Tak takhle skončit prosim ne

„Co bys teď řek na to kdybych ti řekla že se teď zabiju?“

„Že jsi tele. A nedělej si ze mě takový morbidní legrace.“

„No dobře, tak jsem třeba blbá. A dál? Rychle rychle už to dlouho nevydržím ten nůž je sakra blízko, moje žíly taky, vana je daleko“

„Co blbneš? Jseš opilá nebo co? Nebo něco bereš? Proč jsi mi nic neřekla? Počkej a odpověz mi!“

ticho

„sakra, nedělej, že tam nejsi! vim, že bys to neudělala, co se děje, no tak pověz mi to!“

„(zasněně) ta krev teče moc krásně z těch zápěstí..čepel tam zajela ani to nebolelo..“

okolo zní jazz.

„nevěřim ti.proboha ne(křičí)! nemáš důvod se zabíjet! už si zas pouštíš tu svoji zdeptanou desku! slyším to. zůstaň kde jsi. už nic neprováděj. přijedu za tebou(třesoucí se hlas)“

hudba sílí, k dané situaci působí velice hořko-sladce

vzdychnutí do telefonu, s krví odtékají starosti, vše je náhle v pořádku, jakoby se člověku chtělo znovu žít, ale ono to nejde..panika! proč jen jsem se to chtěla zabít? já, dívka s ideálním životem? protože mě vevnitř sžíralo něco, co muselo ven. a jinak než s krví to nešlo. skrytý pocity, který jsem dřív ventilovala přes muziku, čehož jsem taky nebyla už schopná. tohle byla jediná cesta. vždycky slušná holčička. nezvyklá na to, aby se k ní okolí chovalo hnusně a ono se totiž ani nechovalo, jen se mi to zdálo, chtěla jsem prožít opravdovej život, šla jsem na to přes drobný přestupky, pak nějaký ty jemný omamný látky, na víc jsem se ale jako srab nezmohla. nenáviděla jsem za nesmyslný úvahy o tom, že jsem to nehorší na světě, o tom, že se na mě každej určitě vykašle, až pozná někoho lepšího, snažila jsem se skrývat nesmyslnou žárlivost, která se uvnitř mě dusila, nic nedávalo smysl. ale to už je teď pryč. jsem volná. ta krev jde pryč a pryč a s ní všecko všecičko co by mě jen mohl trápit. nevim, zda jsem se vlastně chtěla zabít. snad jsem na sebe chtěla jen upozornit, abych byla zase jedinečná jako když jsem byla malá, vyrůstala mezi dospělými, každý si mě všímal, i pak sejm vyhledávala společnost starších, ale to nešlo donekonečna a tak jsem se stala všední, stejná jako všichni ostatní. kdybych to teď přežila, najednou jsem v panice uvažovala, bylo y to možná všecko mnohem lepší, zas by se o mě každý staral a byl na mě hodný, jako když jsem byla nemocná, všímali by si mě a dělali si o mě starosti. trápila bych je stejně jako jsem trápila sebe. v mým mozku se prali dvě osoby jedna chtěla umřít a způsobit všem ignorantům okolo ještě větší bolest a ta druhá si to chtěla vychutnat a taky začít žít od znova, tak jak jsem vždycky chtěla, každej den jinak, každej den jsem nenáviděla svou včerejší podobu. pak se ozval klíč v zámku, zapomněla jsem že ho teď taky má on, jediná osoba na světě co mě snad upřímně milovala ale já mu to nikdy nevěřila vylejvala si na něm svý zdeptaný nálady, trápila ho svejma problémama a hledala příležitost co bych mu mohla vyčíst, protože ty myšlenky na jiné byly ve skutečnosti moje přisuzovala jsem je jemu, který za nic nemohl přitom jsem to byla já přemýšlel o jiných příležitostech co by s kým bylo lepší  i když v hlouby duše jsem ho milovala až za hrob. projikovala jsem do něj své představy. nechápal. za nic nemohl. všecko mi vymylo mozek, pitvání se v sobě, perfekcionismus, urputná snaha o dokonalost, nevyzpytatelný záchvaty deprese a v noci jsem psala, snažila se hrát na kytaru a plakala. povznášela se nad ostatní kteří mi nemohli nikdy rozumět snažila jsem se být zajímavá četla filozofickou a feťáckou literaturu chtěla u všeho být a nesnesla aby si někdo všímal někoho jiného bála jsem se že se všichni na mě vykašlou což ale s mým přístupem k nim museli udělat stejně. přišel mi zachránit život i když jsem si to vůbec nezasloužila.