe. Kouknul se po nás a znovu si ho potichu přečetl.

„Řekneš nám, co tam je nebo máme hádat?“ zeptala jsem se.

„Odjeďte.“ řekl a koukal na papír. Kryštof prudce vstal a kouknul Vilovi přes záda, aby si mohl přečíst dopis.

„Páni to je všechno.“ zkonstatoval.

Nepříjemná otázka, jež mi naskakovala v hlavě, mě tížila. Co to má znamenat? Koukla jsem na Vila a ten vypadal, že horoucně přemýšlí.

„Náš průvodce,“ promluvil po chvíli a dopis ignoroval, „za chvíli přijde. Domluvíme se na trase a zítra bychom vyrazili. Musíme najít tu jeskyni.“ řekl.

„To podle mě bude nejmenší problém.“ prohlásila jsem a udělala dlouhou pomlku, v které jsem přemýšlela, jestli jít na záchod nebo ne. „Horší bude najít destičku, a ještě tak specifickou. Ty symboly nikdo nikdy nerozluštil, to teprve bude oříšek.“ přemýšlela jsem nahlas.

„A od toho máme tebe.“ pousmál se Vil a na stole začal hledat svůj mobil. „K sakru, Kryštofe!“ zaklel a vzal si svůj mobil.

Vzala jsem do rukou náš záhadný dopis. Byla to A4 a uprostřed prosté „Odjeďte.“ Nic vím, nic míň. Přemýšlela jsem.

 

Asi za dvacet minut se ve dveřích objevil podsaditý muž s knírkem a bez vlasů. Sedl si na židli a vytáhl mapu, okolí poříčí Indu. Byla detailní, že bych mohla i rozpoznat některé jeskyně.

„Pojedeme do Multanu, kde přenocujem a další den k jeskyním. Do Multanu je to takovejch 290 km a potom je to kolem 84, ale musí se jet přes řeku a místy budou potíže, protože v Mutanu sjedeme s hlavní cesty a pojdeme po takové polňačce.“ informoval nás.

„Fajn.“ uspořádal si myšlenky Vil. Náš nový průvodce se stále usmíval.

„Tak jo lidičky, zítra tu budu coby dup, tak v sedm ráno.“ usmíval se. Od pohledu to byl příjemný člověk, možná místy dotíravý. Kris na pomyšlení, v kolik to bude muset vstávat zaúpěl. Rozloučili jsme se a já se zavrtala do postele. Neměla jsem náladu se dál bavit a probírat zítřek. Zalehla jsem a zachumlala se do přikrývky. Vil ještě něco dělal a Kris seděl na své posteli.

„A co večeře?“ kouknul na mě. Já neodpovídala. Kouknul na Vila, ten něco vytáhl z báglu a hodil to po Krisovi.

„Kit kat.“ poznamenal Vilém a otočil se k němu zády.

„Hm.“ poznamenal Kris a rozbalil si oplatku. Měla jsem zavřené oči a snažila se usnout, nebylo to až tak těžké, i když jsem dlouho slyšela Krise kousat a převalovat se na posteli. Usnula jsem a zdál se mi sen.

Ráno jsem se vzbudila opravdu brzo asi tak o půl třetí. Vil i Kris spali jak mimina. A ne, zase se ozval můj žaludek. Šourala jsem se, jak nejrychleji to šlo ke koupelně.

Vysprchovala jsem se a vrátila se zpět do pokoje. Kluci stále nerušeně spali a já je nechtěla probudit. Hodila jsem na sebe džíny, fialové triko a Krisovu zelenou mikinu, svoji jsem totiž nenašla. Když jsem otevřela dveře, šlápla jsem na kus papíru. Zvedla jsem ze země bílý papír a podle tvaru jsem i po tmě poznala, že je to obálka. Vešla jsem zpět do pokoje a rozsvítila stolní lampičku. Roztrhla jsem neobaleně obálku a vydělala papír.

„Odjeďte !!!“ stálo v dopise stejně jako v tom předešlém. Seděla jsem na kraji postele zírala na dopis. Sakra, o co tu jde, pomyslela jsem si. Rychle jsem zhasla lampičku a odešla z pokoje ven na čistý vzduch. Vyšla jsem ven z hotelu a po potemnělých ulicích nočního Lahoreu jsem začala bloudit. Vzduch byl teplý a i hlavní ulice už byly vyprázdněné a jediný hluk byl jemný vítr okolo.

Procházela jsem se po ulicích a zamýšlela se nad dvěmi záhadnými dopisy. Při myšlenkách na všelijaké nebezpečné akce jsem dostala pocit, že za mnou někdo je, ohlédla jsem se, ale nikde nebylo nikoho vidět. Šla jsem proto dál, ale zamířila jsem k hotelu. Za zády byly slyšet přibližující se kroky. Zrychlila jsem, ale neznámé kroky taky. Zahnula jsem za roh a vyčkávala schovaná za kontejnerem.

Nikdo nešel. Po pěti minutové pauze, kdy jsem se rozdýchávala, jsem vylezla. Ulice zela prázdnotou. Rozhlédla jsem se na obě strany a viditelně si oddechla.

Najednou jsem se lekla. Někdo mě ze zadu chytil za ramena a ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal. Neopovažovala jsem se dýchat.

„Odjeďte.“ řekl temný hlas za mnou a pustil mě. Chvíli jsem ještě stála v křeči z leknutí, než jsem se opovážila pohnout. Koukla jsem za sebe, na všechny strany a rychlím krokem odešla do hotelu.

Bylo kolem páté hodiny, když jsem vešla do našeho hotelového pokoje. Oba dva leželi na postelích. Kris pravidelně oddychoval, ale Vil se na mě podíval.

„Kdes,“ zívnul, „byla?“ dokončil svou otázku.

„Venku a jsem ráda, že jsem zpátky. Podívej,“ podala jsem mu dopis, „tohle jsem našla zase přede dveřmi.“ Nastalo dlouhé ticho, kdy si Vilém stále dokola četl dopis.

