Lidé

Jsou odporní, tlustí, smrdí, kape z nich hnis, dělá se mi z nich zle. Ukazují na sebe vztyčeným prstem a při tom křičí: „Jsme to my, My, ti, kterých je nejvíc, ti jediní. Ti.“ To si myslí, že jsou jediní, nezničitelní, nikdo je nemůže zastavit, valí se odhodlaně kupředu. Bezohlednost jim není cizí, je to jejich jediná vlastnost. Kdyby je měl někdo někdy nějak pojmenovat, vystihnout je jedním jediným slovem, řekl by, že byli „bezohlední“. Jiní nejsou, jiní nemohou být a nikdy nebudou. Ta kvanta rosolu, šířící se jako plíseň na chlebu, jejich podhoubí vysává všechno dobré ze Země. Zbyde po nich jen zkaženost. Nic víc. Prázdná zkaženost.

Jsou směšní, jsou jako hmyz, jako brouci. Jsou jako brouk valící před sebou kuličku trusu Jak může být někdo tak hloupý? Tak slepý. Tak egoistický. Je na světě jeden jediný člověk, který za celý svůj život neřekl „Já chci“? Je na světě jeden jediný člověk? Jsou to jen jména. Živočišní druhové. Potřebují se nějak odlišovat, potřebují se jmenovat. Potřebují vidět ten rozdíl.

Ukaž mi jediného člověka a celý můj život bude jeho.