SVATÝ

Jako stíny zašlých věků,
jako břehy odteklých vod,
jako tóny uschlých breků,
jako vyshlý říční brod.

Lačním po zmizelé slávě a minulosti,
té přeslavné,nyní zašlé ctnosti.

Dusot kopyt pohltila Zem,
krásné jiskry mečů smyty nyní do pole,
ryk hrdinů ustal,také hrdost,ten přenádherný vjem,
zašlapána jest pod dlaždice dějin i ta moje.

Lačním po ohních divoce planoucích,
po bubnech a houslích,těch tónech nežně se vinoucích.

Žebrovaná přilbice,honosný štít erbový,
svého rodu a pravdy své bojovník poslední,
kožená pochvice,pádný meč v prstoví,
a pohled orla v ten zašlý čas polední.

Lačním uchopiti jeho meč,jež pěje píseň dějin,
pocítit sílu všeho dobra s muži vzešlých z různých dědin.

Je jim v čele,pomalu žene koně svého,
s paprsky svého posledního dne,
rozbíhá se kopí les dne osudného,
každý z plných plic svých volá ku zlu ne!

Lačním býti mezi těmi muži hrdinnými,
v šiku jim po boku,všichni bratry si věrnými.

Proklát mečem hruď zla odvěkého,
bránit zem svou,domov i svou milou,
nasávat hřmot dějin a ryk koně přemilého,
padnout nechat ctnost jen vlastní vinou.

Lačním státi v jeho zádech,býti jeho bratrem,
Svatý Václave nechť se naposledy nese krajem.

Lačním jeho sílu plnými doušky nasávati,
lačním spatřit jeho pohled,co prostupuje věky,
lačním se jím,svatým Václavem,státi,
lačním znovu pozvednout ten meč z odteklých časů řeky.