Dárek k narozeninám

Jedná se o prožitek z exkurze v rajhradském klášteře, který se shodou náhod dostal na papír :o)

Dárek k narozeninám

Psal se 20. listopad L.P. 1805. Poblíž Brna se schylovalo k největší historické události v dějinách Moravy, později známé jako Bitva Tří císařů. Bylo mi právě 19 let a kdo ví, jakými cestami by se byl ubíral můj osud, kdyby té bitvy nebylo?
Toho rána mi matka uložila, abych se přichystala na odpolední cestu. Když jsem se odvážila zeptat, kam a proč mne posílá, odpověděla, že do bezpečí rajhradského káštera. Včera k večeru již dorazily do Brna první vojáci. Matka měla patrně strach, aby mi neublížili. Pravda, byla jsem na vojáky zvědavá a vůbec se mi nelíbilo matčino rozhodnutí, ale v hloubi duše jsem se velmi obávala, co přinese střet vojsk našemu městu... Od doby, co otec zemřel, to byla velmi neústupná a svéhlavá žena. Asi za hodinu jsem byla hotova k odjezdu. Brala jsem si s sebou jen několik málo věcí, bez kterých se neobejdu. Knihu, teplé šaty a boty. Ke čtvrté hodině z poledne pro mne bryčkou přijel strýc František, aby mne odvezl. Rozloučila jsem se s matkou, strýček pobídl koně a už jsme vyrazili k Rajhradu. Nikdy předtím jsem nebyla v klášteře, a tak se mi po celou cestu honily hlavou nejrůznější myšlenky o tom, jaké to tam asi bude...
Musela jsem usnout, protože když mne strýček probudil, byli jsme na místě. Zvenčí vypadal klášter jako každá jiná budova, ale mohutné zdi skrývali jistě velké pozemky a stavby. Prošli jsme vstupní branou, kde nám otevřel muž v kápi, patrně mnich. Neřekl ani slovo, jen nám rukou pokynul, abychom šli dál. Vstoupili jsme na malý dvůr, obklopený stromy. Uprostřed byla dlážděná cesta lemovaná sochami svatých. Když jsem kolem těchto soch procházela, měla jsem pocit, jakoby na mne shlížely s hůry piedestalů hrozivé a vážné ve své kamenné kráse. Přijal nás další mnich, bratr Antonín. Rozloučila jsem se se strýčkem a dál následovala mnicha křížovou chodbou kláštera. Z okna jsem pozorovala podzimní rajskou zahradu, uprostřed s několika stromy. Na stěnách chodby viselo několik obrazů s latinskými literami ve spodní části. Byli to převážně statší vážní muži ve vznešených oděvech. Mich mne zavedl do společného pokoje, kde se na postelích nacházela různá zavazadla. Ukázal mi mé místo, hned u okna do zahrady, a pověděl mi, že mne představí ostatním obyvatelům kláštera. V duchu jsem pokrčila rameny, a opět jej následovala. Venku se zatím zcela setmělo. Přivedl mne do rozehřáté místnosti osvětlené plameny svící, kde sedělo několik mnichů a asi třicet děvčat přibližně mého věku. Hned jsem se zaradovala, že zde nejsem sama! Pozdravila jsem, a než jsem se chtěla posadit na nabídnuté místo, už mne vysoký mnich vyzval, abych o sobě něco pověděla. Trochu nesměle jsem si odkašlala a promluvila k dívkám...
"Přeji vám všem dobrého večera. Mé jméno je Kateřina Vraná a stejně, jako vás mne sem poslala má matka ze strachu před vojáky, kteří se objevili včera v Brně. Doufám, že zde nebudeme dlouho a po celou dobu své přítomnosti budeme klášteru k prospěchu a nikoli na obtíž." Posadila jsem se a čekala, co bude dál. Poté promluvil opět onen vysoký mnich. Představil se, jako bratr Pavel a seznámil nás děvčata s klášterním řádem a našimi každodenními povinnostmi. Když dohovořil, otevřely se dveře a jiní mniši nám přinesli teplou polévku s chlebem. Po večeři následovala večerní modlitba a šlo se spát.
