Dům na Osmé ulici

Tento kousíček z Lindiny kouzelné knížky GOOBERZ bych chtěl věnovat Silvince.. ona už bude vědět proč.. :-))

někdy, když moji rodiče odjeli pryč z města - nebo byli nemocní mě neposlali k tetě Maud a místo toho mě nechali u babičky a dědečka, kterým jsem říkala Nana a Dadou, a kteří bydleli na Osmé ulici mého rodného městečka Nana mě naučila mnoho báječných věcí, například vyrábět z pampelišek věnečky a věčně mě přemlouvala, ať jím banány protože, jak říkala, po ovoci se ti vlasy zkrabatí - a taky po mrkvičce ale nikdy, nikdy po čokoládových bonbónech nebo sladkých limonádách ani po šťavnatých omáčkách nebo třech porcích šlehačky to pak nebudou ve tvých vláscích zatáčky česala mě, aby pomohla banánům a mrkvičkám zvlnit moje vlásky a nechala mě číst si v posteli, místo abych spinkala pořád dokolečka jsem četla - knížky Malé ženy a Malí muži a Emmy Lou - její kniha a srdce (tak se ta knížka opravdu jmenovala) Nana mě vždycky dovolila nechat si koťátka, která jsem přivedla domů nakrmit mohla jsem si je ochočit a pojmenovat koupila malé červené oboječky se stříbrnými zvonečky které jsem jim dávala kolem krku, aby stačila ptáčátka varovat stříbřitým cinkáním a ona mohla uletět - právě včas! několik z nich jsem milovala nejvíc kočku jménem Pat, což bylo zkráceně Patricie.. Pat se mnou zůstala nejdelší čas když mi Nana dávala pusu na dobrou noc voněla krémem a pleťovou vodou vždycky se mazala když šla spát, protože říkala že kůže musí být chráněná a hladká a hebká a mně to připadalo jako pohádka - ta slova "hladká a hebká" Nana byla asi trošičku marnivá, myslím že byla veliká krasavice ne jenom, když byla mladá, ale i když už byla velmi, velmi stará když jí bylo skoro třicet! když byla ve společnosti mužů, vždycky trošičku flirtovali ale Nana se chovala hezky a nikdy flirtování neopětovala a i když už byla opravdu HODNĚ STARÁ - ve čtyřiceti a padesáti lidé stále říkali, že je moc krásná a dokonce i v letech následujících - vlastně jí říkali, že je krásná celý, celičký život každý si myslel, že Dadou má hrozné štěstí že má Nanu za ženu ano, to je asi pravda, ale já jsem si vždycky říkala, že i ona má velké štěstí že má za muže někoho, kdo se jmenuje Dadou a rýmuje se s Láskou ano, Nana dělala mnoho báječných věcí.. směla jsem jí pomáhat kropit keře růží.. a dolívat ptačí koupadlo na dvorku aby se střízlíci a vrabci, salašníci a červenky mohli ráno vykoupat o svátcích dělala ty nejfantastičtější grapefruitové pamlsky a ukazovala mi, kde můžu najít náhrdelníky z pavoučích sítí blyštící se diamanty rosy.. ledabyle zde zanechané maličkými druidy a vílami když tancovali předchozí noci na konvalinkách jednou mi dovolila vybrat si třpytivý zlatý prstýnek jen pro sebe - v kouzelném obchodě Woolworth když se přesvědčila, že umím vynásobit devětkrát čtyři počty mi šly ve škole ze všeho nejmíň nikdy jsem si nemohla zapamatovat jediné pravidlo.. ačkoliv ze čtení a psaní jsem vždy měla 100 bodů nebo A plus tyto předměty mě víc bavily, byly prostě zajímavější a přece Nana říkala... "čtení a psaní není důležitější" a já jsem o mnoho let později poznala, že čísla JSOU stejně kouzelná jako slova zjistila jsem dokonce, že někdy mají i křídla.. a mohou létat.. jako ptáci! to jsem se naučila o mnoho let později myslím, že Nana byla dáma vědomá si své třídní příslušnosti svého postavení a statutu - a jména byla trošku takový sociální snob zakládající si na slovíčku "původ" když jsem si přivedla domů novou kamarádku, Nana se vždycky zeptala "drahé dítě, KDO JE to? jaký má původ?" tím "původem" myslela vlastně rodokmen nechala mě houpat se hodiny a hodiny.. a hodiny na houpačce, kterou pro mě Dadou vyrobil, na zadní