Alena v obraze

Někdy se setkávám s lidmi, kteří tomu nevěří, ale mohu Vás ujistit, že takto naše společnost funguje(těm, co neuvěří)....

 

 

Alena v obraze

 

         Rukou si kryla tvář. Vítr štípal a drobné vločky sněhu na kůži studily. Snažila se co nejhlouběji schovat do dlouhého kabátu. Bylo až po kolena sněhu, a tak se namáhavě brodila ke škole. V rukou měla obrovské desky, skoro nebyla vidět. Po dlouhé době byla ráda, že je ve škole. Aspoň tady nefouká.

         „Jé! Ahoj, Alčo!“ radostně vykřikla drobná blondýnka a rychle se k ní hnala. Aleně se rozzářily oči. Teplo a nejlepší kamarádka bylo to, co po ránu potřebovala. Vlastně ještě jednu věc: kafe a pusu od své lásky, ale nad tím se pouze pousmála s vědomím, že na to vše se dneska dostane.

„Čau, Pájo“ radostně jí pozdrav oplatila.

„Jo, abych nezapomněla, máš jít do kabinetu výtvarky.“ vychrlila ze sebe blondýnka.

„Díky moc. Však, proč si myslíš, že se táhnu s těma deskami?“ usmála se a rychle se otočila utíkajíc do šatny. V šatně všechny radostně zdravila, i ty, co moc v lásce neměla. Dneska je pěknej den, pomyslila si a  radostně si v duchu hvízdla.

„Tak se pochlub, Alčo“ zeptala se dívka pokukujíc po deskách. Byla to zrovna jedna z těch, které Alena neměla moc ráda, ale sympatie musely jít stranou. Tady na gymnasium se hraje takticky, nepřestávala si opakovat v duchu. Zlehka se usmála naučeným úsměvem a trošku nesměle pootevřela desky.

„Tak se přece nestyď“ pobízela ji hnědovláska.

Alena pozvedla černé obočí a čekala na reakci. Cítila, jak jí srdce buší v hlavě. Na její obrazy se sice koukala pouze stejně stará holka, ale Alena toužila po uznání i od ní.

„No, pěkné to máš“ řekla zamyšleně hnědovláska a nepřestávala koukat do směsi barev.

„Díky moc“ poděkovala nesměle Alena a lehce zčervenala.

         Opatrně položila desky vedle školní skřínky a rychle se svlékla. Jé, to je ale hodin, to zas bude. Rychle vyběhla schody, až ji na čele vyrašily drobné kapičky potu, a mířila rovnou do kabinetu výtvarné výchovy. Zaklepala.

         „Dále.“ Ozvalo se zpoza dveří.

„Jé, dobrý den, pane učiteli.“ usmála se na poloplešatého učitele sedícího za obrovským stolem a hromadou papírů. Představoval pro Alenu dokonalý obraz umělce. Svobodného člověka, který se řídí pouze vlastními instinkty. Někdy jí připadalo, že snad ani nevnímá dobu, ve které žije, neboť jeho oblečení a slovník byl mnohdy straromódní . Ale měla ho ráda.

„Ahoj, Alenko. Tak se ukaž“ oči mu zajiskřily a vybídl Alenu, aby se posadila proti němu. Podala mu desky a s nimi jako by podávala samu sebe, usadila se naproti němu  a nervózně s sebou začala kroutit. Učitel odtrhl zrak od obrázků a koukl na ni, jak s sebou kroutila, tak dřevěná židle nepříjemně vrzala.

„Pardon“ rychle se omluvila, sklopila oči a zrudla. Učitel se pousmál a vrátil se zpět k obrazům. V kabinetě bylo ticho, pouze velké nástěnné hodiny každou vteřinu lehce udeřily. Alena se na ten zvuk zaměřila  a  po chvilce se stal nepříjemným. Nervózně si loupala klouby na rukou. Učitel energicky zabouchl desky a lehce nadskočil na židli.

