Bubák 3

Nevymýšlím si. Je to jako kdybych se díval do tváře samotného belzebuba. Jako by to byla cesta do pekla. Viděl jsem mučedníky, jak se vaří ve velkých kotlích plných husté pryskyřice, hlídané krvelačnými kentaury. Viděl jsem divoká prasata, byla strašně velká. Kly měla potřísněna krví zrádců a sebevrahů. Podvodníci viseli na košatých dubech, omotáni kolem větví za střeva. Všichni žili, naříkali. Loupežníci, vykradači hrobů a nekrofilkové se potloukali hladoví po lese, přišemž hlavu jim pokrývaly parohy. Prošel jsem takto celým lesem v domnění, že se mi vše jenom zdá. Přemýšlel jsem, kdy naposledy to byla skutečnost a zda mě Martin přece jen nezabil.  Na konci cesty hlídané nemrtvými jsem pak spatřil samotného lucifera. Mluvil stejně jako moje němčinářka. Dokonce na sebe vzal její podobu. Byl jsem si jist, že v poslední době jsem si nevzal žádnou drogu. Stejně už ani nevím ,kam jsem ten hašiš schoval. Z posledních sil jsem uchopil hnátu kosltivce, který visel spoutaný na stromě, a udeřil jsem to stvoření znovu a znovu.

"Aber nenin, was machst du?!"

"Ne, vy nejste skutečná." Chvíli jsem přestal.

"Tohle je peklo Ondro, říkala jsem ti to, ale tys mě neposlouchal." Mrkla na mne jedním okem, ze kterého zela prázdnota. Z toho druhého vytékal žlutavý hnis. Na jazyku se jí svíjeji a kroutili všemožní červi a obaleči.

"aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!"

"Měl jsi mě poslechnout a více se učit do té němčiny!"

"Ale to už líp nešlo verloren. Tu snahu byste mohla alespoň trochou milosti ocenit."

"Podívej se nad sebe. Oni to také říkali, taky mne prosili, abych je ušetřila."

Podíval jsem se nad sebe. V mrtvolách, které se houpaly v řetězech nahoře v korunách jsem rozpoznal Kamilu a Katku Hynkovou.

"Uděláme dohodu," navrhl jsem.

"Vím kam tím míříš, nuže začni..."

Ja, diesem sinne bin ich ganz ergeben,

das ist der der Weisheit letzer schluss.

Nur der verdient sich freiheit wie das leben,

der Täglich sie erobern muss......

 "To stačí. Říkáš to sice pěkně, ale od němčiny to má hodně daleko." Zašklebila se.

"Pane lucifere, když necháte mne i třídu odejít....."

"Jakou třídu? Ty jsi jediný koho jsem z hříšníků ještě nepotrestala. Zasluhuješ pár facek."

Jak to dořekla, místo ruk ji vyrostla dvě košťata. Začala se po mně ohánět, až jsem zaznamenal dvě škrábnutí pod okem.

"Du bist so böse student! Warum bist du so böse?!!!"

Utíkal jsem jak nejrychleji to bylo v mých silách. Utíkal jsem nazpátek jako Ondra Pavlíček a ne jako nemohoucí stařec. Žádného Igora ani qasiomoda nepředstavovala má svalnatá postava poháněná hrůzou. Byl jsem zase Pája, i když Martin Zicha už byl nejspíš mrtvý a vůbec všechno bylo jinak.

Utíkal jsem, seč mi síly stačily, dokud jsem nerozrazil lítací dveře. Hospoda za mnou se v tu chvíli vyjasnila z mlhy a já se pomalu zvedal ze země. V ruce mi zůstala kostnatá hnáta, jenže i ona se brzy rozplynula. Sedl jsem si na chodník a uvažoval, jak tahle hospoda souvisí se školním výletem.

Rozednívalo se. Byl jsem přesvědčen o pravdivosti toho co jsem prožil natolik, že i obyčejný bubák doma ve skříni pro mne představoval vyšší poselství. Nemějte mi to za zlé, ale asi jsem se zbláznil. Nebyl jsem schopen rozeznat co je skutečnost, a proto mi došlo, že jsem zmagořel. Jenže jedna věc se přece jen změnila k lepšímu. Určitý význam ta cesta měla.

Začal jsem se víc učit do němčiny, neboť nástrahy jsou vždy a všude a ty oči, ty mě děsí nejvíce.....