horní verandě která byla hned za velkou ložnicí.... nejradši jsem sedávala sama.. úplně sama, ve tmě v té velké, útulné a teplé ložnici, když v krbu plápolal oheň a pozorovala jsem sněhové vločky poletující v pouličním světle skrz ozdobné závěsy na oknech a poslouchala jsem koledy linoucí se z rádia když jsem tam byla o Vánocích s každou vločkou jsem si přála ať se brzo probudím a zjistím.. ach jaké štěstí! že mám kudrnaté vlasy! Nana mě nechala hrát si s rozkošným nádobím tety Peg ale nikdy, vůbec nikdy s jejím čínským porcelánem kterého jsem se nesměla dotknout dokonce ani u večeře... měla jsem své pitomé talíře, které jsem mohla klidně i rozbít bez toho, abych dostala vyhubováno před.. nějakým hostem v jídelně byla ta vůbec NEJKOUZELNĚJŠÍ věc ze všeho! na zemi bylo místo, pod stolem a pod kobercem kde sedávala Nana - a když jste zmáčkli botou PŘESNĚ na tom místě ach! nádherně to zaznělo! spustilo to zvonek v kuchyni, aby služebná věděla že je čas podávat zákusek - když slyšela to stříbrné zazvonění! ach! myslím, že lepší věci není! někdy jsem se schovala pod jídelním stolem a mačkala to místo palcem, kolikrát jsem stihla než mě chytili a nedovolili mi dojíst večeři a poslali mě nahoru do postele OKAMŽITĚ! a ani jsem si nemohla hrát ale ve skutečnosti mi to vůbec nevadilo protože Dadou mi vždycky později přinesl jídlo na tácku a mně to chutnalo o to víc, když na mě spiklenecky zamrkal svýma laskavýma, moudrýma očima.. a já jsem taky zamrkala což byl náš tajný signál pro zvláštní překvapení pak se mnou chvilku poseděl, když jsem jedla a sledoval, jak se pořád dokola otáčí větrník na střeše servisní stanice naproti přes ulici a můj trest se proměnil v zábavu protože mi vykládal příběhy - o Ježíši, o Lincolnovi o Tomu Sawyerovi a Huckleberry Finnovi, se svým zářivě-klidně-moudrým Dadouovským úsměvem a zašeptal, když mi nakonec dobrou noc popřál že můj důlek na bradě znamená, že ve mně anděl přebývá měla jsem ho za to ráda, protože všichni ostatní říkali "důlek na bradě - ďábel v ohradě" měla jsem radši tu dědečkovu verzi, ačkoliv ta druhá byla asi pravdivější... a já jsem si představovala, že anděl je to samé jako dobrá víla, která mi nechala peníze na nový zub a která ve mně žila po celý čas nejlepší věc, kterou kdy Nana udělala, aspoň myslím že mě nechala žvýkat jablka a číst si.. v podkroví celý dlouhý den, když pršelo nechala mě přehrabovat se ve starém haraburdí, které tam bylo a hrát si s kousky starých látek s prastarým perleťovým hřebínkem a s hedvábnými sametovými zbytky ze županů, které nosila když byla královnou plesu a když se zamilovala do dědečka ale to úplně nejlepší - ach, NAPROSTO BEZKONKURENČNĚ NEJLEPŠÍ! nechala mě zkoušet si, tak často jak jsem chtěla, svatební závoj tety Peg... byl tak božský, krajkovaný a sněhobílý a posázený malými oranžovými kvítky a tak jsem se tajně červenala a že jsem opravdová nevěsta jsem si představovala když jsem všechny schované věci zkoumala, toho šedivého, deštivého dne věci z krásného, cedrovým dřevem vonícího, starého kufru.. věci, kterým Nana říkala harampádí pro mě křehký poklad vzpomínek na radovánky mládí .. a nejvíce ze všeho ten svatební závoj s malinkými oranžovými kvítky díky kterému jsem vypadala jako nevěsta.. a díky kterému jsem se uvnitř cítila tak krásně a hebce, že jsem někdy plakala když jsem přemítala, jestli vůbec někdy budu opravdická nevěsta ano, Nana byla skvělá a krásná a hodná vždycky mi říkala když jsem se chovala moooc špatně - a nebo moooc smutně jedno z toho.. ... ona říkala "tak a teď si vzpomeň, kdo skutečně JSI" a já jsem o tom hodně přemýšlela ono totiž.. je to zvláštní protože... kdo jsem vlastně já když to nejsem JÁ?

---