Návrat

Co nám asi přinese 21. století?

 

Ahojky Alex,

Dlouho jsem se Ti neozvala, viď? Moc se omlouvám, ale stalo se toho tady tolik, že jsem prostě neměla čas. Nikdy mi neuvěříš, co se mi přihodilo za poslední dva měsíce. Všechno to začalo na moje narozeniny (kdyby jsi náhodou zapomněla, kdy že to mám narozky, tak jsou přesně 18. května). Jak jistě víš, tak tyhle narozeniny jsou mé již osmnácté. Ráno jsem se normálně probudila, uvařila si čaj a znovu si zalezla do postele (přece jen byla neděle a škola byla ještě daleko). Jenže tím se to všechno spustilo....

 

...Jen co jsem si lehla do postele, už se mi opět zavírají oči. Hrnek s horkou tekutinou tedy položím na noční stolek a pořádně se zavrtám do ještě stále teploučké peřiny. V domě je ticho jako v hrobě-mamka je na služební cestě (tedy spíš tak dlouho otravovala šéfa, aby ji na nějakou poslal, aby se mnou nemusela být doma, až ho nakonec přemluvila). Než definitivně usnu, stačím si ještě všimnout ciferníku budíku-devět hodin a devět minut. „Dobrou noc.“ Popřeju ztichlému pokoji.

-VODA. Jediné slovo se mi objeví před očima. Jako by mi ho někdo vypálil do sítnice. VODA. Nejprve nic nevidím. Až po pár sekundách mi dojde proč. VODA. Topím se. POMOC-VODA. Chce se mi to zakřičet celým svým tělem. Každý nerv touží po osvobození z téhle mokré hrobky. VODA. Co tady dělám? Divoce mávám rukama a snažím se vysvobodit. Jenže je všude okolo mě. VODA. „Ne, já přece nechci umřít!“ Zakřičím ,když se na chvilku dostanu nad hladinu. Ale je pozdě... zbyla jen VODA, VODA...

Rychle otevřu oči a zalapám po dechu. Jsem zpocená jako myš a z krásně vyhřáté postele se stala až příliš horká trouba. Po nepříjemném snu mi zbyla jen vzpomínka. Co se mi to zdálo? Už za pět minut si nemůžu vybavit vůbec nic. Jen ten divný pocit. Co to bylo? Strach. Projede mou myslí jako blesk z čistého nebe. Bezvědomky se oklepu. Na spánek už nemám ani pomyšlení, a tak s velkým znechucením změním polohu horizontální na polohu vertikální a vpluji do obýváku. Velká změna to není, protože tady se uložím do křesla a pustím si televizi. Je asi půl jedenácté a tak výběr programů není zrovna ideální ani pestrý. Na jedničce Objektiv, na dvojce nějaký sportovní přenos, který je sice zaručeně „živě“ jak hlásá modrý nápis v pravém horním rohu, ale hráči nějak moc živě nevypadají. Spíš se mi zdá, že ty platy dostávají jen za hezké úsměvy, které hází do kamer po utkání. Na Nově zase pro změnu zasahuje Major Maisner ze slavného filmu Byl jednou jeden polda 2. Když už mám až po zuby jeho břitkého humoru, obraz se najednou přepne. „Mimořádné vysílání“, objeví se uprostřed obrazovky. Moderátor nevypadá moc vesele a já se také po chvíli nadšeně netvářím. „Dnes, krátce po jedné hodině ranní, zasáhla východní břeh USA, konkrétně města od Bostonu až po Washington, velká přílivová vlna, která pod svými křídly pohřbila více než 80 milionů lidí. Stále je ovšem spousta osob pohřešována a dosud není známo, jestli v této přírodní katastrofě zahynuli nějací občané naší země. Teď se spojíme s Karlem, který je přímo na místě.“ Než se stihne opět změnit obraz, stačím situaci okomentovat. „Jo, jenom kromě toho, že se do Ameriky přestěhovala desetina Česka, tam určitě nikdo neumřel, že?“ Pak ale zmlknu, když se v televizi objeví  ty obrazy zkázy. „Bez komentáře.“ Nápis v rohu plně chápu. Zbytečná slova by jen pokazila atmosféru, která připomíná konec světa. Kusy betonu povalující se všude v ulicích, vyvrácené stromy a mrtvá těla dětí zaseklá na semaforech kdysi známých a bohatých bulvárů. Zvlášť to poslední mi nedělá moc dobře. Vyhrknou mi slzy a mě jen štve, že pro ty lidičky vlastně nemůžu nic udělat. Cítím se za ně jakoby zodpovědná. S němou tváří si doprohlédnu zbytek vysílání a poté vypnu televizi. Stále beze slov se obleču, vezmu si klíče z věšáčku těsně u dveří a výtahem sjedu těch sedm pater, co mě dělí od země. Když pomalu otevírám vchodové dveře, jako bych se bála, že pohled, který se mi naskytne, bude podobný tomu z Ameriky. Jenže tady nic nenasvědčuje tomu, že o pár tisíců kilometrů dál polovina země zmizela pod hladinou ledové vody. Kvete třešeň, kterou jsme společně s tátou (než se od nás ovšem odstěhoval) zasadili. Jemně pohladím růžové lístečky a přivoním k nim. Všechno tu prostoupilo jaro. I když je už květen, přece jen si zapnu vrchní knoflíky kabátu. Moje kroky směřují k parku. Alespoň tam snad bude trochu klid a já budu moct začít přemýšlet....

