Bubák 2

Bál jsem se, neboť nic z toho co jsem slyšel nemohlo být funění, které by vydával Martin Zicha. Asi po hodině chůze lesem jsem však potkal starce. Belhal se proti mě jako kus shnilého pařezu. Ve svraštělých, červy prolezlých rukách držel špičatou hůl. Dlouhé bílé vlasy a vousy mu zakrývaly bezpochyby suchý a plesnivý obličej. Začal jsem uvažovat, že právě on je ten bubák, který se mě snaží zabít. Chvíli mne napadlo, jestli to není z naší třídy.......třeba Honza Hykel.

"Dobrý den, pane." Začal jsem. "Neznáme se odněkud?"

"Ach," odpověděl stařík omšele. "Vzhledem k dnešní mládeži, která si dnes připodobňuje de facto kohokoli ke komukoli, je docela možné, že jsem zlá ježibaba z perníkové chaloupky."

Stařec vypadal bezbranně a bezzubě. Možná se tvářil moudře, ale to není nic oproti tomu, jaký jsem měl hlad.  Bez váhání jsem tedy starce povalil a utlouknuvší ho k smrti, krajíc chleba jsem mu z torby ukořistil. Jakmile jsem se najedl dosyta, z lesa se ozvalo štěkání.

"Hafy bufy!" Lekl jsem se. Tohle raději nečtěte malým dětem, i když jim tenhle příběh z celého srdce věnuji. Znovu jsem uvažoval, jestli to není Martin. Kolik podobných přízraků vlastě srývá tenhle les? Neopovážil jsem se déle přemýšlet. Vzal jsem starci ještě kousek sýra na cestu a také kousek jeho deky, prožrané od molů, vší  a blech. Il ny´est´ce pas bon repas sans fromage. Jakmile jsem dojedl poslední žvanec sýra (mimochodem správně zaleželého Romadouru), zmocnil se mě divný pocit. Náhle jsem se  proměnil v cosi, co připomínalo onoho dědka, kterého jsem, ač nerad, utloukl.

Belhal jsem se jako on. Ba ne, žádný pohádkový stařík. Kus plesnivého dědka, kterého už opuštěla magická síla. Po další hodině belhání jsem konečně spatřil to, co bylo součástí mé třídy, ale nešlo tak dobře vidět, neboť to mělo černou mikinu a černé ryfle. Martin Zicha vypadal sice o něco unaveňěji, asi jako medvěd po lovu, ale jakmile mne spatřil, rázem ožil. Vzal klacek a začal se sápat po nějakém starci. Hned jak mi došlo, že jde po mně, pokusil jsem se zdrhat. "Ale Martine, to su přece já! Ondra Pavlíček!"  

"Jo, tak to dokaž," vylezlo z Martina.

"Včera prohrála Sparta 1:0 s Baníkem."

"Jo, to by moh´ říct každej."

"Byl to přece vlastňák!"

"I to se stává. Dobrá, jak jmenuju."

"Zicha."

Martina v tu ránu něco popadlo a odtáhlo ho to do křoví, kde ho to strávilo. Začal jsem vřískat. Nikdy jsem se takhle nebál. "Muhaha." Vylezlo ze mně, aniž bych věděl jak. Kouzla a čáry tohoto lesa mne pohlcovaly. Zlá a nevyzpytatelná černá magie mě chytla do svých pařátů. Na stromech vysely lebky a střeva. Před očima se mi míhal morbidní obraz, jako výjev všech okruží Danteho pekla. Ne, nebyla to kocovina. Noc byla totiž ještě příliš mladá. Bylo příliš brzo umírat. Ještě ne, ta chvíle číhala někde hlouběji v lese......

 Pokračování příště.............