jak to tak bejvá (nedokončeno)

vcelku jen taková prdel

Slušný hlad ho potkal už brzo ráno, ale kde si sehnat něco k jídlu nevěděl. Tak se rozhodl, že to zkusí za marketem u popelnic. Tam bejvá sice na jednu popelnici nejvíc bezdomovců z celýho města, ale zbyde většinou na každýho.

Když došel k marketu, už se tam potulovali asi čtyři, možná pět, bezdomovci a jeden ožralej nádražák, co šel z noční. Už už si myslel, že má vyhráno, že je mezi prvníma, bohužel když přecházel poslední přechod uslyšel jen ostrý zapískání pneumatik pak už nic.

Pomalu otevřel oči, předtím už asi pět minut poslouchal okolí, aby mohl rozeznat, kde to vlastně je. Když se mu to nepodařilo, rozhodl se oči otevřít. Trochu ho pálili, jak se mu světlo naráz vpilo do sítnice. Zamžoural, otočil hlavou vpravo a vlevo, ale nemohl nic rozeznat, zkusil to znovu. Teprve pak poznal, že je v ložnici, nějaký, něčí, moderní, ložnici, vybavený ze samejch velice drahejch kousků starožitnýho nábytku. Pomalu se namáhavě posadil, ostře ho zabolelo v boku, teď si uvědomil, že má trup obvázanej silnou vrstvou obinadla.

Celý hodiny střídavě seděl, ležel, spal, bděl, někdy ani nepozoroval rozdíl. Nikdo se neozval, skutečně netušil kde se ho to rozhodli nechat chcípnout. Pak se zase jednou probral a nad nim stál muž v tmavém obleku, jen ho pozoroval, nic neříkal. Znovu upadl do polospánku. Zdálo se mu jak slyší zdaleka hlasy, které si povídali o něm.

„Zemře?“

„Opravdu nemám tušení, potřebovali bychom udělat rentgen, ale do nemocnice nemůžeme jít, to by byl průser.“

„To je pravda, ale co teď? Viděl nás někdo? Jestli ne, tak ho doděláme a bude.“

„Jo pak si ho zahrabeš na zahradu, co?!“

„Tak co navrhuješ?“

„Počkáme ještě několik dní, když se to nezlepší tak ho vyhodíme někde na ulici.Vem to čert.“ 

„Dobrá, ale nejpozději v pátek, v sobotu ráno odjíždím do Ostravy.“

Pak se klapli dveře a byl klid, jak už několik hodin nebo snad dnů či tejdnů předtím. Jak je tu vlastně dlouho? Sakra, kdyby si tak mohl vzpomenout! Moc by mu pomohl hlt vody, v krku má jako v tom nejopuštěnějšim uhelnym dole na světě. Otevřel oči, posadil se, sundal jednu nohu opatrně za ní druhou, ucítil jak parkety studí. Přenesl váhu a už stál. No, stál, spíš to vypadalo jako kdyby ve vzduchu visel. Pokusil se pohnout, ale pálil ho bok takovim způsobem, že po prvnim pohybu vpřed, se zhroutil na podlahu. Uviděl umyvadlo, ale jak se k němu dostat? Plazil se pomalu, tak deset centimetrů za minutu. Po několika výpadcích mozku, se dostal pod umyvadlo. Stačilo zvednout ruku, přitáhnout se a pít.

Probudil se, když ho ukládali na postel. Vzpomněl si, že se chtěl napít, ale nevěděl jestli se mu to povedlo. V žaludku cejtil prázdnotu, prázudnotu jakou zná jen hladovej. V tom si vzpomněl co se stalo. Jak šel přes silnici v očích jenom vidinu jídla. Zapomněl se rozhlídnout a pak už jen tma. Aha takhle to teda bylo, ale kde je teď, kdo sou ty dva co je slyšel?

Otevřel pusu, ale mluvit nemohl, nešlo hnout jazykem a ucejtil ostrou bolest pod levim uchem, jak hnul s čelistí. Zase upadl do bezvědomí.