„No, je to síla, Alenko. Neuvěřitelné“ hluboce vydechl, nadšeně na ni koukal a kroutil hlavou ze strany na stranu. 

„Děkuji“ snažila se zakrýt radost a tvářit se vážně, ale šlo jí to špatně.

„Tak to Alenko vystavíme, souhlasíš?“ zeptal se jí, ale odpověď snad ani nečekal.

„Zítra budeš viset na nástěnce.“

„Ano, ale pane učiteli, ještě taková drobnost. Já nechci, aby pod obrazy bylo uvedeno moje jméno. Chápete ne?“ tázavě pohlédla hluboko do modrých očí, jako by tam hledala pochopení, ale nebyla si jistá, jestli ho nalezne.

„No, jak chceš, ale je to škoda, aby se ostatní nedozvěděli jméno autora“ bránil se učitel snažící se Alenu přesvědčit.

„Ne, prosím. Jestli budete tak laskavý a uvedete pouze moje iniciály“ smutně se pousmála.

„Jak si přeješ, Alenko, ale znova ti opakuji, že je to škoda.“ Alena nad jeho slovy ani nepřemýšlela, uvést své jméno bylo nemožné, nepřípustné. Rozloučila se s učitelem a pomalu se šourala do třídy, už nikam nespěchala. Rozhovor v ní vyvolal kupu myšlenek, které si potřebovala v duchu zvážit. Matika počká.

          Každou hodinu se její nálada zhoršovala, ještě si nestihla dát kafe a svou lásku taky  nepotkala. Pořád stejné tváře, které na chodbách potkávala jé připadaly odporné. Pouhá myšlenka, že právě kvůli nim nemůže mít podpis pod svým obrazem ji vytáčela. Snažila se co nejvíc zachumlat do huňatého svetru, aby ji nebylo vidět. Ranní dobrá nálada se vypařila, a         neskutečnou rychlostí se  vracela do stereotypu. Příčilo se jí zdravit známé tváře, všichni jí připadali tak falešní. Na každém něco našla: ten se křivě podíval, jiný si něco šuškal. Pro sebe  si v duchu nepříjemně zavrčela a připomněla si, že to všechno zná a umí s tím bojovat. Ale pokaždé, když se setkávala s lidskou záští, připadala si mizerně,  a jako úplný začátečník a ne jako profík, který ví, jak má reagovat. Rychle zalezla do třídy a letmo pozdravila spolužáky.

         Netrpělivě začala ťukat prsty do lavice.

„Jsi nějaká nervózní“ řekla drobná blondýnka a nepřestávala si psát zápisky, které diktovala učitel. Alena s sebou nervózně škubla a zamračila se na ni.

„Ne, nejsem“ bránila se.

Blondýnka přestala psát a podívala se na Alenu. … „Vážně s tebou nic není?“ …

Alena škubla hlavou: „Je, stačilo mi, abych se dneska prošla po škole. Všichni se mi tak hnusej, Pájo.“

Pavlína moc dobře věděla, na co Alena naráží, ale ona to není schopná pochopit. Ba co víc, poslední dobou ji to Alenino fňukání začínalo vadit.

„Zas se na tebe někdo křivě podíval?“ řekla trochu jízlivě.

Alena dobře poznala tón jejího hlasu: „Těžko se dá s tebou o tom bavit, když nevíš, co to je“ bránila se. Připadala si tak maličká, sama nevěděla proč, ale to, že proti ní zbrojí její nejlepší kamarádka ji ubíjelo.

„Ty se myslíš, že jsi snad jediná, která má slavné rodiče?“ nepřestávala ji popichovat Pavlína.

„Ne, to si nemyslím.“ odsekla Alena a vzteky zrudla. Obrátila se a začala horlivě psát zápisky. V duchu nadávala Pavlíně.