Následující ráno bylo nějak bezútěšné a mdlé, a tak začal můj první den v klášteře. Ani následující dny nebyly ničím zvláštní, většinou venku padal jemný podzimní déšť. Ale když se počasí trochu umoudřilo, trávila jsem celé hodiny venku v zahradě, nebo se psy, kteří hlídali zdi kláštera a také nás. Jednoho takového odpoledne 2. prosince za mnou přiběhla jedna z dívek, Judita, že se musíme okamžitě shromáždit v refektáři. Přišly jsme poslední, všechna děvčata už tam čekala a opata. Ten přispěchal hned za námi a promluvil.
"Mé drahé chráněnky, jak jistě víte, před několika dny dorazily do města Brna francouzské vojenské oddíly, aby se připravily na boj s Rusy a Rakušany. Dnes v ranních hodinách došlo ke střetu všech tří vojsk u Slavkova a my, jako klášter máme povinnost poskytnout pomoc raněným francouzům, jak nám nařídil císař Napoleon. Je naší povinností udělat vše, co bude v našich silách. Tímto vás žádám o pomoc, potřebnou ke splnění příkazu francouzského císaře. Bratr Antonín vám dá potřebné rady, abyste věděly, co a jak máte dělat. Bůh nám pomoz!" Jakmile skončil, místností zazněl šum několika rozrušených hlasů. Byli jsme v bezpečí, nečekaly jsme, že bitva takto přijde až sem k nám, že budeme muset... Ale co vlastně budeme muset? Tahle otázka trápila nás všechny. Jak bylo řečeno, bratr Antonín nám dal potřebé instrukce. Řekl, že budeme pečovat o raněné vojáky, kteří byli ošetřeni na bojišti, což je prý naše štěstí. Poté jsme se odebraly do společné ložnice, abychom se připravily. Oněkolik hodin později jsme stály na dvoře, když prřiváželi první vojáky. První pohled byl úděsný... Ledabyle ošetřená zranění, zakrvácené obvazy, nářek. Prostě hrůza. Jedna z dívek dokonce při tom pohledu omdlela. Mniši nosili raněné do jedné z velkých místností a pokládali je na provizorní lůžka. My dívky jsme čistily zanesené rány, měnily obvazy, dávali vojákům vodu, obklady... a stále dokola. V intervalu dvou hodin přiváželi další raněné, všechny jsme dělaly co bylo v našich silách. A i přes naše snažení mnozí umírali... Nejhorší byl ten tichý nářek zmučených a bezmocných vojáků. Snažila jsem se to neposlouchat a pracovat dál, jinak bych se z toho asi pomátla na rozumu. O několik hodin později, kdy už dávno padla na krajinu noc, mi bylo dovoleno trochu odpočinku. Já a pět dalších dívek jsme se směly prospat, díky Bohu! Sotva jsem ovládala své unavené tělo. Usnula jsem okamžitě, ale spánek to byl bezútěšný, takový, po kterém je člověk ještě více unaven. A navíc jsem měla ošklivé sny. Probudila mne přítelkyně Judita, zbývala hodina do svítání, takže jsem spala asi čtyři a půl hodiny. Šálek teplého čaje mne postavil na nohy. Raněných v místnosti ubylo, na můj tázavý pohled Judita jen smutně zavrtěla hlavou. Bůh jim dopřej věčný klid! Pomyslela jsem si v duchu. Obešla jsem raněné, udělala, co bylo třeba a posadila se na lavici v rohu místnosti k dalším děvčatům. Za chvíli mne volala Anna, že potřebuje pomoc u jednoho lůžka. Přispěchala jsem k ní. Voják nebyl raněn nijak zvlášť těžce, ale měl zimnici a blouznil z horečky. Ošetřili jsme jej už před tím, než jsem šla spát. Ale teď vypadal strašně. Mniši jej svlékli a zabalili jej do mokrého plátna, aby klesla horečka. My se u něj střídaly a měnily obklady. Další pětice děvčat odešla odpočívat, takže nás zůstalo dvacet pět ošetřovatelek. Dost pro pětatřicet raněných. Když jsem u toho vojáka seděla, na chvíli jsem se opřela o zeď a nepřítomně jsem pozorovala stropní klenbu. Nádherné stavitelské dílo, tahle budova... Celý klášter je nádherný, dýchá z něj minulost na každém kroku. Láká ke zkoumání, každý jeho kout, kaple, dormitář, chodby...Je zvláštní, že jsem si dosud neuvědomila, jak je překrásný! Snad za to mohou okolnosti. Opět jsem se vrátila do reality a zkontrolovala, zda má raněný ještě horečku. Položila jsem mu hřbet ruky na čelo. Vypadá to dobře, už nemá zimnici, horečka za pár dní ustoupí úplně. K mému překvapení voják otevřel oči, unavené hnědé oči, hledající vysvětlení... Tiše promluvil, naštěstí jsem francouzsky uměla velmi dobře, takže jsem mu dokázala porozumnět.
