VIRGINIE

Virginie Auto se vyřítilo ze zatáčky obrovskou rychlostí. Skoro se zdálo, že ji snad ani nevybere a že se překlopí. Zadní kola se trochu podhrábla a za autem se zaprášilo. Než stačila oblaka prachu slehnout zpět na zem, tak se jimi přiřítilo druhé auto. Ovšem nemělo takové štěstí jako to předcházející. Začalo točit moc pozdě a tak narazilo přední nápravou do boční stěny budovy skladu. Levé světlo se roztříštilo a ulicí kromě pískajících pneumatik a hřmění motorů zazněl cinkavý zvuk dopadajícího skla. Bohužel praskla i žárovka a tak byl teď pronásledovatel poloslepý. Zařadil zpátečku a stočil se kolmo do silnice. Zařadil tak, že bylo slyšet, jak přeskočila přes zuby převodovky. Auto se rozjelo obrovským startovním odpíchnutím. Rozsvítila se dálková světla, tedy jen jedno, pravé. Bohužel ten červený Dodge byl už za další zatáčkou a tak měl pronásledovatel co dělat, aby jej dohnal. Bylo jasné, že měl pomalejší auto. Bez posilovače řízení. Jedinou výhodou bylo, že sedělo v zatáčkách. Pronásledovatel zahnul vlevo za červeným Dodgem a už v dálce to viděl. Snad není už pozdě, řekl si sám pro sebe. Červený Dodge totiž parkoval vedle vchodu do skladu. Otevřené přední dveře naznačovaly prázdné auto. Prchající uprchnul. Mladý detektiv zastavil těsně za ním. Opatrně vystoupil a s lehkou chůzí přistupoval k otevřenému autu. Pevně svíral revolver i když věděl, že na toho koho pronásleduje žádný kulky neplatí. Najednou se ze skaldu ozvala rána. Dutá, ale dost silná, aby ozvučila prázdnou halu skladu. S detektivem to trochu cuklo. Prohlédl auto, ale už předem tušil, že je prázdné a bez čehokoliv podezřelého. Pohlédl na budovu skladu a ve výšce asi šesti stop zahlédl okenice. Chvíli si je prohlížel. Byla černá tma. Měsíc, který byl dnes v úplňku sice silně svítil, ale byl zahalen černými mraky. Podivnými a hrůznými mraky, které připomínaly tahy štětcem tou nejčernější barvou. On to věděl. Věděl, že je úplněk. A zatraceně dobře věděl, že není rozumné jít dovnitř sám. Vrátil se proto ke svému autu a zavolal vysílačkou centrálu. „Prosím Vás, spojte mě s detektivem Normanem, tady detektiv Jameson!“ jeho hlas byl roztřesený a nervózní. Strach z něj zcela přetékal, jak láva ze žhavé sopky. Na druhé straně se ozvalo. „Počkejte chvíli.“ „Haló, Norman?“ „Čau Jeffe, tady Steve, našel jsem ho a je v pasti!!“ „Koho Steve?“ „Přeci vykonavatele!“ řekl a zhluboka si oddechl. „Kde jsi?“ „U starého skladu látek ve Virginský!“ „Mám tam jet?“ „Jasně přijeď!Něco uvidíš!“ řekl mladý detektiv nadšeně. „Už letím, čau!“ Seděl asi pět minut na přední kapotě svého auta a každou chvilku zvedl pohled nahoru do okenic. Zapálil si cigaretu, natáhl do sebe jedovatý dým a vyfoukl jej před sebe. Byl krásný podzimní vlhký a chladný večer. Občas to trochu fouklo až se musel detektiv zahalit. Pohlédl znovu nahoru do okenic a uviděl to. Zprvu mu to nepřišlo tak podivné a jen tušil, že je to už ono. To na co tu čekal. Z okenic totiž začalo vycházet světlo. Ostré a bílé. „Do prdele, už to začalo a Jeff nikde!