Zmrzlé kněžky na stadiónu

Kdo to kdy vymyslel, aby zimní olympiáda začínala tak brzo ráno! Představa, že budu chodit v nějakém průsvitním bílém plátně mě moc netěšila, natož zmínka, že se dostavíme o půl dvanácté! Dobře, uznávám, zase tak brzo to není, ale to nemůžete být jako já a ponocovat u biliáru či jiné zajímavé činnosti.

            Kněžky. Co to vlastně znamená. Dnešní den mi to bylo vcelku jedno, stejně jsem rozespale moc nevnímala. Na zimním stadióně se to hemžilo lidmi. Zejména chlapci, toho jsem si stačila všimnout. Co mě nakoplo k životu byl pohled do šatny právě převlékajících se hokejistů. Mladých hokejistů. Ale co jsem stačila postřehnout bylo snad jediné. Opravdu to není libně vonící místnost. Potvrzuji tímto slova, že upocení hokejisti by měli používat All spairs. I když, v našem kutlochu to nebylo o moc lepší, ale furt lepší než u mužných těl vedle. I přesto, že bylo času dost, převlékání do hábitů se stalo první činností, která nás po ránu čekala. Nevím jestli to bylo mojí duchaplností nebo hloupostí, ale nějak jsem z počátku netušila, jak se taková kněžka dostává do plenty co mi visela na ramínku. Mno, že by to bylo něco extra se říci nedá, ale kdyby to aspoň nepropouštělo zimu! Po chvíli jsem nevěděla, jaké dilema řešit dřív. V jedu chvíli jsem se doprošovala odpovědi zbylých šesti kněžek na otázku, kde mi jak kouká nenápadné tričko pod plentou. Hned na to jsem se procházela po upocené chodbě a ptala se dětí, jestli si něčeho všimnou…. No, tak jen jedna dívenka si všimla, že mám zelený náramek na noze. Druhé dilema bylo tedy, co udělat, abych si ho nemusela sundat a nedej bože nechat v šatně! Řešení problému, jestli Athéňanky nosily šperky co nosím já se zdálo banální stejně jako, že neumím důstojně chodit v piškotech na nohách.

Odbyla půla a nenápadně jsme se přemístili spolu s ostatními na místo stanoviště nástupu, který jsem den předtím nacvičovali. Během chvíle jsme se naskytly mezi tlupami z různých krajů naší země. Nebylo divu. Dětská zimní olympiáda obnáší dětské reprezentace ze všech okresů. Mezi mladíky a dívčinami jsme si s mojí blízkou kněžkou zalíbili zejména kraj Pardubický, Královehradecký je totiž automatika, neboť tam se nám zdáli chlapci dostatečně pěkní a hlavně, od jisté doby mám Pardubice opravdu moc ráda. Mým favoritem se stala i Vysočina. Jejich zelené čepky mi podlomily kolena. Byla jsem ochotna pro ně udělat cokoliv. No dobře, zase všechno ne, ale byly opravdu famózní! Davy nás stále obklopovaly a začátek byl v nedohlednu. Za to zima se k nám vrhala vcelku rychle a ochotně. A to zejména od země. Nevím, proč na zimním stadiónu nemůžou mít vyhřívanou podlahu! Ale jak kraj po kraji odcházel na pokrytý led dřevem, tak se i tenčila živá ochrana před mrazem. Zůstali jsme jen zmrzlé kněžky s umělým ohněm, několik chalanů rádoby vlajkonosičů a organizovaní kamarádi oznamující, připravte se!

            Vcelku důstojně jsme vykročily na dřevěný led. Dominující hudba se linula, zástupy krajů významně šepotaly, tribuny zvědavě vykukovaly a davy fotografů a kameramanů se na nás vrhli jen co jsme pomalu přešly polovinu stadiónu. V hlavě mně znělo, tvař se normálně, běž rovně, důstojně. Nesměj se jako obvykle. Jen co jsme zastavily, v hlavě se rozsvítily vykřičníky. Zda to bylo nervozitou nevím, neboť jsem dostala kamerou do hlavy, což mohl být také podmět toho, že se mi v hlavě cosi rozsvítilo. Fajn, co teď. Bylo mi řečeno, že mám říct teď, abychom se otočily všechny stejně. Ale může mi někdo vysvětlit, jak to mám provést, když do mikrofonu huláká chlápek, vedle nás podupávají kameramani, cvakání fotoaparátů se předhání a hudba stále ještě zní?!! Paní sportovkyně co si od nás nechala zapálit. Vzala si oheň? Jsme ji jednoduše zapálily;), se otočila a hurá do křiku. Nenápadně jsem zaburácela teď a jak na vojně se v našich myšlenkách ozvalo domluvené dva - tři a jak vycvičení vlčáci jsme se otočily směr oheň. Během mrazu jsme se hlavně nenápadně domlouvaly co s ohněm. Chudák hlavní kněžice.J si spálila prstíky a výměna děvčat nikterak nepomohla. Oheň prostě pálí, kdo by to byl řekl.

            Důstojný mrznoucí postoj jsme přečkaly přes zapálení a popovídání do mikrofonu až po zazpívání hymny, díky které jsme se cítily jako husy, tedy spíš jak s husí kůží. Slavné promluvení s podtextem, odeberte se a honem do tepla se nám stalo spásou. Zachránit zmrzlé já, to byl náš cíl. Tím se však určitě nestala mísa s ohněm. Nechaly jsme ji napospas osudu uprostřed mediálních divočáků. Důstojně, důstojně…jen co klaply pohledy diváků, chůze se stala opět osudem jednadvacátého stolení a jediné na co jsme v tu chvíli myslely bylo: honem do tepla. Už žádné zmrzlé kněžky v bílé hadříku od řezníka.