„To bude v poho, žádné výhružky nic. Jen ´odjeďte´ .“ hodil dopis na noční stolek a přikryl si přikrývku až ke krku.

„A co když ti řeknu, že jsem někoho potkala a ten mi řekl to ´odjeďte´.“ poslední část věty jsem mluvila pomalu.

„Jak vypadal?“ zeptal se Vil a otočil se na bok.

„Nemám zdání.“ dala jsem ruce v bok a sledovala Vilův klid. Jak může být takto klidný? Já nejsem hysterka, ale čekala jsem aspoň trochu zájmu.

„Bráchovi nic neříkej.“ řekl.

„Jasně.“ zavrčela jsem neslyšitelně a možná i trochu naštvaně. Sundala jsem si mikinu a dala ji Krisovi na jeho noční stolek.

Vilém se ještě chvíli jen tak převaloval v posteli, ale nakonec vylezl. Kris nejevil známky, že by už vstával a Vil nechtěl dál čekat.

„Vstávej, dělej!“ křikl na něj a hodil po něm polštář. Kryštof zavrčel a zdvihl hlavu. Chvíli mžoural a pak zase lehl. „Ježiši, Kryštofe, nikdo na tebe čekat nebude, koukej vstávat!“ řekl razantně Vil a vzal mu jeho přikrývku.

Stála jsem v rohu u dveří do koupelny a pozorovala ty dva. Ze začátku to byla legrace, ale pak se ozval zase můj žaludek. Vystartovala jsem do koupelny a zbytek vám popisovat nebudu.

„Zase!“ zaslechla jsem Vilémův rozčilený hlas a odplahočila se zpět do pokoje.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, opírajíc o dveře.

„Dopis.“ řekl Vil a ukázal na čistou obálku, ze které vytáhl opět papír.

„Můžu hádat, co tam je?“ zašklebil se Kris a prohrábl si své ptačí hnízdo na hlavě. Vil na něj pohlédl a podal mi dopis.

Super, ´odjeďte´. Co to má znamenat? A co když to má něco společného s tou druhou skupinou? Chtějí nás vystrašit? Nebo to také může být někdo úplně jiný. Zapřemýšlela jsem se.

„Mel, co je ti?“ vytrhl mě Krisův hlas.

„Co?“

„Co je ti? Seš bledá, nemocná?“ kouknul na mě svým dětským pohledem.

„Jen je mi špatně. Nic víc.“ odpověděla jsem.

Sedmá hodina raní se blížila a mně bylo snad ještě víc špatně. Vilém ležel v mapě a já se dívala stále na ty samé znaky. Musíme najít destičku s těmito znaky, ale jak, když nevíme ani, co ty znaky znamenají? Prohlížela jsem si je z různých úhlů, přirovnávala k všelijakým písmům, ale nehnula jsem se z místa. Pořád jsem byla s rozluštěním daleko jako před měsícem, kdy jsem se tomu začala věnovat.

Poslední symbol připomínal krychli, ale opravdu vzdáleně. Strany nebyly stejně dlouhé ani v odpovídajících úhlech. Spíš jsem si jen přála, aby to bylo krychli podobné.

Vil vzal svůj i Krisův mobil a někam je schoval, tudíž se Kryštof neskutečně nudil. Zatímco jsme se s Vilem snažili pracovat, Kris si pobrukoval a pak protrhl ticho v pokoji:

„Vile, pořád chodíš s Julií?“ zeptal se jen tak mimochodem.

„Buď z ticha.“ Vil na tohle téma neměl nikdy náladu. Jednou se s Julií nepohodl a od té doby si snažili vyhýbat, ale Kris byl od přírody provokatér.

„Aha, taky odpověď,“ utrousil a Vil se kousnul do rtu, chtěl mu něco říct, ale Kris pokračoval dál, „a co ty Mel?“

Chvíli jsem přemýšlela, jistě, že se ptal na mého bývalého přítele Michala: „Ne, já s Julií nechodím.“ řekla jsem nakonec a Kris se zasmál.

Na vchodové dveře někdo zaklepal a já si na záda ještě hodila batoh. Vil otevřel našemu smějícímu se průvodci. Venku na nás čekal jeep se staženou střechou. Průvodce se usadil za volant a vyprávěl jednu ze svých historek o cestování po Pákistánu. My jsme zatím naházeli batohy do užšího kufru a nasedli.

Vyjeli jsme z Lahore na jihozápad po cestě až do Multanu. Cesta ubíhala neskutečně pomalu. Vilém seděl ve předu a studoval mapu, zároveň si něco zapisoval do poznámek. Kris a já jsme byli v zadu. Nákres z dopisu od pana M. jsem si vytrvale prohlížela a snažila se aspoň vzdáleně pochopit znaky.

Kris seděl vedle mě a koukal se, co dělám.

„Vážně ti nic není?“ zeptal se se starostí v hlase.

„To je dobrý bratránku.“ zalhala jsem, i když se můj žaludek houpal jako na vlnách.  Na chvíli jsem odložila papíry s tužkou a jen se tak zadívala do krajiny. Byla to rozmanitá krajina. Někde taková, někde onaká. Většinou tu byla červenozem a suší rostliny. Čím blíže jsme jeli na západ k Indu, tím více se tu objevovalo zeleně.

Najednou mé myšlenky zabloudili jinam, zcela jinam. Kris mi svou zvědavostí připomněl Michala. Ach bože, ten bídák. Nenávidím ho. Podepřela jsem si hlavu a nechala, aby vzpomínky vyplynuly na povrch.

Povídání průvodce jsem se snažila, co nejvíce ignorovat a myslela jsem na Michala. Před týdnem se u mě zase objevil. Je jako duch, na chvíli se objeví, pak zase zmizí. Co si o sobě jen myslí?!