“ zaklel sám pro sebe. Pohlédl na obě strany ulice, natáhl znovu jedovatý dým a cigaretu zahodil. Namířil si to rovnou dovnitř. Vytáhl z pouzdra svůj revolver a přidržel jej u ramene. Otevřel dveře. Naprosto prorezavělé panty hrůzně zaskřípaly prázdnou halou. Bílé světlo jej na chvíli oslnilo, tak že si levou rukou zastínil oči. Pohlédl před sebe a zahlédl to ve své celé kráse. Zatím to rostlo. Otevřelo to tlamu, zhluboka se to nadechlo a pohlédlo to na detektiva. Jeff přijel před sklad a zastavil za Steveovo autem. Pohlédl na halu a uviděl, jak zevnitř vychází ostré bílé světlo. Už v autě to zaslechl. Jeho křik. Zoufalý a bolestivý křik, který se rozléhal halou skladu. Byl nekonečný. Pokaždé se nadechl a pokračoval, stupňoval tu hrůzu. Byl to děsivý křik, jak ze samotných hlubin pekel. Jeff dlouho neváhal, vytáhl revolver, vyskočil z auta a rozrazil dveře skladu. V ten moment světlo zmizelo. V celém skladě byla hrůzná tma. Jeff se snažil dýchat potichu, ale nešlo to byl kuřák a ten rychlý zásah mu pekelně roztáhl plíce. Sáhl po baterce a rozsvítil. Žlutý kužel světla projížděl celým skladem, ale nic nespatřil. „STEVE?!!“ zařval. Bohužel poté co dozněla ozvěna jeho výkřiku, tak se nic neozvalo. Toto ticho bylo hrůznější než ten křik. Uvědomil si, že když vrazil dovnitř, tak tu bylo jen to hrůzné ticho. „Steve, jsi tu??“ vykřikl a udělal krok kupředu. Až teď ucítil ten pocit. Zastavil se. Ten pocit. Srdce se mu rozbušilo. Měl pocit, že za ním někdo stojí. Každý to zná. Je to běžné, ale teď byla tma a on tu byl sám. Rychle dýchal a měl strach. Rozmýšlel zda se má otočit. Jestli nebude lepší zůstat stát než ten pocit zmizí. Anebo to, co stojí za ním. Prudce se otočil. Dveře se pohnuly, ale to bylo určitě z důvodu mírného vánku, který pocítil na jeho vousy porostlé tváři. Byl to chladný podzimní vánek. Tentokrát víc vlhký než obvykle. Takový vánek ohlašoval bouřku. Detektiv to ucítil. Teď se tím, ale nehodlal zabývat. Stál tváří ke dveřím a hleděl, jak jimi hýbe vítr. Chvíli na ně jen hleděl a pak to spatřil. Na vnitřní straně pravého křídla zahlédl cosi co tam nepatřilo. Přistoupil blíž a zjistil, že se jedná o nápis napsaný křídou. Různé znaky střídala anglicky napsaná slova. Nechápal jejich význam. Celé dveře se zničehonic začaly osvětlovat. Bylo to asi tím, že za Jeffem začalo něco svítit. Cítil strach a to, jak to stojí za ním. Musel se otočit. Utíkat bylo zbytečné. Pomalu se otočil a oslnilo jej prudké světlo. Chvíli přemýšlel o tom co by to mohlo asi být. Nataženou dlaní si zastínil oslněné oči. Přes stín své ruky to uviděl. Vyslovil jen jedno slovo : „Vykonavatel!“. Jeho křik nepřestával. Vždy se znovu nadechl a pokračoval. Bylo to tak hrůzné. Zoufalství, bolest a strach z toho křiku jen přetékaly. Policisté stále nemohli přijít na to, jak se před starý sklad látek mohly dostat dvě auta místních detektivů. Stáli před šedivou, strašidelnou budovou a popíjeli kávu. Najednou k detektivovi Swigartovi přiběhl mladý učedník. Byl takovým místním policejním poskokem. Chtěl to lezením do zadku dotáhnout výš. „Máte něco, Ovansone?“ zeptal se detektiv a srkl si horké kávy. „Ano pane, akorát nechápu co to má za význam.“ „To ani nemusíte. Od toho tu nejste, pojďte mi to ukázat!“ řekl arogantně detektiv. Oba odešli směrem ke dveřím skladu. Poskok Ovanson ukázal detektivovi nápis na dveřích. Ten se na to podíval a podrbal se na bradce. Nechápal vůbec význam toho co stálo na pravém křídle vchodových dveří napsáno křídou. Chvíli jen tak stál a stále si v duchu opakoval ta slova, která přečíst dovedl. Zhruba za hodinu tu nebyl nikdo. Jen vítr a mírný déšť. A vykonavatel. Ten večer nemohl detektiv Swigart spát. Stále se mu zjevoval ten nápis. Ty znaky a hlavně ta slova. Nerozuměl jejich významu. Druhý den, ihned jak vstoupil ospalý do své kanceláře jej oslovil Ovanson. „Pane, mám pro Vás zajímavé informace o tom místě, kde se ztratili naši detektivové!“ „Myslíš, ten starý sklad látek?“ řekl otráveně a zívl si. „Ano, a mohlo by Vás to zajímat!