Jak se probudil, hned přemýšlel nad tím co je za den, je už pátek? Musí rychle zmizet, utéct někam pryč nebo ho ti dva dodělaj. Zase zkusil vstát, tentokrát se udržel na nohách, ale opíral se o židli, kterou tlačil před sebou. Došoural se k oknu, zrovna byla noc. Jaký štěstí, vyskočí z okna a je na ulici. Ale v kterym sem patře? Druhý, do prdele, napadlo ho. Jak dolů, skok rovnal se minimálně přizabití, zvlášť v tomhle stavu. Co okap nebo něco podobnýho jako to bejvalo v televizi. Kdy naposled viděl televizi? Takový zkurvený myšlenky sem teď netahej, přemejšlej o tom jak dolů. Nic ho nenapadalo, navíc ho začal tlačit močovej měchíř. To snad není možný, v týhle situaci a já se tu ještě pochčiju. Musel se smát, když močil do květináče postavenýho vedle okna. Aspoň teď se mu zdálo, že se mu ulevilo. Na chvíli se cejtil, že to má pod kontrolou a rozhodl se z toho obrovskýho okna skočit. Nic jinýho mu nezbejvalo.

Z otevřenýho okna se naklonil, ostře ho uchopila zima. Podíval se přes parapet, doprava a doleva. Vlevo ve tmě uviděl hromosvod, ale bylo tak metrdvacet metrčtyřicet daleko a ve stavu v jakym byl, netušil jestli se mu povede chytnout se ho a nespadnout.

Nezbejvalo než to risknout, na chvíli zaváhal. Mohli by mě přece pustit, nikomu nic nepovim, zmizim a bude. Pustil to z hlavy, co nejpevněji se chytil okenního rámu, natáhl se do tmy. Ucejtil roztřepanej povrch hromosvodu, jednotlivý lanka se mu zařezávali do ruky. Odrazil se od parapetu, rychle přehmátl druhou rukou, nohy tápali po stěně hledajíc záchytnej bod. Dlaně krváceli, bosá chodidla jakbysmet. Když do padl na chodník necejtil bolest, jen nutkání zvednout se, utíkat, zmizet někam do tmy, pryč. Nevěděl na kterou stranu jít a ani nešel, nohy přestali sloužit.

Přes silnici uviděl hromadu odpadků kolem dvou, třech popelnic. Musim se tam dostat, to bylo jedniný co měl v hlavě, Zase se plazil pomalu vpřed, v očích jen ten bordel před sebou.

Probudil ho pád, kolem samej bordel, všechno se točilo, sakra co se to děje? Kde to zase sem, kam sem se dostal, slyšel vzdalující se zvuk motoru. Aha popeláři mě vyhodili na skládce, sem v pohodě. Pryč od toho domu, pryč z města, jakýho města? Nevěděl jestli byl v Plzni, kde žil(spíš přežíval) nebo jestli ten dům, co z něj utekl, vypadl z okna, byl taky v Plzni. Teď viděl nějaký město asi tak pět, spíš sedm kilometrů před sebou a kolem sebe jenom bordel.

Zase měl hlad, přestal myslet na ty dva a začal hledat něco na sebe, poněvač mu začala bejt taky zima. Uvědomil si, že než se mu to stalo, tak bylo září a že potřeboval něco na sebe. Měl to, ale štěstí tady bylo všeho dost. Skoro nový boty, silnej svetr, to všechno tady bylo ve vícero kusech, barvách, velikostech, hotovej obchoďák – jen si vybrat podle vkusu a módy co teď frčela.

Když se oblík zase ho přepadl hlad, všechno tu bylo ale jídlo ani voda ne. Ze starý plechovky dosrknul zbytek dešťový vody a našel kus tvrdýho, zelenýho chleba v igelitce zamotanej. Kamenem oškrábal plíseň, rozdrtil ho na drobky a pustil se do něho, pomalu každej drobek zvlášť, aby mu stačily sliny na rozmělnění. Udělalo se mu špatně, ale nemohl zvracet. Přece to musí udržet, alespoň něco v žaludku, nechtěl chcípnout na skládce.

