Z Bedřichova do Trutnova kolmo

29.-31.července 2005

Den první

29.července 2005

Je  11:00 a za dvě hodiny vyrážíme já, Majka a táta na poznávací zájezd na kolech skrz Jizerky a Krkonoše. Majce se nechce. Ani se jí nedivím. Včera přijela z tábora, tak chce být doma. Zavolala jsem tátovi a tuto skutečnost mu sdělila. Řekl, že když jet nechce tak nemusí, což znamenalo, že prostě pojede, protože má už koupený nosič na brašnu. Majka pochopila, že se z toho asi nevykroutí, a tak jsme se konečně pustily do balení. Šlo to hladce až do chvíle, kdy jsme zjistily,že Majka nedisponuje jedinými dlouhými kalhoty. I tuto překážku jsme však překonaly. Šponky jsme nahradily kalhotami na běžky. Majka zprvu nesouhlasila, ale nakonec to bylo dobrý, ne Majko? Pak už přijel taťka. Na Chrastavský jsme vyfasovaly kola a brašny a mohlo se jet. Vlastně ne. Museli jsme ještě počkat na mamku aby nás odvezla nahoru do Bedřichova. Přijela sice s malým zpožděním, ale i přes to jsme vyjeli ještě včas. Bedřichov-Maliník 14:18. Vyložili jsme kola a tam jsem si poprvé všimla, že své kolo neuzvednu. Zatím se to však nejevilo jako problém. Mamka nám popřála šťastnou cestu a jede se. Je vedro, tak pořád pijeme. Majka silně preferuje vodu před Isostarem, ale taťka jí i přes to na Smědavě dolil opět isostar. Majka ho začla rychle pít v domnění, že si na Jizerce dolije vodu. Bylo jí však oznámeno, že vodu dostane až v Harrachově. Harrachov 17:50. Nedostali jsme pouze vodu, ale ještě k tomu housky s veselou krávou. Avšak nastává první  malá komplikace. Chybí nůž. Naštěstí jsou na blízku naši asijští spoluobčané. Skleróza nás sice stála 50 kč, ale teď už se najíme. Po výtečné večeři, sice bez svíček, ale myslím, že na harrachovském parkovišti se toto fópá dá přehlédnout, se taťka s Majkou vydávají opět k asijským spoluobčanům shánět kraťasy, ovšem neúspěšně. Začínaj mě trochu zlobit průdušky. Snad to přejde. Radši si vezmu triko místo tílka. Při převlékání jsem zjistila, že mám vypálený pruh dole na zádech. Taťka mě na tuto skutečnost velice šetrně upozornil slovy „máš spálenej špek na zadku“.

Tak jsme si to vesele šlapali dál. Do kopce i se spáleným špekem. Nevím, jak jde tátovi hledání hub, ale hledání peněz mu jde znamenitě. Na tomto kopci jsme vydělali slovy padesát korun českých, čímž se nám zaplatil nůž. V druhé etapě stoupání se Majka pokusila o únik a vrchol (Ručičky) pokořila jako první. Nějaká živá na to, že máme v nohách 48 km.

Tak jsme dorazili na Dvoračky. O té cestě bych se radši nezmiňovala. No jo. Tak dobře. Prostě jsme to šli pěšky. Zlobily mě ty průdušky. Dvoračky 20:00 a 50 km.

A pozor, tady nastává hřeb celého dne. Ne, žádnej pohár. Ne ani čaj ne. Tuto část dnešního dne bych nazvala „Poznej krásu Krkonoš v Kotelních jamách s kolama na zádech“. Tak a teď už se pomalu, ale jistě, no spíš rychle a určitě začala tíha mého zadního kola jevit jako problém. Jako další problém se jevil můj kašel, z kterého se mi už chtělo zvracet a poslední problém představovala stále houstnoucí tma. Kotle jsme úspěšně překonali a už jsme se blížili k našemu dnešnímu cíly. Když byly Horní Mísečky a naše chata Horské zátiší na dohled (já teda nic neviděla), taťka povzbudivě zvolal „Majko, už jsme tady, raduj se!!“ A  taky že se Majka radovala. Stylem „sláva“, což nejspíše znamenalo „já se tu plazim v noci s kolem na zádech uprostřed Krkonoš a ty po mě ještě chceš abych se radovala“.