„Chachacha. ... tady teď zastavíme, musíme natankovat.“ řekl průvodce, když dovykládal svou další historku. Vystoupil z auta a šel za prodavačem k pumpě.

„Jestli ten chlap nebude z ticha, tak se zblázním.“ zaskučel Kris a nasadil mučící grimasu.

Vil vystoupil také z auta a nasadil si zelenou kšiltovku z nápisem „Peugeot“ . Seděla jsem v autě a čekala na ostatní. Kris se procházel u auta a protahoval se.

„Tak lidičky, natankujem tu a pojedeme zase o dům dál, cha cha... ještě jsem vám nevyprávěl, když si mě najali...“ začal další své vypravování a lil něco do nádrže. Kryštof se rychle vzdálil a koukal se do místní pumpy. Jako naše benziny, sice nevypadala, ale byla jediná po naší cestě do Multanu. Kris dělal, jak ho zaujala místní krajina a stál opřený o budovu-pumpu.

Průvodce své vypravování směřoval na mě. Abych pravdu řekla, moc jsem ho neposlouchala. Vzala jsem si opět papír, tužku a notebook. V notebooku jsem měla nahrané programy o různých jazycích atd. Třetí symbol z leva mi nepřipomínal nic, prostě bych řekla, že si nějaké dítě hrálo.

„Paninko už bysme mohli jet, ale kde je mladej pán?“ podivil se a zašpuntoval nádrž.

Mladej pán? Kris tam, kde je Vil? Podívala jsem se kolem sebe a šla za Krisem. Ten se opíral o zeď a díval se na všechny možné strany.

„Už se jede?“ zeptal se.

„Kde je Vil?“ odpověděla jsem mu otázkou. Odlepil se od zdi a rozhlédl se.

„Nevím.“ řekl a popošel dál. Byla tu jen cesta, kousek dál pár domků-to bylo město- a tato pumpa. Vlastně to byl menší kumbál se dvěmi stojany – benzín a nafta, myslela jsem.

Dívala jsem se po Vilovi. „Mel, pojď sem!“ zakřičel Kris a byl za pumpou u popelnic.

Vil, tam ležel, z nosu mu tekla krev a z pusy malý proužek krve stékal na jeho triko. Ležel na zemi a jednou rukou se dotýkal své hlavy. Kris u něj klečel.

„Si v pořádku?“ zeptal se ho a pomáhal mu na nohy.

„Jo, dobrý ... ´odjeďte´.“ řekl a kouknul na mě. Pomohli jsme mu na nohy a šli k autu. Kulhal na jednu nohu a ztěžka oddechoval. Vytáhla jsem z naší provozní lékárničky nějakou desinfekci a náplasti.

„Už to nebereš na tak lehkou váhu?“ zeptala jsem se trochu ostře.

„Au, hele mohla bys být milejší, kdybych se měl leknout každýho takovýho dopisu, tak jsem pořád jenom na pracáku. Au.“ šklebil se jako kdybych mu ublížila já.

„Sundej triko.“ řekla jsem mu a vytáhla z jeho batohu nějakou košili. „Ať nejedeš jak prase.“ poznamenala jsem. Jak v mém, tak ve Vilově hlasu bylo slyšet naštvání a všimnul si toho i Kryštof.

„Co jste si udělali?“ zeptal se nevině.

„Mel hysterčí.“ řekl Vil a zapínal si košili.

„Vil si moc zahrává.“ přitlačila jsem obvaz s desinfekcí na jeho ránu na čele.

„Au!“ zasyčel. „Chceš to zabalit?“ zeptal se.

„Ne, jen bys mohl být opatrnější.“ řekla jsem mu.

„A to tě prostě zmlátili a utekly, ty ses nebránil?“ vložil se do toho Kris.

Vil na něj koukl pohledem *nejsem blbec* : „Jasně, že jsem se bránil, jeden z nich bude mít jizvu na tváři.“ ukázal nůž, který stále držel v pravé ruce.

„Opravdu ti nic není?“ zapomněla jsem na naši neshodu.

„V poho , Mel.“ usmál se. Nasedli jsme do auta a poslouchali vyprávění o nějakých francouzských turistech.

„Ještěže má brácha tu dýku furt u sebe.“ šeptl mi Kris a koukal dál na cestu. Jo, ale víc mě trápí, proč a hlavně kdo to dělá. Proč máme odjet?

Slunce se přehouplo přes nebe a putovalo k západu. Ostré sluneční záření jsem se snažila tlumit černými brýlemi, ale i tak jsem nic neviděla. Sklapla jsem notebook a sledovala krajinu, která se začínala zelenat.

Průvodce nepřestal ani na chvíli mluvit a nyní jsme se dostali k historce o jeho předešlém autu. Kris si vzal svůj MP3 přehrávač a měl tak o chechtavého průvodce pokoj. Vilém na mě pohlédl:

„Už víš něco víc?“zeptal se, ale já negativně zavrtěla hlavou. Vzdychnul a sledoval dál cestu.

Pocity se ve mě mísily. Nadšení, strach, bolení hlavy a nevolnost. Stále mi bylo špatně. Snad to někdy přejde, pomyslela jsem si, když jsem do sebe cpala další brufen.

Pozdě k večeru jsme konečně dorazili do Multanu, kde jsme měli naplánováno přespat. Průvodce nám objednal pokoj v místním motelu. Motel bylo možná silné slovo, to bylo ještě horší než Vilův byt. Úzká místnost se třemi postelemi bez sociálky beze všeho. Jednoduše holá místnost a postel. Lehla jsem na nejbližší postel, ale hned v zápětí jsem toho činu litovala. To nebyla ani postele. Tvrdé a jaksi divně páchnoucí.

„My máme vážně málo peněz.“ utrousil Kris, když seděl na zemi a přehraboval se ve svém batohu. Mrkli jsem na sebe s Vilem.