         Pavlína se sama pro sebe vítězně usmála. Těšilo ji, když mohla Aleně ublížit. Byly nejlepší přítelkyně, ale teď se spousta věcí změnilo. Sama pro sebe si říkávala, jaká je Alena hlupačka. Známky má horší než já, je hloupější než já. Ale Pavlína moc dobře věděla, že ji  jako  kamarádku potřebuje.

         Alenu pálilo v nose a cítila, jak jí vlhnou oči. Pavlínu měla hrozně ráda, ale poslední dobou byla Pavla jízlivá a ráda si na Aleně dokazovala, o kolik je lepší. Alena nad tím poslední dobou hodně přemýšlela. Radši trávila  čas s Martinem- svou láskou, než s jízlivou Pavlou. Alena se horoucně snažila  k Pavle najít cestu, ale sama pro sebe si zoufala, že ta cesta na dobro zmizela. Někdy si dobře popovídaly, ale to byly pouhé okamžiky.

Polkla a nasadila kamennou tvář. Pavlína se nedoví, jak mi je.

         Po hodině vyběhla ze dveří, měla schůzku s Martinem. Vlepila mu obrovskou pusu a hned jí bylo lépe.

„Ahoj miláčku, půjdeš s mnou na kafe?“ usmála se.

„No jasně,“ oplatil jí úsměv.

Cestou si povídali a bylo jim dobře.

„Půjdeš zítra se mnou na vernisáž?“ zeptala se přimhouřila oči.

„Jo.“ přitáhl ji k sobě a políbil.

 

…………………………………………..

 

         Večer v posteli přemýšlela, jak asi bude zítřek vypadat. Bála se. Bála se reakce lidí, co asi řeknou? Doufala, že se nikdo její jméno nedozví, ale jejich pocity znát chtěla.

     

  V krajině snů, na velkém dubu sedí pidimužík. Hraje na housle a vysmívá se, vydává divné skřeky a cení velké zuby. Přestává svou děsivou hru, která trhá uši. Odkládá housle a ukazuje zahnutým prstem s dlouhýma zakřivenýma nehtama na ni. Smíchy se prohýbá a Alena pláče.

 

Rychle se posadila na postel, kapičky potu jí stékaly po čele. Půl druhé. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe a zdálo se jí, jako by byl skřet někde v pokoji. Cítila ho a jeho výsměch jí zněl pořád v uších.

 

………………………………………..

 

 

         Na vernisáži se hromadily zástupy studentů a postupně přicházeli i ostatní lidé. Alena seděla s Martinem v první řadě, potila se a měla strach. Nevěděla, jaké obrazy jsou vystaveny, ale pořád se jí vracel sen. Tušila, že něco znamená, ale nevěděla co. Otočila hlavu na valící se dav.  Usmála se a rychle začala mávat Pavlíně na pozdrav. Pavla se lehce usmála a dál si Aleny nevšímala.

Nejdříve hrála kapela, pak úvodní řeč ředitele a na konec přestřihnutí červené stuhy. Hladový dav se navalil dovnitř a už hledal, kde je občerstvení. Bylo slyšet nejrůznější mručení a bručení, že jídlo dobré je, anebo naopak, že se tentokrát moc nevytáhli. Alena protočila panenky a začala hledat své obrazy.

Byly krásně nasvícené, dva jednorožci vybíhající z oceánu. Draci, kteří se volně vznášeli nad krajnou, krása. Pomaloučku sjela pohledem níže. Zarazila se. Studený pot a horkost. Pod obrazem bylo tiskacími písmeny napsáno její jméno.

„Jé, Aleno, to jsme teda nevěděly, že maluješ.“ ušklíbly se dvě kolemjdoucí dívky a něco si tiše šuškaly. Alena těkala pohledem ze strany na stranu. Vzteky začala hledat učitele výtvarky, v duchu si přehrávala nepěkná slovíčka, která mu řekne. V očích jí zablýskaly maličké plamínky.

