Časoprostorová smyčka V

Bylo asi čtvrt na pět, když přijela tramvaj z vrchu, která jela do centra. Pateční odpoledne začínalo nabírat na obrátkách a v těchto pozdních letních dnech tím více, kdy všichni někde, aby mohli zažít něco jiného než jen pohled na sebe a své okolí. Všichni se chtěli takzvaně vypnout z reality. No nebyli to ve skutečnosti všichni, ale jen takoví, kteří neměli takové podpory a zázemí ve svém psychickém životě, aby byly schopni žít navzdory ránám této společnosti. Je docela zajímavě pozorovat, jak se lidé netolerantně hrnou z přeplněných tramvají. Platí sice společenská zásada, že nejdříve se vystupuje a poté nastupuje, ale cestovatelé v sobě objevili jiné vlastnosti, jak se chovat neeticky. Všichni v tramvaji se nahrnuli na sebe a cpali se jeden přes druhého, jako by měli tři vteřiny na vystup a nástup. Cpali se a házeli po sobě sobecké a netoleranční pohledy, ze kterých bublal odpor ke každému, kdo naruší pouhým dotykem jeho životní auru. Chovali se jako by šlo o život, často to připomínalo záchvat lidské paniky, při výstupu. Po vystoupení se div nezačali někteří hádat  mezi sebou. Příčinou byly samozřejmě vyřčené poznámky na své spolucestující, která je uráželi nebo se dotýkali jejich osoby. Lidé byli rádi, když si mohli trochu vyrýt svou vystresovanou zlost ze zaměstnaní. Jenže si neuvědomovali, že konflikt plodí špatnou náladu a ta plodí další konflikt. Tak nám nezbývalo nic jiného než se dívat ta tohle lidské trauma vznikající při pouhém cestovaní.