Šílenství?

Je tomu už opravdu dávno, co jsem kráčela zahradami Saint Lazare. Hřálo zrovna pozdní letní slunce a v jeho zlatavém svitu se odrážely překrásné barvy rozkvetlých růží. Mezi záhony procházel stařec, těžko popsat jak vlastně vypadal, ale něco v jeho tváři se mi zdálo neskutečně povědomé. Konečky prstů hladil květy krvavě červených poupat a přestože jej občas zranily svými trny, schovanými za závoj křehoučkých lístků, neuronil jedinou slzu. Pak se stařec zastavil. Jeho bystrý až otcovský zrak spatřil mezi galerií barev něco tuze zvláštního.

Byla to modrá růže. Krčila se kdesi ve stínu, bráníc se pohledu zahradníka. A jeho oči, vidouc ten skvost, plakaly štěstím. Ostatní růže, pak v žárlivosti toho modrého ptáčka uvěznily v kleci z ostrých trnů, až pomalu uvadl proklínaje svoji výjimečnost. Tu podruhé se zakalily oči starcovy, i nebe plakalo s ním, pro svého modravého syna.

Stejně tak kdysi plakala jedna dívka, když ji s diagnózou šílenství tvrdě chytlo několik rukou v bílých pláštích, stejně vroucně, stejně nepochopeně. A lidé na ni koukali přes mříže, přes mříže svých prstů, které si vkládali před oči, aby ji nemuseli spatřit. Čeho se však tolik bojíme?

Nejspíš je to ona výjimečnost, kterou byli lidé, často hanlivě označováni za blázny,obdařeni. Jejich stavy se zpočátku projevují jako směsice nesmyslných faktů o světě, které jako skládačka časem utvoří celistvý příběh, který mnozí laici přezdívají blud. A právě ve chvíli,kdy se snaží tuto tolik cennou pravdu sdělit světu, setkávají se s nepochopením.

Již moudrý Sokrates označil šílenství jako dar boží, a prostřednictvím alegorie o nesmrtelné duši, (která skrze svoji šílenost nabývá perutí, jež ji nesou vzhůru k nebesům,kde se ve světě idejí nenaplní zapomněním a špatností, a tak se zatíží a padá zpět k zemi), vysvětluje celou podstatu šílenství.

Tato duše sebou totiž nese víc, než si mnozí obyčejní smrtelníci dokáží představit. Je to pravda, ta pravda, které se těžko uvěří, ta pravda, při níž si mnozí lidé zacpávají uši, než-li by ji bolestně poslouchali.

Jsou to právě oni padlí andělé, kteří se snaží nás vysvobodit z pout pomyslné Platónovy jeskyně našich klamných představ o světě, ve kterém žijeme. A jsou to také naše pouta, do kterých se snažíme zachytit ty, jež se odvažují dívat do světla jež znamená pravdu, do  světla, které tolik pálí naše oči.

Chceme tedy vlastně pravdu slyšet? Není to jen zbabělost, to co nás nutí tyto lidi znova a znova umlčovat? Je to zbabělost křtěná neskonalou závistí, že právě oni mají ten dar, vidět víc, vidět jinak a pochopit. Jsme to my, a jenom my kdo splétají trnité klícky, do kterých je uvězní, aby plakali, aby proklínali sami sebe, aby mlčeli. To my, obyčejní lidé je nutíme zůstat ve stínu, ukrývat se, to my, jsme je přesvědčili, že jsou plevelem mezi šlechtěnými květy. Činíme z nich pouhá zvířata, zmítající se za mřížemi našich světů. A přestože se občas najde někdo, kdo jim podá pomocnou  ruku, kousnou ho, ne ze zlosti, ani z nenávisti, čistě proto, že už mají strach.

A bůh, ten stařec s tolik povědomou tváří nad námi pláče, když jeho modré ptáčky, bezelstné to posly, zavíráme v temnotě.

A já, si pak vzpomenu na  zahradu v Saint Lazar a vím, že musí být něco víc, něco víc… Ale kdo mi o tom teď poví, když v dlaních svírám jen pár suchých modrých lístků růže?