„Pane, učiteli!“ řekla na oko klidně, ale  v podtónu jejího hlasu byl cítit vztek a zoufalství.

„Ahoj, Alenko, už jsi viděla své obrázky?“ usmíval se. Je vůbec možné se na takového člověka zlobit?

„Cos jste mi to udělal? Vždyť jsem vám přeci říkala, že nechci, aby bylo moje jméno pod obrazy.“  zoufale se na něho podívala.

„Ale, Alenko, přece se nebudeme schovávat, buďme hrdi na svá díla.“ Tímto rozhovor ukončil a někam odběhl. Alena tupě koukala před sebe, po chvilce začala hledat Martina. 

         Přimhouřila oči a viděla, jak se Martin baví s Pavlínou. Pavla se všelijak kroutila, vypínala prsa a smála se. Alenou projel neviditelný nůž. Jako každá holka znala tyhle triky, ale že je bude používat Pavlína na jejího kluka, ji nikdy nenapadlo. Zrychlila krok a pospíchala ke dvojici.

„Ale, ale vy dva, co tady spolu vyvádíte?“ Objala Martina a přitáhla ho k sobě, na Pavlínu se uměle usmála. Ale v Alenině očích byla cítit hrozba, kterou tiše vysílala k Pavlíně. Blondýna vycítila, že se Alena v duchu vzteká a dělalo jí to dobře, vidět trápení a strach kamarádky.

„Jsem si myslela, že jsi nechtěla mít podpis pod obrazy.“ Upila bílého vína, po kterém Pavle zrudly tváře.

„Já jsem ale nevěděla, že tam budu mít podpis.“ bránila se Alena. Martin byl pouhou  kulisou a sledoval tichou válku těch dvou. Alenu milovat, ale ta Pavlína, to je něco…

         Alena procházela vernisáží a zdálo se jí, že se jí všichni vysmívají. Jako by si šeptali: Jenom díky tomu, že má rodiče malíře, pouze kvůli to tady vystavuje ty svoje čmáranice.

Nikdo to nevyslovil nahlas, ale Alena věděla, že si to myslí. Kvalita díla šla stranou, tady se jednalo a pouhou hru jmen a lidskou závist.

Utekla z vernisáže, Martina tam nechala. Běžela, sama nevěděla kam, musela odtamtud pryč. Venku byla sněhová vánice, zima, bylo špatně vidět. Kroky ji táhly na vyhlídku za městem. Tady často bývali s Martinem. Najednou, až teď si uvědomila, že ho tam nechala s Pavlínou. „K čertu!“ vykřikla a praštila pěstí do dřevěné lavičky. Slzy se jí začaly koulet po tváři, vše se jí rozplývalo. Měla na sebe vztek, co jí to vlastně napadlo, malovat? Vždyť ona nemůže malovat, když  má slavný rodiče!. Měla šílený vztek na celý svět, na všechny lidi. Skřet se jí vysmíval, teď ten sen pochopila.

 

…………………………………………………….

    

    Večer byla sama doma, rodiče byli pryč, vůbec nevěděli, co se jí stalo. Dlouho trvalo, než usnula.

Na staré vrbě, pokroucené, sedí. Opět vrže na housle, starý skřet. Prohýbá se a něco si pobrukuje, Alena se chytá za uši, ten zvuk je nesnesitelný. Odhazuje housle a kouká na ní, zelené oči, ve kterých je cítit výsměch, na ni obrací. Ukazuje špinavým prstem a směje se, vysmívá se. Alena křičí.

„Né!“ Sedí na posteli, je zpocená. Rychle dýchá a divoce se rozhlíží kolem sebe.Půl druhé. Zase ho cítí v pokoji.

 

………………………………………………

 

         Další den ve škole se proměnil v peklo, alespoň Aleně se to zdálo. Pohledy kolemjdoucích, to šuškání. O přestávce čekala na Martina, dlouho čekala.