"Kde to jsem? Kde je můj oddíl? A kde mám koně?" Šeptal trochu zmateně, rozhlížeje se kolem sebe. Ubožák, prospal celý den a nemohl si asi vzpomenout.
"Nebojte se, byl jste raněn a převezen k ošetření sem do kláštera. Váš oddíl pravděpodobně zůstal na bojišti. Všechno bude v pořádku, jen, musíte odpočívat." Nevím jestli jej má slova uklidnila, ale za chvíli opět usnul.
"Co říkal?" Ptala se mě později Judita.
"Jen měl strach, kde je. A taky říkal, že se jmenue Jean. Chudák, jen doufám, že se mu ta horečka zase nevrátí..." Pomyslela jsem si ustaraně. Judita se ma mne chvíli beze slova dívala a pak s úsměvem na rtech odešla k dalším raněmým. Já se opět posadila vedle lůžka toho raněného a tiše rozjímala. Práce už mnoho nebylo, takže jsme na vojáky jen dohlížely. Až přišel čas oběda a odešly jsme do jídelny. Mniši nás v ošetřování zastoupili. Po obědě jsme měly hodinku volno, tak jsem toho využila k procházce po zahradě. Bylo sice trochu lezavo, ale čerstvý vzduch byl příjemnou změnou oproti předchozím hodinám, které jsem strávila uvnitř klášterních budov. Jakoby ze mne spadla tíha a únava těch nekolika hodin. Když jsem se pak vracela zpět, cítila jsem se báječně. Anna mi ve dveřích dormitáře pověděla, že je po mě sháňka, ať jdu k raněným. Pověsila jsem zimní kabát a vydala se dolů po schodech do přízemí k vojákům. Jean se opět probudil a hledal mě, jak mi bylo řečeno. Seděla jsem u něj a mluvila s ním, jak nejlépe jsem dokázala. Horečka sice ustoupila, ale stále by ještě slabý. Ptal se mne na jméno, odkud jsem, kde bydlím a co dělám. Pak mi povídal o své zemi, jak je nádherná. Při jeho slovech jsem zatoužila objevit pro sebe ten vzdálený kout Evropy. Mezi řečí jsem mu vyměnila obklady a převázala ránu na hrudi. Stále mi děkoval, a říkal mi, jak jsem laskavá... Zpočátku jsem to brala jako povinnost, a ačkoliv to zní podivně, teď už jsem to dělala ráda. Ráda jsem k němu chodila a povídala si s ním. Vyprávěl mi krásné příběhy, které slýchával v dětství, i o hrůzách bitvy, kterou mnozí z jeho přátel nepřežili. Pokaždé, když tohle vyprávěl, běhal mi hrůzou mráz po zádech. Když jsem od něj odcházela, vždy se za mnou usmíval. A nejen on, tiše se usmívala i ostatní děvčata. Jen já nevěděla, proč.
