Ruka

Viděla jí všude…Ta Ruka…Viděla prsty, co se jemně pohybují, viděla jak kreslí do vzduchu tvary, umělecká díla. Stačilo jen fouknout a rozplynou se v dýmu stoupajícím z cigarety. Cítila její blízkost, ale zároveň její vzdálenost. Byla tam a nebyla. Dotýkala se jejích vlasů i její kůže a v ten okamžik jako by byl konec. Jako by se všechno zastavilo, zmáčkneš pauzu a je to. Ale to není to samý jako konec. Konec, už jen to slovo… Nezní tvrdě, ale ani moc lákavě. Je stejně nic neříkající jako jeho význam. Jakej má vlastně význam?

Bylo to jako beztíže, bylo jí tak lehce, všechny problémy ta Ruka stírala, postupně…zbyl už jen ten jeden. Ruka! Nechtěla jí vidět, ani cítit její přítomnost. Chtěla být sebou, otevřít knihu, co leží vedle na stole. Napsat báseň, nebo písničku. Nebo namalovat obraz. Tak ne. Aspoň teda dokouřit tu zpropadenou cigaretu. Naskočila jí husí kůže. Za všechno může On. Kvůli němu tenhle pocit, nemůže se pohnout doprava, ani doleva. Je svázaná, ale ne nedobrovolně. Dělal jen to co chtěla. Věděla, jak to dopadne. Stejně jako vždycky. Jenom tím bude pokračovat ten stereotyp. Někdy je tak odpornej, cítí se jako v kleci, ale někdy je tahle jistota příjemná. Ta Ruka jí drží na uzdě, ovládá její tělo, všechny pocity a taky budoucnost. Díky tomu je jasná. Bude tady, zavřená ve svý závislosti. Zavřená ve svým vlastním světě. Před očima bude mít jenom svůj život. Nikdy už nebude volná. Nevadí jí to, protože volnost nikdy není absolutní. Člověk má všechno dělat naplno, a když to nejde, měl by se od toho držet dál. Aspoň ta svázanost je kompletní. Je opravdová a není vysněná. Jasně, že občas utíká do snů, ale nevěří jim. Je jako vyvrhel, nepatří sem, nepatří to týhle prohnilý společnosti. Bez respektu a bez pochopení. Bez tolerance. V jejím světě je to jinak. Je tam jen ona a to co jí ovládá. Ona a On. Ona a Ona. Ruka, která má všechno na svědomí. Ruka, která původně měla bejt ta pomocná. Měla jí vytáhnout zpátky nahoru, pryč ze dna. Ale vytvořila jí jiný, ještě hlubší dno… Tam, kde máš už jen dva pocity. Nenávist a Touhu. Střídají se. Buď nenávidíš, nenávidíš všechno a všechny, celej svět a nejvíc ze všeho nenávidíš sebe. A nebo toužíš. Po lásce, chápání a po lidech, co by stáli při tobě. Ale nejvíc ze všeho toužíš po tom, co tě dostalo na tohle dno.

Snaží se nachytat ten kouř. Uniká mezi jejími prsty a naplňuje jí dlaně tou štiplavou vůní. Je to osvobozující, mít chvíli něco ve své moci, i když to je hned pryč. Díky za tu chvíli. Pohled se zastaví na té knize. Otvírá ji. Najednou už tu ta Ruka není. Je tu jen příběh. Příběh, který zrcadlí vlastní život. Příběh, který je skutečnost, tak drsná a zároveň tak krásná. Její vlastní skutečnost. Žije jí, teď a tady. A nikdo, nic…ani ta Ruka to nevezme. „Nenechám si ho vzít! Je můj a bude. Navždycky.“