Jezdec

Opět se stmívá
slizká hmota mi zalepuje ústa
a obaluje i mozek
za nohy se kývu na hodinách
a má hlava je závaží
už jen pár otočení ručiček
možná odejde
možná usnu

abych se ráno probudil
a lapal po dechu
snažil se opřít o vzduch
zachytit se za něj
nebo do něj aspoň vyrýt svou závěť
nehty škrábat do ničeho
však vždy jako kdybych jimy sjížděl po tabuli
po zádech běhá mráz

a hlava je vejce
z kterého se klubou tisíce
tisíce černých myšlenek
tisíce hřebů
které neprorážejí dovnitř
ale ven
a bolest je stejná

dnes se mi zdál sen
padalo listí a já byl jezdec
osamělý jezdec v osamělém kraji
opuštěné dřevěné domy
na mě dýchali skrze své okenice
a já si jen přál
aby to před dvěma roky
nebylo mým mečem

mečem který jsem ukul tak důkladně
že mě dokázal ochránit před vším
jen ne před sebou samým
už nevím zda-li to byl sen
nevím jestli večer vůbec ulehám
vzpomínám na tebe tak živě
že už nedokážu říct jestli sám žiju
a snad ani kdo vlastně jsem

mrtvé touhy volají
je čas se vrátit
rozloučím se s prázdnými domy
a rozplynu se zpět do větru dnů
pojedu cestou dál
bezejmenný stín
čekající na další kolo
nezačínajících konců