„To je horší než tvůj byt.“ usmála jsem se na Vila a ten udělal významný pohled.

Do místnosti vtrhl průvodce a byl celý udýchaný.

„Tak lidičky, budeme tu jednu noc. A tohle jste měli přede dveřmi.“ podal obálku a s chechotem odešel. Podívali jsme se na obálku ležící na, údajně mé, posteli. Vil ji ihned roztrhl.

„Zase, zase jenom to blbý slovo.“ řekl dosti naštvaně a hodil obálku zpět na postel. Zamrazilo mě v zádech. Kdo to je? Odhodila jsem dopis a lehla si na postel. Vilém usedl k notebooku a začal něco psát. Nevěděla jsem co, a ani jsem se ho nechtěla ptát.  Kris si přisedl ke mně a zašeptl: „Mám hlad.“ Usmála jsem se, nevím proč, ale Kryštof mi někdy přišel k smíchu.

„Vile jdem se projít.“ řekla jsem k postavě, jež byla zabraná do psaní. S Krisem jsme vyšli z pokoje a porozhlídli se. Byla tu dlouhá úzká chodba a plno bílých dveří. Na konci chodby bylo sociální zařízení, ale po kuchyni, bufetu nebo automatech ani vidu ani slechu.

Sestoupili jsme po schodech do recepce a tam jsme narazili na našeho průvodčího. Vesele se hihňal s recepčním.

„Promiňte, najdeme tu někde něco k jídlu?“ zeptala jsem se ho.

„Jistě paničko, hned za rohem je taková menší restaurace.“ ukázal prstem a my odešli. Jestli tomu, kde jsme se ubytovali, říkal hotel či motel, tak nechci vidět, jak vypadá jeho restaurace. Venku bylo chladněji než jsme očekávali. Na ulicích nesvítila žádná světla, bylo tu šero a lidé chodili okolo obchůdků.

Restaurace to nebyla, spíš nějaká jídelna, ale dalo se tu něco sehnat. Dokonce i jídla podobná hamburgerům. Dala jsem si nějakou směs zeleniny a Kris taky. Byla to táhlá dlouhá místnost na šířku trochu užší. Naproti dveřím byl pult. Okolo ostatních stěn byly umístěny stolky se židlemi.

Sedli jsme si k jednomu z nich a pustili se do jídla. Vypadalo to zajímavě a já doufala, že zeleninu můj žaludek ve zdraví přijme.

Kupodivu, to byl obyčejný zeleninový salát a já si oddychla, když jsem zjistila, že je to opravdu jen zelenina a žaludek to přijal.

Venku se stmívalo a lidé z ulic pomalu mizeli.

„Tady jste.“ přišel za námi Vil. „Došel další dopis. Jídlo? Taky mám hlad.“ řekl a odešel si něco objednat.

„Další dopis, Mel, slyšelas?“ podpíral si Kris bradu.

„Hm.“ zadumala jsem se do svých myšlenek. Další dopis, určitě strohé ´odjeďte´.

Vilém se najedl a mlčky jsme se vydali zpět k hotelu. Mlčky jsem byla jen já, protože Vil a Kris se hádali.

Byla mi zima. Hodně se ochladilo. Přes den je tu kolem třiceti stupňů a teď bych potřebovala mikinu. Vyšli jsme opět do prvního patra a zamířili k našemu pokoji. Šla jsem napřed, ale ti dva se žduchali hned za mnou.

„Tak už toho nech.“ řekl razantně Vil a dal Krisovi pohlavek.

„Hele nech si toho.“ udělal ublíženého a Vil vešel do pokoje. Rozsvítil a zůstal stát. Nakoukla jsem mu přes rameno. Bylo to obtížně, protože je o hlavu vyšší než já.

Dříve to byla místnost se třemi posteli, nyní to byla místnost pokrytá papíry, rozházené postele a všechny naše věci byly zpřeházené.  Vil se přehraboval věcmi a já šla ke svým, kde jsem měla mít nakresleny znaky. Byly pryč.

„Ne.“ řekla jsem nahlas a přehrabávala znovu věci.

„Co je?“ zeptal se Vil a Kris se ohlédl.

„Ty znaky sou pryč, k sakru!“ zaklela jsem a rozhodila jsem štos papírů. Bezmocně jsem si sedla na postel a dala hlavu do dlaní „sakra!“

„Hele!“ ukázal Kris na stolek a vzal z něj bílou obálku. Vil mu ji vytrhl a přečetl nahlas:

„Odjeďte!“

Podívala jsem se na Vila a ten na mě. Kdo to může být? Co po nás chtějí? Naskakovaly mi v hlavě myšlenky.

Poskládali jsme si věci zpět do batohů a šli jsme spát. Vil se celou noc přetáčel na posteli a já nemohla oči zamhouřit. Nešlo spát.

Ráno kolem páté jsem se vzbudila a přišlo mi, že je to sotva hodina, co jsem usnula. Vil se vzbudil vzápětí.

„V kolik vyrážíme?“ zeptala jsem se rozespale.

„V šest.“ řekl Vil a kouknul na hodinky. „Ach jo. Pamatuješ si ty symboly?“ zeptal se a zívnul.

„Snad je poznám.“ Vstala jsem a šla do koupelny, už mi nebylo špatně a dokonce jsem chytala jiný odstín než tu bílo-zelenou.

Pořád ty samé dopisy, stále se stejným textem. Mám podezření, že to bude ta druhá skupina, o které s zmiňoval pan M. Proč vlastně posílal další skupinu, proč platí dvojí plat? Nedává to žádný smysl. Možná jsou od jiného obchodníka.

Sedla jsem si na postel a snažila se vybavit a zakreslit nějaký ty znaky. Bohužel jsem si vzpomněla zhruba jen na krychli, jež krychlí nebyla.

Když se Kris probral a rozkoukával se po pokoji, do místnosti vtrhl Vilém a byl celý naštvaný. Zrychleně dýchal, rychlostí blesku přelítl pokoj až ke své posteli a něco hledal ve svých věcech.

