Smrt

Přemýšlela jsem jak říci sbohem. A proč ho vlastně říci? Co vede člověka k tomu, aby si sahal na něco tak vzácného jako je samotný život? Možná touha po tom, konečně něco dotáhnout až do konce. Je to něco našeho, něco s čím si konečně můžeme opravdu udělat to, co doopravdy chceme.

Já nechci umřít, mám strach ze smrti, má ho každý. Postupem času se však tento pocit stane určitým druhem rezignace a čekání. Nakonec se může stát, že po ní začneme toužit. Chápeme ji jako osvobození, vyřešení, vyústění, útěk…Neutíkám, jen se ztrácím v okamžicích, jež pohlcují můj život. Moci jen tak na chvilku zemřít a vidět ty věci poté. Lidé si totiž uvědomí, co všechno měli, až to ztratí…ze smrti se však vrátit nedokážeme, bohužel nebo bohudík. Jak směšné se jeví lidské problémy po smrti.

Jak směšný je někdy samotný život. Celou dobu se za něčím honíme, nebo někdo honí nás do něčeho…musíme přeci zapadnout do téhle vyumělkované společnosti. Lopotíme se, stresujeme se a nakonec zjistíme, že to všechno tak důležité je naprosto zbytečné. Co je tedy nejdůležitější? Přejeme si k narozeninám a k svátkům hlavně hodně zdraví, to je přeci nejdůležitější. Ale bere to vůbec někdo vážně? Tak proč se nechovají podle toho, že zdraví je nejdůležitější? Uvědomí si to až když je to jejich ohrožené. Opětovně jsem u pojmu směšné. Slzy, pláč, výčitky…nic nám už nepomůže…čas nevrátíme….kde jsou všechny ty peníze? Kde je naše společenské postavení, kde jsou tituly, kde jsou všechna ta silná slova?

V prdeli….