Dobrý den, mohu Vám nabídnout...

Dobrý den, mohu Vám nabídnout…

            Situace, kterou zná snad každý z nás. Nemám peníze. Pro nás, pro chudé studenty je to někdy až nepředstavitelný problém. I já jsem si tolikráte říkala, že prostě budu pracovat a budu vydělávat sama na sebe. Ehm, no, po roce jsem se dokopala k brigádě a jsem ráda. Plesová sezóna mě donutila zaregistrovat se do INDEXU, který mi zprostředkuje nějakou tu práci. Můj stav se dostal do rozměru: beru snad i vše.

            Pátek? Ano, pátek dopoledne, byla jsem na praxi, alias mírná ulejvárna ve jménu školy, a s kámoškou jsme probíraly další z mnoha nekonečných témat a vesele vyplňovaly faktury. Vibrace mi nějak nesebraly dech, ani to, že mi píše neznámé číslo, ale podpis INDEX mi poplácal po zádech, super, alespoň nějaké peníze. Nechtěla jsem meškat a brala letákovou brigádu na dnešní odpoledne. Mluvit mi nedělá problém a beztak být doma, to bych akorát opět nic nestihla.

            V jednu hodinu jsem si vyzvedla letáky a o půl druhé už stepovala před soláriem a kavárnou dohromady. Monika, jak mám vědět, která je Monika, co tam má jít semnou?! Ale je to dívka nebojácná, takže se hnedle ptala, jestli jsem tu také od INDEXU. Super, další krok v pohodě, teď už to nějak půjde. Snažila jsem si ji nenápadně prohlédnout. Drobná, upravená, moderní… Černovlasá Barbie? No, to by bylo asi nejvýstižnější. Nijak mě netrápilo, že vedle ní vypadám  jak z doby květinových dětí. Zrovna dnes jsem se jim blížila co to šlo.

            Zamrazilo mě, když jsme procházely kavárnou, hlásily se a poslouchaly o tom, jak si vyzkoušíme nové solárium, abychom lidi pak mohly poučit. Solárium? Ta rakev? Vždyť já v tom nikdy nebyla!!! Zmohla jsem se v tu chvíli na jediné tiché slovo Pomoc. Prohlédly jsme si čtyři druhy rakví a shodly se, že první půjde lehnout Monika. Nervózně jsem seděla v kavárně a kula pikle na slečnu v rakvi a paní co rakev obsluhuje. Šest minut? Tak tam šest minut budu sedět a dělat, že se nechávám ožehávat umělých sluncem. Ano, jednoduché. Jenže co jsem seděla, to mi uši naslouchaly každému pazvuku. Je slyšet, že ležím a umírám? Poznají to, že jen sedím a odpočítávám cca šest minut? V mé hlavě jsem se vzbouřila a vyhubovala si. Nejsi žádná malá holka, žádnej srab! Všechno je jednou poprvé! A stejně jsem vytřeštila oči, když klaply dveře a Monika mi přenechala mrtvé slunce. Tady zmáčknout, tady pustit. Nezvládnu, nezvládnu, jediné, co jsem slyšela mezi slovy poučení paní provozní. Tak jo, přece se umím zavřít, přiklopit na sebe kupu nějaké umělotiny a žárovek. Bože, co to zase dělám, jo, hádala se já a já. Pět minut pryč? Fajn, jak jsem tam nechtěla, tak jsem také nechtěla od pláže, kde mi hrála hudba a svítilo byť umělé slunce. Nadšeně jsem se vrátila k ostatním a s roztomilými tvářičkami jsem nadšeně oznamovala spokojenost. Nezbývalo už teď nic jiného, než se vydat „do práce“.

