Zmar

Murmur mrtvých bohů vítr nese po obloze, když všemocní umírají, krev tuhne a ústa se otvírají.
Jen hlas bez nadějí z dáli je slyšet, bělmo se utápí v rudé lázni, těch kterých se báli, již báti se nemusí.
Plameny hoří, drahokamy blyštící se v rukou vrahů, zčernalé srdce jásá, ztrácí se nebeská krása.
V zemi jak drásavé šrámy otevírají se hroby a z nich vyvalují se jako černá krev tisíce brouků nakrmených tlejícím masem.
Tak vstoupí na stezku Zmar, neboť jen on ušlechtilý jest, jako poslední člověk. V pařátu hůl zkreslených povah.
Prochází bludištěm a oči má stále zavřené, vede jej čich, zná tato místa nazpaměť, jen dnes jsou tak holá a prázdná…
Pamatuje si všechna špatná slova, hádky a nářky, obličeje bolestí zkroucené, jen on zná zmar v pravém slova smyslu.
Jen to oč člověk přišel, dělalo mu radost, však dnes teprve vše pochopil, však pozdě proň i pro jeho práci…
V den kdy umlkl poslední bůh, vyhaslo vše a bolest, nevěra, zloba i zlomyslnost rozbily se o skály spolu s murmurem božským…
Po rozpadlé pusté zemi nese se stále víc a víc nezřetelná postava s holí, poklekne a zdvihne ruce, tak sám…
Zmar, král země této, pán ničeho, vladař prázdných míst…

---