Po 4 hodinách, 37 minutách a 14 vteřinách, průměrnou rychlostí 12.2 km/hod. a 56 km v nohách jsme ve 21:30 dorazili na Horní Mísečky do chaty Horské zátiší. Dali jsme si čaj, ten pro nás uvařila taková hodná paní, nebo spíš slečna, co kvůli nám dělala přesčas. Pak jsme se vysprchovali v kvalitní sprše, která tekla všude, jen ne na nás, snědli zbytek housek a zalehli jsme. Následovalo však jedno nemilé překvapení a to,že nemáme hřeben. Detail. Teď ještě tradiční předčítání Oty Pavla a sladký spánek. Byl to krásný a vydatný den. Tak dobrou!!

Den druhý

30.července 2005

Přes noc byla bouřka. Ráno to vypadalo tak nějak všelijak, ale nakonec se počasí umoudřilo. V Horském zátiší na nás čekala výtečná snídaně v podobě švédského stolu. Snídaně a lá Švédsko je skvělá hlavně proto, že si můžete dát co chcete, což u mě znamená vždy snídaně „na sladko“. Ta mi ovšem dopřána nebyla, tak jsem se nakonec musela spokojit „pouze s obyčejným“ sýrem. Pomyšlení na snídani mě však dokáže vždycky dostat z postele, zato Majku evidentně ne. Nezbylo na nás proto mlíko.

Mísečky jsme opouštěli v 9:45. Teda spíš Horské zátiší. Po pár metrech jsme totiž opět stáli a čekali až si taťka koupí pláštěnku. Pán ze Sportu nám sdělil polskou a českou předpověď počasí. Zvláštní, jak může být počasí v jednom místě pro každý stát odlišné. Pak se nás pán optal, kam míříme. Když jsme mu to řekli, pán se velice divil, proč nejedeme lanovkou, ale my, v domnění, že ten kopec má slabých 6 km, jsme se ani nedivili. On nás ale vyvedl z omylu tím, že kopec má 10 km. Taťka si jen zamumlal pod fousy, že tohle jsme slyšet neměly a konečně jsme vyrazili. Cestou do Špindlu (kterou nám také poradil pán ze sportu) jsme stavěli a snažili se vyluštit z mapy názvy okolních kopců. Cesta, i přes to, že Špindl leží v údolí, stále stoupala po kamenech výš a výš. Proto taťka nepřestával říkat větu: „Co nám to ten chlap poradil!“. Po chvíli však změnil názor. Cesta se  v jeden okamžik přehoupla a změnila v krásnou asfaltku. „Ten chlap nám poradil fakt pěknou cestu.“ Frčeli jsme si to do Špindlu a tu naše oči spočinuly na něčem, nám ještě neznámém. Letní bobová dráha. Taťku snad zaujala ještě víc než nás. Hned začal plánovat další návštěvu Špindlerova Mlýnu za příležitostí otestovat tento zázrak lidské fantazie. Naše cesta se plynule změnila z asfaltky na sjezdovku a tak jsme si to krosili po sjezdovce dolů. Mě se konečně splnil sen a to nenavštívit sjezdovku pouze na lyžích, ale i na kole. Řeknu vám, že obojí má něco do sebe.

A už jsme ve Špindlu. 11:07 a 9.23 km. Zastavili jsme v centru u laviček a ostrůvku s trávou. Taťka s Majkou si bohužel nevšimli, že trávu obývá větší počet mravenců a položili si do trávy helmy. Mravencům se helmy očividně líbily, protože se tam ihned zabydleli. My jsme je však vzápětí vystěhovali. No řekněte. Chtělo by se vám snad jet na kole s mraveništěm na hlavě? Taťka s Majkou šli dokoupit zásoby jídla a já jsem zatím obdivovala krásy Špindlu. Najedli jsme se a vyrazili vstříc horám. U spodní stanice lanovky jsme ještě chvíli řešili dilema, zda se svést nebo to šlapat, ale taťka nakonec prohlásil, že by to bylo nesportovní (no, spíš si myslim, že by to bylo drahý, ale to je jedno) a tak jsme šlapali. Nebylo to tak zlý.

Po celou dobu našeho cyklistického zájezdu jsme s oblibou používali cyklotrasu 1A. Nápis 1A my ze začátku přišel jako první A. A to se mi hned vybavila malá Majka v modrých šatičkách s copánkama a barevnou aktovkou na zádech. Používali jsme i trasu 1B. Ne, nevybavila jsem si sebe s aktovkou. Jen mi pořád nešlo do hlavy, proč je na tabulce s označením cyklotrasy cyklista jedoucí do kopce. Později jsem vydedukovala, že to asi bude z nedostatku místa na tabulce. No jak byste chtěli nacpat celého cyklistu do tabulky s rozměry tak 12:12? Jedině úhlopříčně!