 

... Začalo to tím, že Severní Ameriku pohřbila přílivová vlna. Ale to ty musíš vědět, když tam bydlíš, že Alex? Bylo to hrozný. Jen se koukat na tu spoustu zla a smutku-děsilo mě to. Jenže to nebylo všechno. Nikdy jsem nevěřila na osud, ale nevím, co jiného by to mohlo být. Boj přírody proti lidem? Nevím. Když jsem se dostala do parku, překvapila mě ta spousta lidí, co na hlavním trávníku shromažďovala balíky s pitnou vodou, staré oblečení, trvanlivé potraviny, zkrátka všechno, co by se lidem v zatopených oblastech mohlo hodit. Dojala mě ta péče, se kterou vše skládali na zem a připravovali na transport. Samozřejmě, že jsem se k nim přidala, ale to jsem ještě netušila, že za chvíli budu pomoc potřebovat i já...

 

Vrátila jsem se domů pozdě večer a unavená k smrti. Má první zastávka je koupelna. Rychle ze sebe svléknu špinavé a zpocené oblečení a hupnu pod sprchu. Proud studené vody, který se střídá s teplým, mi něco připomíná...

-VODA. Nemůžu se nadechnout a pomalu ztrácím vědomí. VODA...

„Brr...“ Pronesu, když vyjdu ze sprchového koutu a ovane mě chladný vzduch. Rychle proto vklouznu do postele a snažím se zahřát. Asi po deseti minutách mě uspí monotónní tikání budíku...

-VODA. Tentokrát je to něco jiného. Stojím na útesu. VODA. Ano je zase všude kolem. Obrovská vlna. VODA. Najednou je nade mnou, pode mnou i vedle mě. VODA. Není jak utéct. VODA. Copak mi nikdo nepomůže? „Já nechci umřít!“ VODA.

Probuzení do nového dne není zrovna příjemné. Probudilo mě totiž kapání vody. VODA. Podívám se na strop a hned je mi jasné, kde se ta kapající voda vzala. Jelikož bydlím v posledním patře, chyba může být jedině střecha. Naštvaně tedy sáhnu po telefonu. „Instalatér? Tady byt číslo 35. Teče mi do pokoje. Asi přes díru ve střeše. Že můžete přijít až odpoledne? To nemyslíte vážně! Dobře. Tak tedy v jednu hodinu. Nashledanou.“ Zavěsím a odcupitám do kuchyně. Ze dřezu vyndám velký hrnec a položím ho do cesty kapající vodě...

 

... Nikdy bych netušila, že kapající voda dokáže tolik znepříjemnit den. Věříš, Alex? Jenže tohle byla jen první kapka. Jen vršek ledovce. Prostě začátek mého konce. A začalo to takovou hloupostí...

 

Ještě naposledy zkontroluji strop, který je teď už suchý a sednu si k televizi. Programy jsou plné zpráv o zatopené Americe. Nemůžu se na to koukat. Zdá se mi to strašně vzdálené. A přitom ještě včera jsem si připadala jako součást celého toho dění. Dnes je to jinak. Asi jsem sobecká, ale docela mě vyčerpal ten incident s kapajícím stropem. „No nic, půjdu spát.“

-Je tu teplo. Po tom, co jsem strávila dvě noci obklopená ledovou vodou je tohle příjemná změna. OHEŇ. Teplo? Vyjádřila jsem se špatně. Vedro. OHEŇ. Nový živel, který je najednou okolo mě, je překvapující. OHEŇ. Svlékám si šaty, ale teplo je už nesnesitelné. OHEŇ. Cítím, jak se mi připalují chloupky na ruce. OHEŇ. „Prosím, pomozte mi!“ OHEŇ. Mě snad ani není pomoci. OHEŇ.

