Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBásnické souznění Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka
Autor
elapela
Samota srdcí
Podívejme se stručně na život obou básníků ještě než se poznala jejich osamocená srdce.
Bohuslav Reynek se narodil 31.5. 1892 v Petrkově v rodině statkáře. Obecnou školu navštěvoval v sousední vsi Svatý Kříž. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (později docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který v Reynkovi probudil zájem o poezii a malířství. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova, odkud se v prosinci vydal na svou první cestu do Francie; tehdy také začal psát poezii a malovat. U nájemce rodinného statku pracoval jako nevoják i v době první světové války. Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem J. Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti. Reynkovy překlady, původní práce i grafiky spoluvytvářely charakter nejrůznějších edic (hlavně Dobrého díla) tohoto vydavatelství. Sám působil jako vydavatel bibliofilské edice Sešity poezie, v níž vyšly jeho původní práce a řada jeho překladů z německé a francouzské poezie; výtvarně spolupracoval především s J. Čapkem. Pracoval také pro vydavatele J. V. Pojera v Brně a s V. Vokolkem v Pardubicích.
Suzanne Renaud se narodila v roce 1889 v Lyonu, ale už v raném dětství toto velkoměsto opustila, aby se na více než třicet let usadila v Grenoblu, který považovala za svůj pravý domov. Po dlouhém období nezveřejňovaných pokusů vydává v dobrém provinčním nakladatelství „Au Pigeonnier“ svou první sbírku „Ta vie est là...“, ostatně jedinou, která jí vyšla
ve Francii.
Souznení duší
Můj kraj
Hřbitůvek zapadlý v horách, kamenitý, skoro bez květin, kde sníh pomalu ozařuje mrtvé, nejvzdálenější od světa; palouk usazený na okraji nebes, tichounce dumající v hazuce z šedých travin; vesnice okolo drsného kostela, hospůdka žlutá jako říjen, krám podobný krabici neškodných barviček;
(…)
To všecko je můj kraj, s pernou svěžestí máty a smutnou líbezností planého hvozdíku, můj kraj, kde vůně ořechového listí, utišující, hořká a chladná v mlze říjnové, jest vůní života v soumraku mládí.
(S. Renaud, Čas kopretin)
Není tedy vůbec divu, že manželé Reynkovi dlouhá léta žili střídavě ve Francii a na Vysočině-vždycky přes léto pobývali v Petrkově a na zimu odjížděli do Grenoblu, protože Suzanne Renaud si na Vysočinu nemohla zpočátku zvyknout. Uznávala sice její krásy, ale zdejší podnebí bylo pro ni příliš drsné a zvláště zimy snášela velmi těžce. Bohuslav Reynek dozajista proti tomuto stěhování nijak neprotestoval, Francie byla pro něj druhým domovem a milovanou zemí, navíc by pro svou ženu udělal téměř cokoliv.
V tomto prvním, možno říci klidném období manželského soužití vidíme čas
Druhá světová válka zastihla je s největší pravděpodobností, jako snad téměř každého, nepřipravené. Trvalo dlouho než se počáteční hrůza a niterná beznaděj proměnila v kapičky doufání a naděje. Snad se jim v těch chvílích stala oporou hluboká křesťanská láska a nesčetné modlitby vyřčené pokornými ústy, ale i od bolesti a trápení ulevujícím básnickým perem.
Září 1940
I
V hlubinách bytosti jsou hlasy stenající,
svět neusíná, neustává úpěti.
Září už není zlatou holubicí
na okno už nám tiše nesletí.
II
Vítr ve vlhkém a vlahém vání
je podoben lani,
jež za námi váhá krajinou stinnou
ze vsi do vesnice.
Jeřáby v hnízda listy si vinou,
snesl jim Září pták zářící
vajíček rudých tisíce.
Aby toho nebylo málo, brzy po válce přišli k moci komunisté. Petrkovský statek byl zestátněn a naděje na odcestování do Francie téměř mizivá. Jako na povel se začíná měnit zorný úhel obou básníků. Reynkova poezie ustupuje od liturgické rozevlátosti a tíhne k prostým, melodickým a krátkým veršům, někdy připomíná až říkanku. Navrací se k přírodě a obyčejným všedním věcem, v nichž nachází krásu a naději. Básník je přímo okouzlen proměnlivou stálostí přírody a čím dál tím více se uchyluje do samoty své snově neskutečné divoké zahrady. Je možno zde připomenout asociaci k dětskému úžasu, který odnímá věcem všednost, šeď a předsudky, že jsou nepoetické a všední. Rovněž Suzanne Renaud se uchyluje do jiných poloh. Jako dítě se cele odevzdává do péče matky přírody, objevuje její nevšední krásu a všudypřítomnou harmonii. Všímá si také těch nejprostších věcí okolo sebe (za všechny básně jmenujme Kávu, dlouhou báseň v próze; kávu ostatně Suzanne Renaud velice milovala).