Vyšlapali jsme až na Liščí louku a v 16:30 jsme dosáhli našeho dnešního vrcholu-Lyžařská bouda. On to byl vlastně úplný vrchol, protože dál už žádná bouda nebyla. No taťka chtěl prostě bydlet co nejvýš. Vysprchli jsme se a už na nás čekala výborná a hlavně teplá večeře: prdelačka, kuře s bramborem a kompot. Už jsem se zmínila o tom, jak je Lyžařská bouda vysoko. Takže se asi nemůžeme divit té vysoké vysokohorské přirážce. Za dva čaje, pivo, kafe, nanuka a džus jsme zaplatili 200 Kč. Po večeři jsme šli ještě na večerní krkonošskou procházku, kde jsme se snažili najít borůvky, pojmenovat svítící města a obdivovali jsme vzdálené plesky. Kvůli blížící se bouřce jsme se však brzy vrátili na Lyžařskou boudu do našeho pokoje ze špatně udělaného sádrokartonu, poblitým kobercem a vestavěnou sociálkou. Následovala druhá kapitola z Oty Pavla a další krásný den byl za námi.

Den třetí

31.července 2005

            Jelikož jsem střevo, ztratila jsem poznámky z tohoto dne a tak se budete muset spokojit s minimem, které se doufám usídlilo v mé ne příliš rozvinuté dlouhodobé paměti.

            Ráno jsme se budili s krásným pocitem a to, že už nás čeká jen cesta z kopce. A jak jinak. Byli jsme tak vysoko, že už to výš snad ani nešlo, tak zbývala „pouze“ cesta dolů.

            Pobalili jsme věci a vydali se směrem dolů do Pece pod Sněžkou. Bylo to opravdu dost skopce a skoro dole jsme ještě navíc narazili na tzv. Hluhé turisty. Každý cyklista toto turistické plemeno určitě zná. Vyznačují se naprostou ignorací cyklistických zvonků, volání či pískání. V našem případě však na štěstí nedošlo ke střetu. Řeknu vám, že po setkání s mým stokilovým kolem by z hluchého turisty zbyl pouze mastný flek s baťohem.

            V Peci jsme s Majkou rozšířily naši kolekci turistických známek a k tomu nám ještě taťka nabil mobilní aparáty a jelo se dál.

            Cesta krásně ubíhala. Svižně, z kopečka, po asfaltu, ve vzduchovým pytli…co víc si přát! Nechápu, co se na tom taťkovi nelíbilo. Asi se cítí nesvůj, když jede takhle „zadarmo“. Ale měli bychom si uvědomit, že to zadarmo nebylo! Těch kopců, co jsme vyšlapali do teď!

            Jelikož nemám záznamy a paměť selhává, budu se držet učení starých Tatarů. Ti totiž asi nedisponovali moc velkým IQ a to se taky odrazilo na jejich matematických schopnostech. Jejich číselná řada zní takto: jedna, dva, hodně. Takže bych řekla, že jsme jeli hodně dlouho a velmi hodně kilometrů, až jsme jednoho krásného okamžiku dorazili k městu Trutnov. Déšť byl na spadnutí a tak jsme pořád akcelerovali, abychom dosáhli vlakového nádraží ještě za sucha. Naštěstí, jak pronesl taťka, cyklistickej Pánbůh se smiloval - začalo pršet přesně, jak jsme vstoupili na nástupiště pod střechu. Krásný pocit. Teď jen počkat na našeho ohnivého oře a vyrazit směr Liberec.

            Když jsme se nalodili, pohodlně usadili a vyrazili, taťka prohlásil, že z Libereckého nádraží pojedeme domů na kole. Přiznám se, vážně jsem si myslela, že si dělá srandu. V Liberci jsem však poté, co jsme nasedli na kola uvěřila. Nejen, že jsme jeli na kole, ještě k tomu taťka vybral tu nejvíc nejhorší cestu. Strážskej kopec. Opravdu nechápu, proč jsme ho neobjeli, vždyť to je mnohem lepší cesta. Asi by to bylo nesportovní. Nakonec jsme samozřejmě domů dojeli, ale řeknu vám, že závěrečný úsek bych s chutí oželela.

Na závěr musím dodat, že tento výlet byl skutečně neopakovatelný zážitek, ale doufám, že i přes to si ho někdy zopakujeme. Třeba i v jiném pohoří.