„Ten hajzl je pryč.“ řekl a ztěžka oddechoval.

„Kdo?“ zeptal se Kris. Mlčky jsem seděla a pozorovala naštvaného Viléma.

„Náš milej průvodce. Sejdem se za půl hodiny dole.“ řekl a zase vyletěl ze dveří. Dívala jsem se ještě chvíli na zavřené dveře a slyšela Vilémův dupot po schodech.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Kris a tahal si přes hlavu mikinu.

„Uvidíme.“ řekla jsem mé oblíbené slovo, když jsem nevěděla, co říct.

 

Za půl hodiny jsme s Kryštofem čekali v recepci. Přecházela jsem ze stranu na stranu, přešlapovala jsem, nevím, asi jsem byla tak nervní. Kris stál v rohu se sluchátky v uších a poslouchal nějakou muziku. Vilém doběhl a vypadal o moc klidnější.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se, když nás vedl z motelu pryč.

„Za naším průvodcem. Věci máte sbalený? Zjistil jsem, kde by mohl být. Svou práci dokončí.“ řekl a zahnuli jsme za roh.

Hned, jak nás ten chlapík viděl začal utíkat. Vil ho ale dohonil a přimáčkl ke zdi.

„Neměli jsme jet dneska ráno v šest?“ zeptal se ho naštvaně a dal ruku v pěst, druhou ho držel pod krkem.

„Ale, ale.. oni říkali, že nikam nejedete a že se mám ztratit.“ řekl a pozoroval Vilovu pěst.

„Kdo oni?“ zeptal se Vil.

„Já, já nevím.. dva chlapi, jeden měl.. měl takovou jizvu.“ vyblekotal a Vil ho pustil.

„Fajn, jedem.“ řekl mu.

Jizvu? To bude ten chlap, kterého Vilém zranil. Ale, kde mám své věci?

Vil nespustil průvodce ani na chvíli z dohledu. Přistavili auto a jelo se dál. Tentokrát jsme ale sjeli na boční prašnou cestu. Neměla jsem své poznámky, abych mohla pokračovat v práci a tak jsem pozorovala krajinu.

Už nebylo po cestě slyšet hihňání a vyprávění nudných historek toho věčně usměvavého chlapíka. Nyní byl zticha a úsměv na tváři mu zmizel a místo toho se tvářil vystrašeně.

Úplně jsem zapomněla na to, jak mi bylo špatně. Byla jsem zase v pořádku a zírala do dáli. Jeli jsme po prašné cestě a sem tam se po stranách objevila nějaká ta dřevina. Přejeli jsme přes jednu řeku a zbývalo pouhých 10km do poříčí řeky Indu.

„Víte, že stále trvá temný věk?“ nadhodila jsem, když jsem měla v hlavě staré Indy a jejich tajemnou a neobjevenou kulturu.

„Středověk?“ zeptal se Kris a měl pobavený hlas.

„Podle starých Indů začal temný věk v roce 3102 př.n.l. a trvá 432 000 let. Proto nepsali, nevynalézali novou techniku, nové věci, neobjevovali. Prostě se čas zastavil. Jediné, co jsou, tak jsou purány nebo-li staré knihy. Kultuře v poříčí Indu se také říká – kultura bez literatury.“ ukončila jsem svou přednášku.

„A někteří archeologové se domnívají, že nápisy na těch destičkách jsou pouze jména a ne žádný souvislý text.“ doplnil Vil, přičemž jsme dojeli až k Indu. Jeli jsme chvíli po jeho břehu na jih až k přechodu, k malému mostu.

V dáli jsme uviděli soustavu jeskyní. Byla to pouze menší skaliska.

„Tam je ta vaše jeskyně.“ zabručel strachy průvodce.

„Tak nás tam doveď.“ řekl výhružným tónem Vilém.

Proud řeky zde byl úzký a okolí pokrývali stromy. Jako kdybychom se mrknutím oka dostaly do úplně jiné krajiny. Zastavili jsme kousek za řekou. Jeskyně byly porostlé lezoucí trávou, vztyčovali se do výšky.

„Budeme muset chvíli lézt.“ usoudil Vil, když pohlédl na jeskyně. Byly tak 15m nad námi. „Dělej.“ žduchnul do průvodce a začali jsme prolézat houštím. Hned za průvodcem šel Vil a vzhlížel k jeskyním. Já šla poslední a v hlavě si opakovala znaky. Snad tam někde budou. Po skalisku jsme vylezli a vyskytl se nám pohled na krajinu. Byly jsme asi v úrovni stromových korun. Pod námi jsme viděli naše auto a za ním řeku.

„Už tam budem.“ řekl průvodce a lezli jsme po strmém svahu dál. „Vchod je schovaný za těmi kosodřevinami.“ ukázal. Došli jsme ke vchodu, který byl zarostlý popínavým plevelem. Vešli jsme do jeskyně.

Byla chladná. Na stěnách nebyly žádné malby, nikde žádné zmínky o nějaké civilizaci. Udivilo mě, že zem byla rovná. Ani jediný hrbolek. Šli jsme hlouběji a zapálili louče, které nesl průvodce. Světlo z vchodu sem doléhalo jen málo a jeskyně chytla nádech strachu.

V mírném šeru jsme šli hlouběji a každý krok měl svoji ozvěnu. Asi po patnácti metrech, kde již byla tma a jediné světlo byly naše louče, se jeskyně dělila. Jedna úzká chodba uprostřed byla z obou stran obklopená dvěmi širokými chodbami.

Objevily se tu i první znaky. Něco jako z s ocáskem bylo u prostřední stěny. Dívala jsem se na něj a snažila vybavit si něco ze znaků, které nám poskytl kupec, pan M.