“ oznámil nadšeně. „Hmmm“ zabručel Swigart. Nemyslel si, že by ho to mohlo zajímat, ale vyslechl si to. „Na tom místě byl zhruba před sto lety nalezen masový hrob původních obyvatel Virginie!“ „No a co?!“ zabručel znovu Swigart. „Nevím, mohlo by to mít s tím něco společného. Nějací fanatici třeba?!“ „OK, podívám se na to!“ řekl a protřel si oči. Tento večer se rozhodl vzít si prášek na spaní. Smůla byla ta, že byly tak staré nato, aby ještě splňovaly svou funkci. Zhruba v jedenáct se zvedl z postele a zasedl za svůj pracovní stůl. Pouze v pyžamu spustil svůj pravěký computer a připojil se k internetu. Chvíli brázdil sítí než našel stránky o Virginii. Připojil se ke zdejšímu policejnímu serveru a procházel staré případy. Zjistil, že při stavbě nové fabriky na len v roce 1898 dělníci objevili několik desítek pozůstatků těl mrtvých původních obyvatel Virginie, tedy indiánů. Po bližším prozkoumání pozůstatků se potvrdilo, že se jednalo o nepřiměřeně násilnou smrt. Detektiv vstal od počítače a odebral se ke své knihovně. Ze zaprášené poličky vyndal knihu „Historie a fakta Virginie“. Četl o původních obyvatelích a narazil na informaci o jejich konfliktech s kolonizátory, které vedly k jejich vyvraždění a zotročení. Bylo to zhruba koncem šestnáctého století. Indiáni byli velice brutálně mučeni, ženy a děti znásilňovány. Jedna legenda vypráví o náčelníkovi, který zaklel všechny osadníky. Poslední slova z jeho úst zněla : „Až nastane čas vykonavatel vstane a vykoná svou pomstu.“. Poté mu bylo vyrváno srdce z těla, rozkrájeno na čtyři části a vystaveno pro zastrašení ostatních. „Vykonavatel vstane“ si pro sebe detektiv opakoval. Ten večer už neusnul. Vlastně už nikdy jindy. Přemýšlel o tom, jak je to asi dlouho. Bylo to zhruba čtyři sta let. Na povídačky nevěřil. Nedal mu také spát ten nápis na dveřích od skladu. Nemohl si, ale vybavit co tam přesně stálo. Okolo tři čtvrtě na čtyři ráno znovu vstal. Musel se tam jet podívat. Možná měl Ovanson pravdu. „Nějací fanatici!“ brumlal si pro sebe cestou do garáže. Nasedl oděn stále do pyžama a kabátu do svého Jeepu. Na místo dorazil poměrně rychle. Bydlel jen kousek odtud. Vlastně jeho rodina měla štěstí, že dostala takový pozemek skoro u středu města. Jeho rodina patřila k prvním na této půdě. On to věděl a nechtěl nějakým způsobem pošpiňovat jejich jméno. Rod Swigartů. Zastavil auto těsně před čerstvě vylepenými policejními páskami. Vystoupil a ihned pocítil ten chlad. Podzim. Chladný, takový který byl předzvěstí přicházející zimy. Ovál ho chladný vánek a on se zahalil svým kabátem. Pocítil, že potřebuje spánek jako sůl. Otevřel dveře a ze šosu kabátu vyndal zapalovač. „Sakra“ zaklel, protože zapomněl baterku. Posvítil si na nápis a v duchu si přečetl ta dvě anglická slova. Najednou jeho plamen sfoukl vánek a on to pocítil. To co dlouho nepocítil. Strach. Pocit, že se něco stane. Po tolika letech u policie to poznal. Někdo za ním stál. Pomalu se zvedl aniž by se otočil. Dveře se začaly najednou osvětlovat. Detektiv upustil zapalovač a prudce se otočil. Bílá záře jej oslnila. Jeho křik byl snad nekonečný. Na každém by vstávaly vlasy hrůzou kdyby ten křik někdo slyšel. Bohužel tady nikdo nebyl. Jen chladný a vlhký podzimní vítr. A vykonavatel. Ovanson stál před dveřmi a četl si v duchu ten nápis. Byla už docela velká tma a on tu stál sám, promočený deštěm a přemýšlel nad významem těch slov. Zhluboka si oddechl a protřel své ospalé oči. V ten moment se dveře jakoby osvítily……..

---