Vydal se přes pole k městu, sice se bál jestli nepotká ty dva a co by asi udělali? Rozhodl se, že nějakou dobu ještě počká za městem, ale jen než se setmí dýl by to nevydržel. Hlad a žízeň byli moc silnym soupeřem, většim než ti dva ze včera. Moment bylo to včera? Nebo kdy vlastně? Nechtěl  nad tim přemejšlet, zase ho rozbolel bok, takže si sedl, opřel se o strom. Vzbudil se zimou, nad městem ležel temnej mlžnej opar, nebylo vidět, ani slyšet vůbec nic. Těžce vstal, cejtil se roztřískanej na tisíce kousků a až podelší době, jako by ty kousky zase zapadaly do sebe. Jenom nevěděl, jestli je to dobře nebo ne, protože když se mu zdálo, že je zase celej, jeden kus, zčalo ho bolet snad úplně všechno.U vědomoval si každej sebemenší pohyb nohou, rukou, krku, čelistí, oční víčka měl jako sešitý k sobě, při pokusu o udržení je od sebe jako by je stahovala nějaká guma, která se zařezávala do masa, k sobě. Bolestí opět upadl do bezvědomí. Kdy to skončí?

Zemřel? Ne, jenom svítání, spolu s mlhou vytvořili nadpozemskou atmosféru. Podzimní, studený ráno. Rosa na každym lístečky, kousku kůry, těžká vlna nacucanýho svetru. Ráno pro skauty a ne pro mě pomyslel si. Rychle, než se úplně rozední, se musim dostat do města a sehnat jídlo a pití.

U první samoobsluhy se rozhlídl, dýchal těžce jak pospíchal, nemam žádnou kondici, a ty se divíš, v tomhle stavu? Sklo se roztříštilo a napadalo dovniř. Skřípalo mu pod nohama, na deklu záchoda po kterym lezl dolů z okna, po chodbě doprava do skladu. Pytel od brambor nacpal sušenkama, toustovej chleba, sýry, vakuovaný salámy, přihodil láhev vodky, karton cigaret a hůrá pryč, než přijedou policajti.

Snažil se běžet, ale v botách o číslo menších to nešlo, klopítal pryč, pytel hozenej přes rameno. Už byl u cedule, netečně si přečetl nápis - Karlovy Vary.

Na skládce nikdo nebyl, jenom zajíc vyskočil z úkrytu a utekl někam do pole. Opřel se o vrak auta, nemohl popadnout dech, těch sedm kilometrů se nezastavil. Padali na něj mdloby, cejtil tlukot srdce, dokud tluče je to dobrý, horší až přestane.

Když se vzbudil zrovna se začínalo šeřit. Prospal celej den? Jeden? Stále nevěděl, jestli už je z toho venku, na ty dva už zapomněl, ale bok ho pálil jako čert. Opatrně sundaval vrstvu obvazu po vrstvě. Poslední doslova utrhl i s kůží, spíš zaschlou krví. Ke všemu tomu mu asistovala láhev vodky, tou potom ránu taky čistil. Ale to už byl tak opilej, že ji lil všude okolo a nic ho nebolelo. Dokonce se začal smát! Po jaké to bylo době.

Před vstupem do pekla se smějou jenom blázni. Nebo zoufalci. Vzbudil se, slunce už bylo vysoko. Bylo fakt hezky, podzimní den jako vymalovanej. Co teď pomyslel si, na zimu musim bejt připravenej. Do města radši nepujdu, aspoň ne teď, ještě ne. Satále se bál, bál se lidí.

Potkat člověka bylo pro něj utrpení, když přijeli popeláři, který si na něj už zvykli a vozili mu občas něco k jídlu, pití, dávali mu cigaretu, někdy dokoce napít piva i vostřejších drinků, raději nemluvil. Mluvil jen když byl sám, s mravenci, s odpadky, se stromy, někdy když zahlídl srnu nebo zajíce, tak na ně hulákal dokud se neztratili v lese.

Postavil si z odpadků takovou boudu, kde měl i malá kamínka. Z lesa natahal dříví a čekal na zimu. Jídla neměl moc, ale to co mu přivezli popeláři, to co našel nebo v noci ukradl ve městě, to mu stačilo.

Každý den se snažil najít si nějaký zabavení, vyřezával ze dřeva, zašel na ryby, psal si deník, kde zapisoval i takový detaily, jako že viděl v dálce jet auto, nebo že slyšel přes řeku hlasy. Snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby ho ve městě potkali ti dva. Přesto věděl, a hlavně tak nějak cejtil, že se to jednou stane. Byl zmatenej, věděl, že z toho nekouká nic dobrýho.

Zatím potkával jenom opilce, bezdomovce a sem tam nějakýho policajta. V noci moc normálních lidí na ulici nechodí.

 

---