RÁFEK SE ZBLÁZNIL

Ráfek měl zase jeden ze svých dnů. Byl to jeho tak zvaný školní den. Bylo časné ráno s lehkým dvouhodinovým zpožděním a na vlakovém nádraží se objevily dlouhé mastnotou slepené vlasy a krví podlité oči - s dávkou jisté důmyslné fantasie a neotřelé představivosti v tom šel vážně hodnověrně rozpoznat Ráfek. V prťavoučkém vestibulu se nacházelo ženské pohlaví hrající kuličky. Těch ženských pohlaví tam bylo víc, a všechny patřily holkám co chodí do devítky na základku ve Valašské Polance - tam už je to prostě takový zvyk, chodit za školu. Ráfek vstoupí a chce přikročit ke koupi lístku. Ženská pohlaví pozvednou oči a vestibul pohltí hlasité dívčí pištění. Naivní holky podléhají fantasmagorické představě, že je Ráfek pop rocková hvězda z televize, která však právě nedopatřením vylezla z kanálu. Ale i když je pravda, že Ráfek dnešní noc strávil zastrčený do aluminiové popelnice, žádná celebrita není a stěží kdy bude. To po chvíli došlo i těm malým holkám, kterým rostla ňadra splašeně a chlupy v ohanbí chaoticky a nesouvztažně. Ráfek se už chystá zaklepat na skleněné okno kanceláře, kde mají ten stroj na výdej jízdenek. Odhání od sebe ty nadržené puberťačky, které ví, co je to sex, jenom proto, že pravidelně masturbují srolovanými bravíčky opatřených igelitovou ochranou. Ráfek jim říká, aby se zklidnily, rozdává svoje vizitky, vrhá nesmělé úsměvy a dodává:

,,Jsem jen docela - !OBYČEJNÝ! - vyhulenec.“

A to neměl dělat. Když ty holky, co tam jen původně v klidu hystericky hrály kuličky, uslyšely slovo začínající na OBYČ... Tak už neváhaly ani okamžik a pokusily se mu z fleku vyškrábat oči z důlků. Ráfek podlehl fixní idei, že halucinuje a paní za okýnkem odkud se vydávají jízdenky začala strašlivě hlasitě ječet - okýnko bylo totiž najednou jako by plné červené rtěnky. A Ráfek chvíli poté začal monotónně čelem narážet o zeď a trochu se taky rozčiloval:

,,Sakra, rozsviťte tady to pitomé denní světlo!“

Potom se kolem sebe začal slepě ohánět rukama, no a takhle nějak se mu přeci jen nakonec podařilo nastoupit do vlaku, který ho měl dovézt na Vsetín, kde navštěvoval zemědělku.

Ráfek vstoupil do třídy asi jenom s pouhým čtyřhodinovým zpožděním. Oči už měl zahojené, z ničeho nekrvácel a dokonce si na toaletě stihl dát menšího zdravotního jointíka. Když vstoupil v půlce vyučování do učebny, okamžitě si to zamířil k panu učiteli Beďarovi, rozmáchl se a uštědřil mu mohutnou facku, pročež si zády lehl na podlahu a zůstal tam ležet. Zbytek třídy chvíli sledoval Beďara a chvíli Ráfka. Beďar zvolna měnil ve tváři barvu. Okamžik byl ohnivě rudý, okamžik žlutý jako nějaký Číňan a nakonec zfialověl a klepla ho mrtvička. Z Ráfka se tak během asi dvaceti minut stal třídní hrdina. Ostatní učni si ho zvedli nad hlavu a vesele s ním začali pobíhat z jedné strany místnosti na druhou. Ale jenom do té doby, než jim rozhlasem oznámil ředitel tohoto bohulibě oligofrenního ústavu:

,,Vy hajzlové, odteďka budu pana učitele Beďara zastupovat já!“

Což vyvolalo mezi Ráfkovými spolužáky takové pozdvižení, že Ráfka ihned vyhodili skrze neotevřené okno ven na ulici, kde ho radlicí shrnulo ze silnice na chodník auto technických služeb. Ráfek to přijal s povděkem, protože jak tak ze závěje, kde seděl a kouřil dalšího jointa, mohl vidět. Do třídy vstoupil sám pan ředitel, v jedné ruce držel kávovar a v té druhé z něj vedoucí dlouhou šňůru, kterou se divoce rozmachoval a dával jednu drsnější ránu za druhou. Ráfek spokojeně roztáhl koutky svých úst, až se jimi téměř dotýkal svých ušních boltců, prohledal kapsy svých kalhot, z nichž mu nedopatřením čouhal jeho megalomanský pyj a vyhrabal odtamtud 250 korun. A protože AMERIKA byla nedaleko, šel si dát ze pár piv.

Potkal tam mě, Lávu Pšouka. Já navštěvuji sporadicky Masarykův gympl, ale už ani nevím, jestli tam náhodou neučím a nebo jsem stále po škole...?

Ráfek si ke mně přisedne, chytneme se za stehna a začínáme se radovat jako nějaké malé bezstarostné děti. JUCHÚ!

19. ledna 2006

Láva Pšouk