Najednou se země zatřásla a spadlo několik kamenů ze stropu. Leknutím jsem nadskočila a skrčila se ke stěně.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a ozvěna se rozléhala jeskyní. Podívala jsem se na Vila, spadl na zem, když na něj dopadl jeden z menších kamenů. Oba jsme svůj pohled přesunuli na Krise. Vilém prudce vstal, prstem na něj ukázal a nadechoval se k nějaké urážce.

„Promiň.“ skočil do toho Kris a tvářil se jako štěně.  Vil zvolna vydechl a naštvaně přešlapoval. Vstala jsem, otřepala ze sebe prach a zeptala se:

„Co jsi udělal?“

„Nic,“ řekl, ale když se Vil zase nadechoval, že mu něco řekne, tak honem dodal: „vážně, jen jsem se tady o to opřel.“ rukou šmátral po zdi. Popošla jsem k němu a podívala se na šedou zeď. Byla hrubá, ale žádné otvory či tak něco, ale o kus dál byl vypoulený jeden znak. První a poslední znak, který jsem si zapamatovala – krychle.

Sice jsem nevěděla, co znaky znamenají, ale byl jediný, který souvisel s naším hledaným nápisem. Proto jsem rozhodla jít dál chodbou vedle toho znaku.

Tma čím dál tím víc houstla a ozvěnou se neslo naše dýchání. Šla jsem první a Kris nesl louči. Před námi se otvírala nekonečná cesta. Na stěnách ani nejmenší známky čehokoli.

„Hele!“ křikl Kris a sehnul se k zemi. V ruce držel červený zapalovač.

„Co to má bejt?“ zeptal se Vil a vytrhl mu to z ruky.

„Zapalovač.“ usmál se Kris a dál raději neprovokoval.

„Mohl to tu nechat kdokoli, třeba tady někdo včera byl na vycházce.“ řekl Vil a dál si nad tím hlavu nelámal.

„Ukaž. Přece by sem, tak daleko, nikdo nechodil bez důvodně. A město či vesnice jsou vzdálené několik kilometrů.“ strachovala jsem se a vzpomněla si na dopis a na další skupinu lidí.

Vyrazili jsme do hlubin temné chodby. Tma jakoby okolo nás více houstla a už ani světlo ohně nedoléhalo tak dál, jako prvně.

„Aaa.“ zakřičela jsem a slyšela i výkřiky ostatních. Sklouzli jsme po strmé „klouzačce“ dolů. Louče zhasly a my se ocitli v temnotě na neznámé kluzačce a nevěděli, kam vede. Ucítila jsem tvrdou chladnou zem. Hlavou jsem narazila přímo do kamenité podlahy.

Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit. Viděla jsem dvě rozmazaná světla a několik postav. Za zády jsem slyšela sténání Krise.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Vil a sbíral se ze země.

„Celkem.“ řekla jsem a vstala. Obraz se mi zaostřil a přede mnou stálo pět mužů. Jeden byl vychrtlý a tmavší pleti, tvářil se vystrašeně. Dva drželi louče a dva z nich měli v rukou zbraně.

„Vy, musíte být Nyklovi.“ řekl brýlatý muž se zbraní.

„A vy musíte být „odjeďte“.“ řekl Vilém a pomáhal na nohy Krisovi.

Měla jsem strach ze zbraní, ale i přesto jsem se protáhla. Po pádu mě celé tělo bolelo. Sykla jsem bolestí, když jsem ucítila mírný tlak v zádech.

„Ano, kamenitá zem není nejpohodlnější.“ řekl vysoký muž s loučí na mé syknutí. Druhý muž, co držel zbraň, středního věku s pleškou na hlavě popostoupil blíže k nám a pomalu promluvil:

„Když už jsme se tu sešli, mohli bychom spolupracovat.“  Podívala jsem se po Vilovi, o kterého byl stále Kris opřený.

„My nejsme ti, co drží zbraně.“ poznamenal po chvíli Vil.

„Pravda.“ usmál se muž s pleškou a zbraň schoval za opasek. To samé udělal i brýlatý mladík. „Nyní snad můžeme spolupracovat nebo tu umřít.“

„Domnívám se, že jste šli po těch znacích z tabulky.“ řekl jeden z mužů.

„Ano, teda spíš jen po té krychli, víc jsem si nezapamatovala, když jste mi to ukradli z pokoje.“ popošla jsem.

„Krychle?“ podivil se brejloun.

„Je odtud nějaký východ?“ zeptal se netrpělivý Vil.

„Na to se snažíme přijít.“ poznamenal jeden z mužů s lučí a ohmatával zeď. Vil si vzdychnul.

 

Spolupracovat s nimi? Nic jiného nám nezbývalo. Byla to nízká kruhová místnost s otvorem, kterým jsme sem spadli, na stropě.

„Měl by tu být nějaký znak. Nějaká hádanka...“ přemýšlela jsem nahlas a s loučí chodila okolo zdi.

„To bude těžké, když nevíme, co který znak znamená.“ řekl nahlas, ten muž s brýlemi, mé špatné myšlenky. „Jsem Marek.“ řekl s úsměvem a podal mi ruku. Ten má ale drzost. No v této situaci jsem neměla na vybranou.

„Melinda.“ řekla jsem, ale jeho ruku jsem ignorovala.

Ostatní si posedali na zem a my dva kroužili okolo zdi a snažili se něco zjistit. Když jsme se otočili už asi o 90 stupňů, uviděli jsme na zdi dlouhý nápis. Byl vytesaný, bez maleb, prostě jen nápis. Nějaké šipky, znaky zvířat a také nerozluštitelné znaky.

„Krychle.“ řekla jsem a dívala se v jakém je tady kontextu, jestli nepoznám některé další znaky.

„Krychle?“

„Tento symbol, říkám mu krychle.“ ukázala jsem prstem a nechtěně na ni zmáčkla.

Ze stropu začaly padat kameny. Sakra, pomyslela jsem si.

