život

Ve vzteku vzal sekeru a porazil oba strmy, které spolu před deseti lety zasadili. Ona byla v kuchyni, plakala do bramboravé polévky. Děti stály ve dveřích a nechápavě sledovaly tatínka. Holčička chytla bratra za ruku a odtáhla ho do kuchyně. "Co to tatínek dělá?" Žena si otřela slzy, otočila se a mlčky děti objala. "I ten nejkrásnější květ jednou uvadne, děti."

Dvanáct let! Žil jsem s ní dvanáct let! Jenom ze strachu, abych nebyl sám. Možná, že jsem jí ze začátku miloval. Bude to těžký, už jsem si zvyk. Celejch dvanáct let jsem žil v jistotě, že mě neopustí a nepodvede. Nežárlil jsem na ní. A ona mě milovala a chtěla s semnou být pořád. Jen seděla doma a čekala na mě. Neustále se objetovala a zapomínala na sebe! Nehádala se a snášela všechny moje nálady. To je život bez života! Nemůžu takhle dál, já ne.

Dvanáct krásnejch let! Bože, jsme spolu už dvanáct let a tohle byla první hádka. Miluju ho. Nechci se rozvést, to zvládneme. Celejch dvanáct let žiju ve strachu, že mě opustí nebo podvede. Pořád někde je a užívá si života, málokdy je doma. Dělam pro něj první poslední, ale asi je to málo. Miluju ho, ale on mě pouze toleruje. To se zlepší, určitě. Změní se.

Muž přijde ze zahrady a přinese ženě růži...."To už miláčku nezměníme...........