Naděje

Netáhl mne sem můj strach, byl jsem to jen já sám, můj mozek, má myšlenka v dlouhé řadě nití nekonečných vzpomínek - na Tebe. Měsíc připlouvá se svým svitem, tvé vlny se stahují a já umírám v suchém pouště žalu, čekám na příliv, snažím se ten čas prosnít sny - o Tobě. Tak daleko od pobřeží, že ti co se snaží doplout k branám mého srdce jsou spáleni zaživa v pekelném žáru mého smutku, pohřbeni v hrobě lítosti jako pomník - Tobě. Když jsem tě zahlédl v zítřejší růži, cítil jsem, jak procházíš mou kůží a liješ olej do mé plápolající duše, zaplňuješ stopy prázdnoty v nichž jsem kráčel - za Tebou. Když na mne pohlédneš z mého minulého století, mohu se ti zdát strhaný, můžu se ti zdát zmučený - Tebou. Ale když se vítr vzedme z mých rukou ucítíš vůni mé důvěry - v Tebe.

---