Bubák

Už při západu slunce se mě zmocnil podivný strach. Všude kolem ani živáčka, jen les a já. Z dálky n ke mně doléhaly hlasy. Rozpoznal jsem v nich Martina, který se ztratil asi hodinu přede mnou. Oba jsme hledali jako jediní houby a jako jediní jsme se ztratili. Jakmile les zalila červená oslnivá zář, došlo mi, jak se tma dokáže rychle vkrádat mezi jehličnaté stromy a věznit tak studenta 2.B do agónie bezmoci.

Chvíli jsem byl v mikrospánku, neboť mizící cesta přede mnou byla neskonale stereotypní a chladná. Nesnášel jsem ji a nevadilo mi, že se ztrácí nedaleko v houští. Vadilo mi, že někde poblíž se válel v zákopu Martin Zicha, který ví úplně všechno a jistě zná správnou cestu z lesa. Ano, přinejmenším jsem chtěl být pryč z tohoto lesa. Už to nebyl jen tak ledajaký školní výlet. Tady končila všechna legrace. Rozhodl jsem se tedy, že začnu řvát o pomoc i kdyby se na mě měli sesypat myslivci s brokovnicemi a zbloudilí pytláci. Než jsem ale stačil ze sebe vypravit jedinou hlásku, než jsem se stačil na dechnout, z křoví kousek přede mnou vyletělo hejno vrabců, jako kdyby je někdo vyplašil. Lekl jsem se jako nikdy a pak....pak jsem zaslechl to funění. Ne, to nebyl Martin. Zvuky vydávalo něco, co nemohlo být člověkem. Nešlo mi to prostě do hlavy. Od hlavy k patě mne zalil panický strach.

Já nechci umřít, pomyslel jsem si. Jsem ještě moc mladý. Vědomí, že ani mou mrtvolu tu nikdo nenajde akorát přilévalo olej do ohně. Necítil jsem v tu chvíli nic jiného něž strach. "Pomoc! Slyší mě někdo?"

Chvíli bylo ticho a pak jsem znovu zaslechl Martina. Skoro jsem ho nepoznával. Byl to řev, který vycházel z jeho úst. Řev, který mě doháněl k šílenství. "To nemůže být martin Zicha..." Funění se naléhavě přibližovalo. "To není Martin Zicha...není to nikdo koho bych znal...pomoc...

 Pokračování příště