Jak je to možné?

...tohle je jedna z mých začátečnických povídeček... mno počtěte si a pokud možno, připojte kritiku, ráda znám co mám změnit, nebo třeba jenom pouhý názor... Děkuji, papík Melounek *86*

Bloudím po mém malém Jeseníčku. Po zasněžených a zamrzlých polích, na kterých jsem doslova vyrostla. V bílé pusté planině, jež pro mne znamená dětství, spatřím Tomáše sedícího na kameni. Zabořím své ruce do sněhově bílé uplé bundy s růžovými nápisy a lemy. Rozejdu se směrem k němu. Je mi zima, od včerejška mne mrazí v celém těle. Dojdu až k příteli. Pokud si mě všiml, nedává to na sobě znát.
„Tomášku.“ Promluvím a on nic, ani se nepohne.
„Tomášku.“ Zopakuji a sáhnu na něj. Nic se nestane, zůstane tak, jak je. Po chvíli zvedne hlavu, očima prohlédne okolí, mě přejede jako bych byla vzduch a zatřepe se. Na jeho obličeji spatřím slzy. Oči má opuchlé od pláče. Dopadnu do sněhu přímo před něj. Chytnu ho za kolena a promluvím:
„Miláčku. Ať už se stalo, co se stalo, bude to dobré. Jsem tu s tebou, svěř se.“ Opět nic. Jen vstane, postaví se kousek od kamene a zakřičí:
„Próč!? Proč ona ty hajzle? Vrať mi ji!“ Hlasivky mu selhávají. Padne na kolena, jako já před chvílí a následně se převrátí na záda. Doplazím se k němu.
„Tomášku. Mluv už ke mě. Co jsi to křičel?“ Vyhrknu rychle. Nemluví. Mimické vrásky se mu ani o milimetr nepohnou. Lehnu si na zem a opřu se o něj. Hlavu si položím na hrudník, kde je srdce a ... záblesk ...

„Dneska ti to sluší Adélko.“ Poví Tomáš ke mně. Ale já nejsme ve svém těle. Jsem zde dvakrát. On mluví k té druhé. Nevím jak to mám vysvětlit. Prostě jsem se octila v minulosti. Tohle se stalo včera, pamatuji si to.
„Děkuji Tomášku.“ Odvětí mu mé já z minulosti a obě si popotáhneme bundičku obepínající naši štíhlou, ale svalnatou postavu.
„Růžová ti sluší tak, jako nikomu.“Zalichotí mi a rozejdeme se k restauraci. Přejdeme silnici, projdeme železnou brankou s ostrými hroty a vejdeme dovnitř. V útulní restauraci se posadíme k „našemu“ stolu. Sen končí ...

...mé oči se rázem otevřou. co to bylo? Proč jsem si vybavila zrovna toto?
„Tomáši, tak mluv!“ Rozkážu, on otevře ústa.
„Proč jsi mi to udělala Adélko? Proč jsi mi tak ublížila miláčku můj. Nebojovala jsi, už nemůže být my, zradila´s mě, jsem jen já.“ Poví směrem k oblakům.
„Tak se na mě přeci podívej...“Začnu, on mi ale skočí do řeči.
„Já tě miloval! Co mám bez tebe dělat? Kruci žabko moje.“ Praští rukou do sněhu. Kleknu si. Tam kde jsme ještě před chvílí ležela, je krev. Přejedu po bundě. už není bílá, jsou na ní rudé fleky. Rychle ji rozepnu. V břiše mám díru. Krev mi z ní proudí.
„Tomášku.“ Šeptnu. Sáhnu do rány. Druhý záblesk ...

Zase minulost. Mé druhé já se vrací do restaurace. Nechala jsem si tam šálu. Vyjde po chvíli ven, zamává na Toma, rozejde se do silnice a ... Ježiš ne ... kousíček ode mě se srazila dvě auta. jedno klouže po ledu, naráží přímo do mě. Koukám se z druhé strany silnice, jak mé bříško probodají hroty ze zahrádky. Tomáš přebíhá silnici, popadne mě a snaží se udržet mysl já z minulosti v bdělosti...

Realita. Chytnu se za břicho. Krvácím, ale krev se ze země ztrácí. jak je to možné? Já zemřela. Ne, nechci ho opustit. Mé srdce se trhá stejně jako to jeho. Chci být s ním, věnovat se mu, chránit ho, dát mu vědět, že tu jsme a bdím nad ním.

Sednu si na posteli.
„Fuj. To byl děsnej sen.“ Povím, setřu si studený pot z čela a otřepu se. Rychle vstanu, obleču se a spěchám na sraz s Tomáškem, mým nejlepším kamrádem. Doběhnu tam tak tak.
„Dneska ti to sluší Adélko.“ Poví Tomášek. Vyvalím na něj oči a tuším, nebo vlastně vím, že se stane nejhorší. Bohužel to nemohu změnit.




Ta-ta Mejík

---