Otevírám oči do nového dne a usmívám se. Křeslo již začíná být nepohodlné. Blíží se poledne a já stále sedím opřená v ušáku a nejsem schopná cokoli udělat. Nejen, že je pondělí a já tak trochu zapomněla na školu, ale navíc mám takový zvláštní pocit. Dlouho nemůžu přijít na to, co mě tak znepokojuje, až si nakonec zapnu telku a všechno to pustím z hlavy. Ne na dlouho. Vysílání nějakého ranního, no možná spíš poledního programu, přeruší mně už dobře známé „mimořádné vysílání“. Hlasatelka v červeném svetříku právě říká, že k předvčerejší záplavové vlně se dnes přidaly rozsáhlé požáry v Austrálii. Sydney prý bylo srovnáno se zemí. Škody ani oběti zatím nikdo není schopný vyčíslit, protože požáry se zatím nepodařilo dostat pod kontrolu. Vypukly prý asi v jednu hodinu ráno. „Bože, to už je víc než 11 hodin!“ Zašeptám s očima přitisknutýma na obrazovku.

 

... Alex, ani si neumíš představit ty ztrápené tváře Australanů, ty obrovské masy ohně, které se ženou přes celý kontinent, křik uvězněných zvířat i lidí. Bylo to strašné. Pro svůj dobrý pocit, i z nějakého vnitřního vnuknutí jsem odeslala asi tři dárcovské sms na konto obětí. Pořád mi ale nedocházelo, co se to děje. Já byla tak hloupá, Alex...

 

-OHEŇ. Kruh kolem mě se pomalu zužuje. OHEŇ. Ten nejde zastavit. Spaluje, ničí. OHEŇ. Každý můj smysl křičí- Musíš utéct! Ale jak? OHEŇ. Vždyť je všude. Plíce se mi začínají plnit kouřem. Kašel. Pláč. Ale kdesi vzadu je slyšet smích. OHEŇ.

Můj vlastní kašel mě probudí. Místnost je plná kouře. V hlavě mi doznívají poslední zbytky toho hrozného smíchu. Co se to děje? OHEŇ. Cítím žár, který mi proniká až do morku kostí. Vždyť tady hoří! Rychle přeběhnu k oknu. „Hoří!“ Zavolám v naději, že mě snad někdo uslyší a zavolá pomoc. Pak mě ale napadne, že kousek ode mě visí na zdi hasící přístroj. Pohled na červenou nádobu mě trochu uklidní. Vytáhnu pojistku a dám se do hašení. Začínám se dusit kouřem, ale předem to nevzdávám. Ve chvíli, kdy uslyším známé houkání hasičů, už toho v mém bytě na hašení moc nezůstalo. „Slečno, nechcete zavést na pohotovost? Jen pro jistotu.“ Navrhuje mi mladý požárník svou pomoc. Raději pokývám hlavou a nechám se zavést do nemocnice. Lékařka, která mě vyšetřuje, ale tak optimistická není. „Slečno Davisová, měla byste tu zůstat přes noc. nějak se mi nelíbí to vaše dýchání. Asi jste se trošku tím kouřem přiotrávila. Měla jste velké štěstí, že jste pořád s námi.“ neodporuji ani když mě posadí na křeslo a vezou do pokoje. Točí se mi hlava a je mi špatně.

-OHEŇ. nemůžeš utéct. Nemůžeš se zachránit. Konec. Zbyl jen on. OHEŇ.

 

... Alex, poslední, co si ještě pamatuju je, že mě napojili na kapačku. Jenže tím to samozřejmě neskončilo. Konečně jsem si začala uvědomovat souvislosti...

 

-Tentokrát je to vítr. Nadzvedává mi sukni a čechrá mi vlasy.VÍTR. Najednou není jen jemný a hladící. Drásá mi kůži a snaží se mě odnést pryč. VÍTR. Přes hučení neslyším ani vlastní myšlenky. VÍTR.

 

... Další den mi sestřička oznámila, že jižní Asii zachvátila tornáda. Tvořila se úplně samovolně po desítkách a zanikala tak náhle, jako vznikala. Jenže přinášela smrt. Pohled na televizi mi opět vehnal do očí slzy. „Tohle přece nemůže být pravda.“ Říkala jsem si. jenže, Alex, ona to pravda je. Nikdo nedokáže předvídat přírodní pohromy, ale teď toho najednou bylo nějak moc. Začínala jsem se bát, Alex, normálně jsem se bála...

 

-Vím ,co zbývá, vím, který živel mi ještě zbyl. ZEMĚ. Pod nohama se mi bortí půda a domy padají. Já ale jen stojím. Vím, že je zbytečné, pokusit se uniknout. Nikdy se mi to nemůže podařit. ZEMĚ. Je konec. Země má poslední slovo.

 

... Alex, tohle jsou asi poslední slova, která se mi přes ten zpropadený internet podaří poslat. Už to chápu. To já zapříčinila tyhle pohromy. Mé sny se mě snažily se varovat, ale já neposlouchala. Bojím se, že jestli znovu usnu, něco se stane. Bojím se, že jestli usnu, už nikdy se neprobudím. Bojím se, Alex...

---