„Jdeš pozdě.“ řekla podrážděně.

„Promiň.“ odpověděl stručně. … „Hele já teďko nemůžu, musím se učit.“

Alena se zarazila a tázavě na něho pohlédla. Něco není v pořádku, pomyslila si. Smutně pokrčila ramena: „ Fajn.“ Dala mu pusu na tvář a otočila se. Oči se jí leskly, ztrácím ho.

          Pavlína ji ve třídě suše pozdravila a ani se na ni nepodívala. Má strach se mi podívat do očí. Vztekala se v duchu Alena.

Pavlína psala vše, co učitel diktoval. Ona to ví, tuší to! Uvažovala v duchu, ani neslyšela učitele, který se jí na něco ptal. Místo toho Alena opověděla za ni. Otočila hlavou a změřila si ji pohrdavým pohledem. Tohle není ta kamarádka, kterou jsem znala. Pavlína na ni tupě zírala. Alena se s nikým nebavila, měla strach s nimi mluvit nebo jednoduše nechtěla. Celý den přemýšlela nad Pavlínou, Martinem a obrazy.

      

  Proběh celý týden, Alena se každou noc ve stejnou dobu probouzela a cítila skřeta v pokoji,  každou noc ten samý sen, ten samý výsměch. Ráno se probouzela nevyspalá a připadala si každým dnem ošklivější. Připadala si jakou mrňavá moucha uvězněná v sítích obrovského pavouka, v sítích Pavlíniných. Nemohla nenávidět svoji nejlepší kamarádku, to nedokázala, sama nevěděla, co k ní cítí.

          Pod její obrazy někdo napsal: Už nikdy nečmárej!

Než si toho stačila všimnout, viděla to snad celá škola. Alena se málem před obrazy složila k zemi, běžela do kabinetu výtvarné výchovy a hned všechno řekla učiteli. Ten okamžitě obrazy sundal. Místo nich tam zbylo prázdné místo, které podle slov učitele bylo nenahraditelné.

„Všimla sis toho, no ehm, pod tvými obrazy?“ zeptala se opatrně Pavlína, která sledovala každý pohyb v Alenině tváři.

„Jo.“ Alena nezvedla oči od sešitu. Její tón naznačoval, že se o tom nechce bavit, ale Pavlíně to nedalo.

„A jsi v pohodě?“

Alena odtrhla oči od sešitu a podívala se jí hluboko do očí. „Jsem, si myslela, že tě to moje fňukání otravuje.“ řekla jízlivě.

Pavlína se snažila bránit, sama nevěděla, proč to dělá, ale měla potřebu Aleně pomoci.

„Hele, já od tebe nic nechci, žádnou radu, jasný.“ uzemnila Pavlínu.

Pavlína sklopila oči a zrudla. Že by jí to snad Martin řekl?

         O přestávce viděla Martina, ale bylo to stejné, jako celý týden, zase se musel jít učit.

„Musíme si promluvit.“ řekla a hlas se jí třásl strachem.

„Jo, já vím.“ řekl smutně Martin a podíval se jí hluboko do očí. Vše bylo jasné, beze slov. Alenu začalo pálit v nose, těžce polkla: „Jo, tak po škole“ a třásl se jí hlas.

Čekání do konce vyučování bylo muka. Konečně, bylo půl druhé. Smutně se na Martina usmála a on jí úsměv opětoval.

„Můžeme jít na vyhlídku?“ zeptala se opatrně. Martin přikývl. Cestou za město se snažili udržet rozhovor na obvyklá témata, škola a jiné. Ale sami moc dobře věděli, že si nalhávají a

po chvilce bylo ticho. Sedli  si na lavičku, na kterou v létě Martin klíči vyryl srdce s jejich iniciály a pod ním napsal: Navždy!

         Koukali na rušné město, ale tady byl klid. Prohlíželi se navzájem, jako by si oba dva přehrávali každou minutu, kterou spolu strávili.