            S pětistovkou letáků v ruce jsme suché, v teple a spokojené začaly pracovat. Hnedle u Grandu jsem s úsměvem na tváři oslovila solárně vypadající dívku. „Dobrý den, mohu Vám nabídnout 30ti% slevu do nově otevřeného solária?“ Slečna se stala mou první a zdaleka ne poslední  obětí, tak si protrpěla i přednášku o druhu rakví a jejich dokonalosti, ke kterým jsem stačila podotknouti mé spokojení z předchvilkového slunění. Pár lidí, několik nepříjemných obličejů a už o pár metrů dál jsme si stěžovaly na neochotu lidí a pohledů jak na prašivé psy. Na další zóně se mi polepšilo. Své umění solária jsem mohla vyzkoušet i na svých spolužačkách. Stále vesele jsem pochodovala s hromadou papírů v ruce za druhou letákovou, která už tolik veselá nebyla. V dalším bloku jsme si začaly i myslet, že lidé se v téhle části umoudřili a nadšeně jsme každému solárně (ne)vypadajícímu človíkovi vráželi letáky do ruky s různými poznámkami. Ale to bylo naposled, kdy se sešlo několik ochotných lidí. Na konečném bloku jsem sešla s Monikou, která mi byla deseti minutově ukradena paní, co jí nabízela brigádu s brambůrkami. „Jíte brambůrky? Je vám více jak dvacet? Dostanete padesát korun! A čokoládu! Pojďte, honem…“ Jestli něco dostala nevím,  utekla, aby ji nenachytala kontrola, s tím, že se určitě, ale určitě vrátí. V posledním bloku jsme se našly, tentokrát jsme se ponadávaly na lidi a na mokré soustavy kaluží uprostřed chodníků kterým se nešlo vyhnout. Poslední blok, hodina a půl, fajn, otočily jsme se na podpatku a nastartovaly zpět. „Dobrý den, mohu Vám nabídnout….“ Malí, velcí, tlustí, hubení, ošklivý, hezké…. Hlavně ať si to vzali. Výběr lidí se nám zužoval s tím, že staříci by se usušili, mladičtí uškvařili. „Ne, děkujeme, to není zdravé.“ Nestačila jsem se dívčin ani zeptat, jestli jsou z Greenpeace či co. „Ne, já nejsem z HK, to bych asi nevyužila“ Neudržet se, vymrštila bych na ni, že to může někomu dát, nebo si udělat vlašťovku. Poslední minuty nám odbíhaly na startovní ulici. „Ale! Opravdu! A kde? Co tam mají, co nám doporučujete? Permanentka…“ no, snad jsem dotyčné paní moc nelhala. Každopádně si vzala kupóny i pro kamarádky. Což bylo pro mne přijatelné. „A kde že to máte. Zajímavé. To já bych mohla přijít, děkuji.“ Další mladá paní, které jsem předvedla své keep smailing a několika minutové povídání, kde se nacházíme, co tam je a není. To jsem ráda, že si paní vzala letáček, ale i mně docházela slova. Moudrá paní. Poslední minuty. Hurá. Okupovaly jsme zastávky a čekaly, než nám padne. Mezi houfy lidí jsme očekávaly kontroly, ale poznejte je! O slova, vás jsem viděla, že nepracujete! jsme nestály, hodiny v mrazu zadarmo?! Ani náhodou! Jednou z mých prvních záchran se staly kamarádky náhodně procházející. Vesele jsem přiklusala s umělým úsměvem a vem si to nebo uvidíš! Alespoň jsem měla důvod stát, nic nedělat a představovat, že jim vyprávím o slunci, které bych nejraději už zhasla. Poslední minuty a zrovna samí známí Další chalany z jídelny známé jsem si nemohla odpustit. Už vesele, že bude konec, jsem je varovala před tím, když si papír nevezmo, dostanou tácem přes hlavu. Pobavilo je to, jenom dobře, aspoň vzali kus toho prašivého něčeho. Minutky do konce, hurá nahoru!! Náměstí s moderním sluncem nás čeká. Po cestě jsem stačila potkat i další dva kamarády. Oba moc dobře znají studentské platy, což neznamenalo nic jiného než že domů táhly štus kupónů, které stejně nevyužijí. Alespoň trochu odlehčili mé levé ruce, která se už dávno ocitla v křeči a bolela jako ruka v kleci. Nevím co bylo lepší, jestli levá křečovitá nebo pravá zmrzlá. Do kavárny jsme dorazily mokré, v zimě a nechápající neochotu namyšlených lidí. Raději jsme ani neodhadovaly počet rozdaných letáků. 100? Každá….? Asi, nevím, fakt jsem to nepočítala.             Než jsem stačila cokoliv říci, nepočítaje Dobrý den, stačila jsem v rohu místnosti spatřit „moudrou paní“. Čekala na nás s razítkem a kávou. Kávou tedy jen pro sebe, ne pro nás. Myslím, že na židli jsem se trefila, nějak jsem nebyla schopna koordinovat zmrzlé já s taškami a americkým úsměvem, že je mi jedno, že paní kontrola je stejná jako paní moudrá. Ani nevím, co jsme to všechno povídaly. Ale určitě jsme si moc nestěžovaly. A hlavně jsme dostaly i pochvalu. Fajn, tak už jenom příští týden dva dny a dobrý, stačí. Jen za mnou zaklaply dveře podniku, spadl mi i americký úsměv z tváře a unaveně jsem si to namířila na autobus.

Křeč už jsem moc nevnímala, zmrzlé prsty mi však nedovolily otevřít ani dveře od bytu. Měla jsem sto chutí padnout rovnou do postele a vychutnat si měkkou teplou pohodu. Ale místo ozdravného pobytu v pokoji jsem se opět vydala z domu. Ještě že tam nikdo nebyl, neřekla bych jim víc než pouhé „Dobrý den, mohu vám nabídnout…“