Krčili jsme se pod smršti kamenů. Najednou se nalevo u země objevil úzký otvor. Plešatý muž se do něj ihned nahrnul a zbytek jeho bandy také. My jsme šli hned za nimi.

Úzkou chodbou jsme šli po čtyřech. Byla tu tma a zima. Ochlazovalo se a cítila jsem studený vítr. Muži s loučemi šli někde ve předu, ale oheň jim už dávno zhasl. Plazili jsme se dál směsicí chodeb. Některé byly širší a i vzduch v nich byl lepší. Za mnou syčel Kris, jelikož si při pádu zranil nohu. 

Ze předu jsem už slyšela hlasy a ozvěnou se k nám doneslo, že jsme dorazili do nějaké místnosti. Z kutáleli jsme se z malé chodbičky a muži z druhé hledací skupiny již opět zapálili louče.

Tato místnost byla úplně jiná než ta před tím. Byla plná kreseb a podlaha byla písčitá. V bloudění v dlouhé tmě jsem mžourala očima a pohlédla na barvy na stěnách. Byly tak odlišné a přece stejné. Marek byl udivený stejně jako já.

Po stěnách byly pověšené staré louče, zapálili je. Místností se rozneslo světlo a naskytl se nám tak neskutečný pohled.

Místnost byla asi pět metrů vysoká, malby byly všude, občas nějaký doplňující znak. Úzká byla asi tři metry a délku místnosti jsem nemohla odhadnout, jelikož jsme stále neviděli na poslední zeď.  Po pár krocích k neodhalené stěně se objevili tři schody dolů. Dva z mužů zapálili všechny louče a teprve teď jsme viděli, jak je místnost dlouhá. Dobrých dvacet metrů i víc.

„Páni.“ vzdechl Marek a zkoumal kresby. Bylo to poprvé, co jsem viděla, že stará civilizace poříčí Indu dělala kresby.

U protější strany byla kamenitá truhla potištěná znaky. Přistoupila jsem k ní. Znaky mi nic neříkali a rozhodla jsem se oddělat víko. Bylo moc těžké. Vilém a jeden z mužů mi pomohli.

Odkryli jsme truhlu a vrstva prachu se vznesla do vzduchu.

„Pšík.“ kýchla jsem.

Chvíli jsem zírala do truhly a než jsem se vzpamatovala, Vil držel v ruce hliněnou destičku se znaky, které mi připomínali, ty které jsme měli hledat.

„Je tu další chodba!“ křikl plešatý muž. Vytáhl zbraň a zamířil na Vila. „A vidím, že jsme to našli.“ zašklíbil se.

„My jsme to našli.“ řekla jsem potichu, ale slyšitelně. Muž k nám přistoupil, stále míříc na Vila. Vytrhl mu destičku z ruky a popošel zpět.

„Díky.“ hlavou dal pokyn svým mužům a šli ke vchodu.

„Počkej, co chceš s nima udělat?“ zeptal se Marek svého šéfa.

„Co asi, nechat je tady a ty dělej nebo si tu zůstaň.“ nařídil. Marek těkal pohledem ze svého šéfa na nás a nakonec trhnul rameny.

Odešli.

Neodvažovala jsem se pohnout, ale Vil šel pomoci na nohy Krisovi.

„Dělej Mel, musíme za nima.“ vzal ze stěny jednu louči a vešli jsme do tmavého tunelu. Průvodce se držel vzadu a podepíral Krise. Měli asi desetiminutový náskok, ale nebyl jim nic platný. Opět jsme se setkali.

Ocitli jsme se v další místnosti na chlup podobné té před tím. Měla stejné rozměry, i truhla tam byla.

„Myslel ste si, že tam budeme na věky?“ řekl Vil na pohled plešatého muže.

„No to jistě ne.“ udělal škleb. V jedné ruce zbraň, ve druhé destičku.

„Jsou tu tři východy.“ oznámil jeden z mužů.

Stejné jako na začátku. U každého otvoru byl znak. Marek si znaky pozorně prohlížel. Šla jsem k němu a také se na znaky dívala.

Zatímco jsme si, já a Marek, lámali hlavu, Vilém zavedl společenskou konverzaci.

„Kdo vlastně jste?“ zeptal se.

„Ale vždyť to víte.“ řekl posměšně plešatý muž.

„Ano jistě, máte na tváři ošklivou jizvu. To jste si mysleli, že nás ty dopisy zastaví?“

„Plán A, byl takový, že nepojedete, když zde přítomné slečně bude špatně.“ usmíval se.

„Cože?“ podivila jsem se.

„V fastfood by ste neměla jíst. Kdoví kdo vám může něco přidat do jídla,“ otočil se zpět na Viléma, „marně jsme doufali, že odjedete, když jsme vám posílali dopisy, s vámi jsem se dokonce střetl, a ten pokoj. No chtěli jsme se vás zbavit.“ mluvil s klidným svědomím. Vil párkrát nadzvedl obočí, jak chtěl něco říct, ale pokaždé se raději otočil.

 

Nevím, kolik uběhlo hodin, ale určitě mnoho a my jsme stále nevěděli, kterou cestou se vydat. Rezignovaně jsem se procházela po místnosti a chtěla jsem utéct myšlenkami jinam. Najednou mě nohy zanesli až k truhle. Znaky na ní byly zlaté. Prstem jsem přejížděla vyryté rýhy.

„Už mi to nemyslí.“ přišel ke mně Marek. „Co je?“ podivil se a pak si všiml zlatého písma.

„To před tím, bylo normální, jen vytesané.“ řekla jsem a dál zkoumala písmo.

„To nemůže znamenat nic dobrého.“ řekl a protřel si oči. Zmateně jsem se na něj podívala. „V té předešlé místnosti nebylo žádné zlato, ale byla tam destička. Zde je zlato. Každý prahne po zlatě. Myslím, že je to past. Když se to otevře.“ negativisticky zakroutil hlavou.