Takhle uběhl celý týden. Vojáci se postupně uzdravovali a odcházeli. I Jean se uzdravil. A než odešel, požádal, jestli mne smí vidět, až se vrátím domů. Byla jsem trochu v rozpacích při tomto loučení, a myšlenka, že bych jej už nikdy neměla spatřit mne bodala u srdce. A tak jsem souhlasila. Vojáci vítězné armády měli ještě nekolik dní zůstat v Brně a jeho okolí, než se zotaví ranění. Den na to, co odešli poslední vojáci, pro mne opět přijel strýček. Byla jsem moc ráda, že jej vidím! Cestou domů jsem mu o všem vyprávěla a on jen nevěřícně kroutil hlavou. Doma na mne čekala natěšená matka. Jaklmile jsem vystoupila z bryčky, hned mne bouřlivě objímala a líbala.
"Holčičko moje! Ani nevíš, jak se mi stýskalo a jaký jsem měla o tebe strach!" Poté jsem jí vyprávěla, jak jsem se měla celou dobu. O nádherném klášteře, zvycích v něm, i o tom, jak přivezli raněné vojáky. Při Těch slovech matka trochu zbledla, ale jakmile jsem jí vysvětlila, jakou důležitou pomoc jsme jim poskytli, trochu ji to uklidnilo. Vypověděla jsem jí všecičko a nevynechala ani jednu událost. Dověděla se i o Jeanovi. Chvíli zamyšleně seděla a dívala se z okna.
"Ty jej máš hodně ráda, viď? Toho Francouze..." Zeptala se po chvíli. Z jejího hlasu bylo zřejmé, že má obavy. Zamyslela jsem se nad její otázkou, a pečlivě vybírala slova pro svoji odpověď.
"Ano maminko, mám jej moc ráda. Doufám jen, že se kvůli tomu na mne nezlobíš..." Trochu jsem pochybovala o jejím názoru na věc. Ale ona se opět jen usmála a zakroutila hlavou.
"Nezlobím se na tebe Katko. Jen chchi pro tebe jen to nejlepší, rozumíš? Jestli je opravdu takový, jak jsi říkala, a jestli jej máš tak moc ráda, tak jej přiveď k nám. Ať jej mohu trochu poznat osobně." Tahle odpověď mi vyrazila dech. Matka, která byla obvykle nesmlouvavá, a která nikdy dřív nechtěla takovéto řeči ani slyšet, mi nyní řekla, abych Jeana přivedla! Měla jsem obrovskou radost! Ale mělo to jeden velký háček, nevěděla jsem, kde Jean je. Domluvili jsme se, že požádá o dovolení a přijde za mnou. Takto mi nebylo, než prostě počkat...
Uběhly tři dny po mém návratu do Brna, když jsem na prahu našeho domu našla obálku, na níž bylo nadepsáno mé jméno. Jean mi psal, že se již pozítří vracejí do Francie. Takže má volný zítřejší den. Psal mi, ať na něj počkám na Petrově u katedrály v devět hodin ráno... Sotva jsem ten list dočetla, rozbušilo se mi srdce. Jednak radostí, že jej zítra uvidím, a jednak smutkem, že mi hned další den odejde a možná už jej nikdy nespatřím. Oznámila jsem tu zprávu matce. Řekla mi, ať jej tedy přivedu nazítří k obědu. Ten večer jsem nemohla zamhouřit oka, jak moc jsem se těšila. Ráno jsem oblékla své nejlepší šaty, pěkně se učesala a přesně v devět už jsem čekala na Petrově. O několik minut později jsem zaslechla zvuk pravidelých kroků a z poza rohu vyšel voják ve francouzské uniformě. Pomalu ke mě přicházel a jí si jej prohlížela. Šaty měl čisté a upravené, po krvi ani památky. Přes rameno nesl zbraň a usmíval se na me. Když ke mě přišel, zprvu jsem nevěděla, jak se mám zachovat, ale pak jsem nechala stranou veškeré myšlenky a vroucně jsem jej objala. Taková byla má radost z našeho setkání! Nevím, jak dlouho jsme tam takto stáli, přišlo mi, že se čas zastavil a my tam byli celou věčnost... Vyznal mi své city ke mě a já v tu chvíli pochopila, jak moc jej mám ráda. Vzali jsme se za ruku, abychom se už nikdy nepustili a hledali kytku, kterou nespálí mráz... A takto ruku v ruce jsme přišli do našeho domu, na oběd za mojí matkou. Byla velmi překvapena, když jej spatřila. Usmívala se a nabídla mu místo u stolu. Po obědě u šálku čaje jsme si dlouho povídali, a mne mile překvapilo, jak našla matka s Jeanem společnou řeč. Vlastně si povídali oni dva, já jen tiše seděla, a pozorovala je se zájmem. Matka se smála a já doufala, že opravdu chce mé štěstí tak, jak mi to kladla na srdce. Blížila se hodina, kdy se musel Jean vrátit ke svému oddílu a já byla čím dál víc nesvá. A tak, když Jean požádal matku o moji ruku, jsem měla srdce až v krku. Bála jsem se její odpovědi. Ale ona, jakoby to snad celou dobu tušila!