„Alčo, já nevím jak to říct, no ehm…“ odmlčel se a podíval se na zasněžené špičky jejich bot.

„Pst.“ utišila ho Alena a přiložila mu drobný prst na rty. „Ještě než to řekneš, tak chci abys věděl, že tě miluji.“ smutně se usmála a doufala, že to neřekne.

Jemně ji chytl za ruku a vzal ji do dlaní. Pevně ji držel a koukl na ni provinilým pohledem.

„Já, já tě taky miluju, ale po tý vernisáži, no víš, jak jsi utekla.“ podíval se na ni, jako by hledal pochopení, které ale nenacházel. … „Já a Pavlína, teda ona. Ježiš.“ Aleně připadalo, jako by se ospravedlňoval sám před sebou a ne před ní. Jako by mu právě teď, až teď mu docházelo, co se stalo.

„Byl jsem s Pavlínou“ oči se mu leskly. Právě dnes ho poprvé viděla plakat.

Alena těžce polkla. „Co to znamená, že jsi byl s Pavlínou?“ Hlas se jí třásl.

„Prostě byl jsem s ní, u ní doma, nenuť mě o tom mluvit.“ prosil

„Jak?! Odpověz!“ vyštěkla a rychle vstala z lavičky.

„Počkej přeci“ snažil se ji ukonejšit, ale marně.

„Jak počkej? Nepočkám, tys spal s moji nejlepší kamarádkou?“ Nevěřila vlastním uším.

Dlouho se Martin snažil ospravedlnit, bojovat o Alenu, ale nakonec se přiznal, že to udělal. „Lituješ toho? To já taky“ křičela s brekem Alena.

„Nejde to, nemůžu to přejít“ Hrdě se před něho postavila… „Sbohem. A nechoď za mnou, prosím“ odešla.

 

         Byla to první noc, kdy se jí nezdálo o skřetovi, ale pocitu, že je pořád někde poblíž, toho se nezbavila.

Alena seděla po škole na lavičce, která bylo kousek za školou, tady si často povídaly s Pavlínou. Byla zima, ale to jí nevadilo. Sníh za jejími zády lehce křoupal, někdo přicházel. Alena zůstala nehybně sedět, poznala kroky Pavly.

„Co chceš? Přišla ses na mě podívat?“ ani se na ni nepodívala. Pavlína se zarazila a letmo se zamyslila, jak je možné, že ji Alena poznala. Rychle to přešla.

„Ne, chci se ti omluvit“ v tom okamžiku sebou Alena prudce trhla a divoce jí začal plát oheň v očích.

„Cože?! Zmiz mi z očí, ty jsi ten poslední člověk, kterého bych chtěla vidět. Znemožnila si mě, je mi totiž jasné, že ten nápis byl tvoje dílo, není to pravda?“ Začala kolem sebe mávat rukama, proměnila se v běsnící šelmu, která se každou chvíli připravovala roztrhat Pavlínu.

„Pak jsi svedla mého kluka, který toho zatraceně lituje, abys byla  v obraze. Nenávidím tě“ rozplakala se.

Pavlína brečela, padla Aleně k nohám a snažila se, toužebně prosila o odpuštění. Ale Alena byla jako z kamene.

„Fajn, odpouštím ti.“ řekla suše.

„Alenko,prosím!“ chrlila ze sebe Pavlína v návalu slz.

„Vždyť říkám, fajn.“

„A teď mě nech Pájo, chci být sama.“

„Nemůžu tě nechat samotnou, jsem přeci tvoje nejlepší kamarádka“ nepřestávala opakovat.

„Ne, nejsi, nejsi nejlepší. Odpustila jsem ti, ale víc po mě nechtěj“ ukončila to Alena a rozeběhla se odtamtud pryč.

 

V noci jí skřet opět navštívil, hrál krásnou píseň, píseň smíření a přátelství, ale Alena ji nechápala.

 

 

---