„Máš pravdu.“ řekla jsem zadumaně a vrátila se k luštění správné cesty.

Symbol u východu nalevo byl podlouhlý a snad podobný meči. Uprostřed byl kruh s nějakými ostny a napravo byl T s ocáskem. Neměla jsem tušení, co to je a pomalu mě začínala bolet hlava.

Uslyšela jsem hádku. Marek se hádal se svým šéfem. Pak jen rezignovaně trhnul rameny a přiběhl ke mně.

„Otevřou truhlu. Snažil jsem se jim to vymluvit, ale...“ rozmáchl rukama. „Musíme odtud, kdoví, co to může způsobit.“

„Kudy?“ zeptal se Vil, jenž to všechno slyšel.

„Tou prostřední.“ řekla jsem. Nevím proč zrovna jí, ale měla jsem takový pocit. A navíc vzduch vanul právě odtamtud.

Náš průvodce se připojil k nim a právě odsunovali víko. Stáli jsme, co nejblíže východu. A opravdu. Odněkud ze zdi se vystřelily šípy. Kameny začal padat a celý strop se třásl. Vil na nic nečekal podpíral Krise a snažil se s ním, co nejrychleji zmizet.

Marek a já jsme běželi hned za nimi. Všechno se za námi třáslo. Nestačila jsem si všimnout, jestli ještě někdo utekl, protože se chodba stáčela. Marek posvítil zapalovačem a my šli dál.

 

Žízeň a únava na mě brzy začala doléhat. Chodili jsme stále dokola. Doprava, doleva, do schodů, ze schodů a přece jsem to nikde nepoznávala. Neuvědomovala jsem si, jestli je venku už tma nebo ráno, ale tato cesta neměla konce. Olej v zapalovači také začal docházet.

„Na chvíli si sednem.“ rozhodl Vil a pustil Krise podél stěny k zemi. Marek zhasnul zapalovač, aby zbytečně neplýtval olejem. Ponořili jsme se tak do naprosté tmy. Slyšela jsem ostatní dýchat, ale sama jsem si neviděla ani na špičku nosu. Víčka mi najednou ohromě ztěžkly a mně se chtělo spát. Když už jsem měla zavřené oči a pomalu se odebírala do snu, vytrhnul mě svítící zapalovač.

„Musíme pokračovat, než tu usneme.“ řekl Marek a i on mluvil rozespale.

Pokračovali jsme v cestě, která neměla konec, bohužel konci se blížil náš zapalovač. Šli jsme už asi po stých schodech, když se světýlko zmenšovalo až nakonec zhaslo nadobro. Marek se pokusil ještě vzkřísit. Nic.

Vzhůru po točitých schodech jsme pokračovali dál ve tmě. Víčka ve tmě opět ztěžkla o něco více a já začala klimbat. Šla jsem jen díky Markovi, který mě táhl za rukáv dál.

Najednou jsem ucítila ostré slunce. Otevřela jsem oči, ale musela jsem je nechat přimhouřené. Rukou jsem si ještě dělala štít proti slunci. Stáli jsme někde na vrcholku jeskyně.

Oddechla jsem si a přímo spadla vyčerpáním do trávy. Vil taky nevypadal nejlíp, ale Kris nás pobízel:

„Musíme dojít k autu, pojďte, vstávejte!“ vzal Vila za ruku a vytáhl ho na nohy. Marek si chránil oči před sluncem a ploužil se za námi.

Šli jsme menším lesíkem a objevili další vchod do jeskyně.

„Co to tak divně smrdí?“ zeptal se Kris, minuv vchod. Marek nakouknul do jeskyně:

„Bože!“

Podívala jsem se za ním a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Odvrátila jsem pohled a zvedl se mi žaludek. Zakryla jsem si oči. Ležel tam. Jejich plešatý vůdce ležel těsně před vchodem, plný krve a štípanců od nejrůznějšího hmyzu. Ležel na břiše s vypoulenýma očima. Jazyk měl venku a svíral si hrdlo. Nejspíš se udusil.

Odešla jsem, co nejdál od jeskyně a čekala na ostatní. Chytla jsem se za břicho a odešla za první strom.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Vil, když mě dohnali. Kývla jsem hlavou, že už to bude v pohodě.

Auto jsme našli snadno, z vrcholu kopce bylo snadno vidět do okolí i na místo, kde jsme stáli.

„Svezete mě?“ zeptal se Marek, když jsme nastupovali.

„Pojď.“ pobídla jsem ho a přesedla si dozadu za Kryštofem.

„Kdo vlastně jste?“ zeptal se Vil, startujíc auto.

„Byli jsme najatí panem B. Neznám jeho jméno, Karásek, tak se jmenoval on,“ odmlčel se, každému z nás došlo, kdo se tak jmenoval, „mi nabídl práci. Víckrát už jsme spolupracovali. Měli jsme najít tu destičku a taky si dát na vás pozor.“

„Na nás?“ divil se Kris. Chvíli bylo ticho a každý si urovnával myšlenky.

„Mohli bychom se domluvit.“ řekl Marek Vilovi.

„Domluvit?“

„Ano, no, předáme tu destičku a rozdělíme si peníze.“ navrhl Marek. Cože? Vy jste mu vzali tu destičku, tomu tělu? pomyslela jsem si, ale při vzpomínce na zohavené tělo se mi udělalo špatně.

„My ji našli.“ oznámil Vil.

„Nemusel jsem vám říkat, že jdou otevřít truhlu, mohl jsem odejít sám. Trocha vděčnosti by vám neuškodila.“ řekl Marek.

„Myslím, že se nějak domluvíme.“ řekl Vil a hodil po mě, z přihrádky, mapu. „Kam jedem?“

Prohlédla jsem mapu a našla příští stanici: „Bahawalpur.“ řekla jsem a ujížděli jsme z křovinatých oblastí přes řeku Indus a dál domů.

---