Stopa
Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
(…)
Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(B. Reynek, Podzimní motýli)
Lípy
(…)
Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši.
Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.
(…)
(S. Renaud, Dveře v přítmí)
Až jednou přijde smrt; potichu usedne,
nebude pospíchat; jak dobrá sousedka
přišla si pohovořit, vzpomínek přízi tká...
(S. Renaud)
Závěr
Na závěr si dopřejme slova samotné Suzanne Renaud, její upřímnou zpověď, která svědčí o tom, že básníci Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud šli životem ruku v ruce, že se milovali, že si rozuměli a že jejich křehké duše se vždy něžně proplétaly tak, abychom i my dnes mohli být svědky jejich harmonického souznění. 3)„Drahý příteli, bylo mi tak smutno, když přišlo Vaše psaní: smutno, že opouštím tichou a tklivou přírodu a odcházím do městského shonu; smutno, že se zase setkávám se svým hlubokým žalem, který se choulí ve všech koutech tohoto obydlí, jež mi bylo tak drahé. Vaše přátelská slova mi udělala dobře. Vždyť přece, drahý příteli, smýšlíme stejně o všech závažných věcech života, vábí nás stejný ideál, to vím jistě! Plně tedy důvěřujte své přítelkyni, která nechce víc než blahodárně působit na Váš život a utěšovat Vás v každém trápení, o němž jí povíte nebo jež ona dokáže vytušit.“
Seznam citace:
1) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.11
3) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.25
Použitá literatura:
1. Zelenka, J.:Bohuslav Reynek-Vlídné vidiny.2.vyd.Praha,Odeon
1992.260 s.
2. Renaud, S.:Dveře v přítmí.1.vyd.Náchod,nakl. Pavel Maur
1992.48 s.
4. Halasová, D.:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín,ARCHA 1996.128 s.
5. Renaud, S.:Čas kopretin.1.vyd.Brno,Blok 1970.12 s.
Samota srdcí
Podívejme se stručně na život obou básníků ještě než se poznala jejich osamocená srdce.
Bohuslav Reynek se narodil 31.5. 1892 v Petrkově v rodině statkáře. Obecnou školu navštěvoval v sousední vsi Svatý Kříž. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (později docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který v Reynkovi probudil zájem o poezii a malířství. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova, odkud se v prosinci vydal na svou první cestu do Francie; tehdy také začal psát poezii a malovat. U nájemce rodinného statku pracoval jako nevoják i v době první světové války. Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem J. Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti. Reynkovy překlady, původní práce i grafiky spoluvytvářely charakter nejrůznějších edic (hlavně Dobrého díla) tohoto vydavatelství. Sám působil jako vydavatel bibliofilské edice Sešity poezie, v níž vyšly jeho původní práce a řada jeho překladů z německé a francouzské poezie; výtvarně spolupracoval především s J. Čapkem. Pracoval také pro vydavatele J. V. Pojera v Brně a s V. Vokolkem v Pardubicích.
Suzanne Renaud se narodila v roce 1889 v Lyonu, ale už v raném dětství toto velkoměsto opustila, aby se na více než třicet let usadila v Grenoblu, který považovala za svůj pravý domov. Po dlouhém období nezveřejňovaných pokusů vydává v dobrém provinčním nakladatelství „Au Pigeonnier“ svou první sbírku „Ta vie est là...“, ostatně jedinou, která jí vyšla
ve Francii.
Souznení duší
Můj kraj
Hřbitůvek zapadlý v horách, kamenitý, skoro bez květin, kde sníh pomalu ozařuje mrtvé, nejvzdálenější od světa; palouk usazený na okraji nebes, tichounce dumající v hazuce z šedých travin; vesnice okolo drsného kostela, hospůdka žlutá jako říjen, krám podobný krabici neškodných barviček;
(…)
To všecko je můj kraj, s pernou svěžestí máty a smutnou líbezností planého hvozdíku, můj kraj, kde vůně ořechového listí, utišující, hořká a chladná v mlze říjnové, jest vůní života v soumraku mládí.