"Vím, jak jste se poznali a také už vím, že i ty máš mou dceru upřímně rád." Promluvila k Jeanovi matka. Zdálo se mi, že jsem zahlédla smutek v její tváři, ačkoli jsem si to v tu chvíli nedokázala vysvětlit.
"Bůh vám ženhej!" Po těchto slovech vstala a oba nás objala. Ještě jednou jsem se chtěla pohledem ujistit, zda to myslela vážně. Usmívala se ma mne, tak, jako nikdy předtím. Byla šťastná, tak jako já.
Za několik dní s matkou odjíždíme do Paříže, kde na me čeká můj milovaný. Nikdy nezapomenu na čas strávený v rajhradském klášteře a na to, jaký dar k narozeninám mi nevědomky dal císař Napoleon, když se rozhodl pro tažení proti Rakušanům a Rusům...

Dějiny značně poznamenaly rajhradský klášter. Například druhá světová válka. Sotva se po jejím skončení klášter nadechl, již ho dusila a zdánlivě zadusila čtyřicetiletá vláda lži, zla, nenávisti a tuposti. I v ní však vzešla jiskra naděje, když se Rajhrad vrátil ke svým pramenům - k úctě cyrilometodějské. Poutní zástupy z celé republiky přinášely v letech cyrilometodějských jubileí své starosti a obavy před milostnou sochu Pomocnice křesťanů, aby si vyprosily lepší časy. A tak Rajhrad povstal jako Fénix z popela zapomnění a prachu ponížení. Dnes toto cyrilometodějské a benediktinské místo promlouvá slovy Panny Marie o věčně trvající Boží rovnováze, která mocné sesazuje s trůnů a povyšuje ponížené. Jedenáct století moci a slávy střídané potupou a hanbou, jedenáct století boje dobra se zlem, jedenáct století tichých modliteb a houževnaté práce i přetvářky a ztráty orientace nás nabádá, abychom ve zvratech života měli na paměti, že pravá síla je ve víře, že se musí zrodit z ponížení a bezmoci, že pýcha předchází pád a že kdo padnul, může v sobě najít sílu vstát.
Až si budete prohlížet nádherný chrám a umělecké hodnoty v ostrém protikladu se zdevastovanými budovami, nezapomeňte, že kromě krásy památek, lesku a zlata i otřesnosti bezhlavého ničení, jsou věci, které Vaše oko a ucho nepostřehne a kterých se můžete dotknout jen srdcem. Je to duchovní tvář staroslavného Rajhradu, která se Vám vynoří z hlubin jedenácti století, z šera pradávných věků v šepotu modlitby a zahledění se pod povrch věcí. Sevře se Vám srdce : Jak jsme si přes každou propast času blízko se všemi, kdo zde byli před námi i se všemi, kteří přijdou po nás!

---