Špatné ráno

„Promiň Lauro, ale myslím si, že takhle, na dálku, nemá náš vztah cenu. Mám tě rád, ale měli bychom to skončit.“

Nemůžu uvěřit svým uším. Zdeny, tenhle můj brouček, mi teď, po čtyřech měsících, řekne, že to nemá cenu. Věděla jsem, že tohle dlouho nevydrží, ale já ho mám vážně ráda!

„Zdeňku, já... nevím, co na to říct... Jestli chceš konec, tak je to jen na tobě, ale... Myslela jsem, že to zvládneme, že to spolu zkusíme, alespoň, než se znova uvidíme. Že si to potom vyjasníme...“ To je snad zlej sen!!! Co teď budu dělat? Bez Zdendy? Mám chuť brečet.

„Beruško, já tě mám pořád strašně rád, jen si myslím, že bychom se na sebe neměli vázat, protože tenhle vztah na dálku nemá moc zářivou budoucnost...“ To není fér. Sotva jsem se vyrovnala s tím, že se na mě vykašlal můj bývalý kluk a současně nejlepší kamarád Tadeáš a měla bych se rozejít se Zdendou?

„ Já... já tě chápu. Dobře, rozejdeme se.“ Jakmile to vyslovím, všechno na mě dolehne ještě víc. Jsem opět volná. Nezadaná. Strašný slovo. Nechci být sama! S kým si budu po večerech volat? S kým si budu dlouho do noci skrz SMSky povídat? Naposledy pošlu, alespoň po drátě, Zdeňkovi pusu a chci zavěsit.

„Laury, ještě počkej. Ještě ti chci něco říct. Tyhle ty čtyři měsíce pro mě strašně moc znamenaly. Bylo mi s tebou fajn. Zůstaneme kamarádi?“

„Já... Nevím... Nevím jestli to zvládnu, ale jestli chceš tak dobře. Kamarádi!“ Jenom to ne, co jsem mu to proboha slíbila? Nemůžu s ním přece teď kamarádit.

„Tak se měj hezky a nezlob se na mě, Lauro!“

Zavěsím. Teprve teď mi všechno dochází. My jsme se rozešli! Slzy mi stékají po tvářích a já teď nevím, co dál. Tohle jsem nechtěla. Tak krásně jsem to plánovala. Vánoční svátky strávené v teploučku na chatě se svým klukem, na jarní prázdniny bychom jeli na hory, na Velikonoce by přijel za mnou do Brna a letní prázdniny bychom trávili pod stanem. Všechny plány a představy se však najednou rozplynou, jako mávnutím kouzelného proutku. Vždyť já nemám s kým jet!

Znova zvednu telefon.

„Helčo, prosím, mohla bych za tebou přijet?“ Zafňukám do sluchátka. „Prosím tě, co se ti stalo?“ „Já... My jsme se rozešli se Zdeňkem.“ A je to zase tady. To odporný slovo. ROZEŠLI! Rozbrečím se.

„Jasně, že můžeš přijet. To je přece jasný.“

Nejsem si tak docela jistá, jak jsem se dostala na autobus, ale teď už stojím před Helčiným domem.

„Lauro, jak se to stalo? Kdo to ukončil?“ Vyzvídá moje kámoška.

Jenže já teď nejsem schopná udělat nic jinýho, než že se jí vrhnu kolem krku a pláču.

„My jsme se dohodli, že to takhle, na dálku, nemá cenu. Ale já ho pořád miluju!“

„Neboj, však my to spolu zvládnem. Ty to překonáš.“ Jo, Helence se to řekne. Avšak i po asi dvou hodinách strávených u mé nejlepší kamarádky, která se snaží seč může, jsem na tom pořád mizerně.

„Tak já už půjdu, Heli. Děkuju, že sis na mě udělala čas.“

„Nemáš zač, jsme přece kamarádky.“

Po cestě domů se všechno ještě zhorší. Snad na každé lavičce sedí zamilovaný pár, nebo stojí pod pouliční lampou a líbá se. Když v jedné takové dvojici rozpoznám Tadeáše a Anežku, je to ta poslední kapka. Ani se nesnažím zakrýt smutek, když kolem nich projdu a ani jednomu z nich nestojím ani za pohled. Moji bývalí nejlepší kamarádi. A co stačilo k tomu, aby se na mě vykašlali? Jediný léto. Anežka mě pomlouvá. Tadeáš mě nenávidí a Zdenda se na mě vykašlal. Co mám dělat? Najednou mě však něco napadne. Doteď jsem jen tak bloumala po městě, ale najednou mám určitý cíl. Most. Most na Náměstí 28. října. Když však tak stojím na zábradlí, nevím, jestli mám přece jen skočit. Znovu se podívám dolů. Páni, je to vysoko.

„Lauro, ne!“ Ohlédnu se. „Lauro, to nesmíš!“ Zdeněk.

„Jenže já už nemůžu dál. Už nemůžu žít, když už mě ani ty nemáš rád, nezbyl mi NIKDO!“ Kruci, kde se tu vzal tenhleten? Trošičku se nám to zkomplikovalo. Ale to je jedno. Ať vidí, co zapříčinil.

„Já tě mám rád. Právě proto jsem přijel. Chtěl jsem vědět, že to zvládneš. Nesmíš skočit. Jseš mladá, krásná, milá holka. Život máš před sebou. Vždyť tě čeká ještě spousta krásnejch věcí!“ Jenže žádný z těchhle argumentů mi nemůže zabránit udělat ten poslední krok.

„Promiň Zdeny, ale já tě miluju!“ A pak už jen padám...

Crrr... Telefon. Probudím se zpocená a ubrečená. Co se mi to zase zdálo za blbost? Utíkám k telefonu, který už bůhví jak dlouho vyzvání a na displeji si přečtu jméno volajícího: Zdenda :-). Asi mi chce popřát k dnešním narozeninám. „Promiň Lauro, ale myslím si, že takhle, na dálku, nemá náš vztah cenu. Mám tě rád, ale měli bychom to skončit.“ Dál už neposlouchám, protože mi sluchátko vypadne z ruky...