(S. Renaud, Čas kopretin)
Není tedy vůbec divu, že manželé Reynkovi dlouhá léta žili střídavě ve Francii a na Vysočině-vždycky přes léto pobývali v Petrkově a na zimu odjížděli do Grenoblu, protože Suzanne Renaud si na Vysočinu nemohla zpočátku zvyknout. Uznávala sice její krásy, ale zdejší podnebí bylo pro ni příliš drsné a zvláště zimy snášela velmi těžce. Bohuslav Reynek dozajista proti tomuto stěhování nijak neprotestoval, Francie byla pro něj druhým domovem a milovanou zemí, navíc by pro svou ženu udělal téměř cokoliv.
V tomto prvním, možno říci klidném období manželského soužití vidíme čas
Druhá světová válka zastihla je s největší pravděpodobností, jako snad téměř každého, nepřipravené. Trvalo dlouho než se počáteční hrůza a niterná beznaděj proměnila v kapičky doufání a naděje. Snad se jim v těch chvílích stala oporou hluboká křesťanská láska a nesčetné modlitby vyřčené pokornými ústy, ale i od bolesti a trápení ulevujícím básnickým perem.
Září 1940
I
V hlubinách bytosti jsou hlasy stenající,
svět neusíná, neustává úpěti.
Září už není zlatou holubicí
na okno už nám tiše nesletí.
II
Vítr ve vlhkém a vlahém vání
je podoben lani,
jež za námi váhá krajinou stinnou
ze vsi do vesnice.
Jeřáby v hnízda listy si vinou,
snesl jim Září pták zářící
vajíček rudých tisíce.
Aby toho nebylo málo, brzy po válce přišli k moci komunisté. Petrkovský statek byl zestátněn a naděje na odcestování do Francie téměř mizivá. Jako na povel se začíná měnit zorný úhel obou básníků. Reynkova poezie ustupuje od liturgické rozevlátosti a tíhne k prostým, melodickým a krátkým veršům, někdy připomíná až říkanku. Navrací se k přírodě a obyčejným všedním věcem, v nichž nachází krásu a naději. Básník je přímo okouzlen proměnlivou stálostí přírody a čím dál tím více se uchyluje do samoty své snově neskutečné divoké zahrady. Je možno zde připomenout asociaci k dětskému úžasu, který odnímá věcem všednost, šeď a předsudky, že jsou nepoetické a všední. Rovněž Suzanne Renaud se uchyluje do jiných poloh. Jako dítě se cele odevzdává do péče matky přírody, objevuje její nevšední krásu a všudypřítomnou harmonii. Všímá si také těch nejprostších věcí okolo sebe (za všechny básně jmenujme Kávu, dlouhou báseň v próze; kávu ostatně Suzanne Renaud velice milovala).
Stopa
Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
(…)
Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(B. Reynek, Podzimní motýli)
Lípy
(…)
Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši.
Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.
(…)
(S. Renaud, Dveře v přítmí)
Až jednou přijde smrt; potichu usedne,
nebude pospíchat; jak dobrá sousedka
přišla si pohovořit, vzpomínek přízi tká...
(S. Renaud)
Závěr
Na závěr si dopřejme slova samotné Suzanne Renaud, její upřímnou zpověď, která svědčí o tom, že básníci Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud šli životem ruku v ruce, že se milovali, že si rozuměli a že jejich křehké duše se vždy něžně proplétaly tak, abychom i my dnes mohli být svědky jejich harmonického souznění. 3)„Drahý příteli, bylo mi tak smutno, když přišlo Vaše psaní: smutno, že opouštím tichou a tklivou přírodu a odcházím do městského shonu; smutno, že se zase setkávám se svým hlubokým žalem, který se choulí ve všech koutech tohoto obydlí, jež mi bylo tak drahé. Vaše přátelská slova mi udělala dobře. Vždyť přece, drahý příteli, smýšlíme stejně o všech závažných věcech života, vábí nás stejný ideál, to vím jistě! Plně tedy důvěřujte své přítelkyni, která nechce víc než blahodárně působit na Váš život a utěšovat Vás v každém trápení, o němž jí povíte nebo jež ona dokáže vytušit.“
Seznam citace:
1) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.11
3) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.25
Použitá literatura:
1. Zelenka, J.:Bohuslav Reynek-Vlídné vidiny.2.vyd.Praha,Odeon
1992.260 s.
2. Renaud, S.:Dveře v přítmí.1.vyd.Náchod,nakl. Pavel Maur
1992.48 s.
4. Halasová, D.:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy
1923-1926.1.vyd.Zlín,ARCHA 1996.128 s.
5. Renaud, S.:Čas kopretin.1.vyd.Brno,Blok 1970.12 s.