Elf(Strom a liána)kapitola 1

  Chlapec, jehož kučeravé vlasy barvy krve spadaly přes ještě útlá dětská ramena, byl silně podchlazený a celé tělo se mu pod mohutnými záchvěvy třáslo zimnicí. Jeho kůže byla bledá, zimou dostala modravý nádech jasné letní oblohy. Nevěděli, odkud přišel a kde se tady ten hoch vzal, proč byl sám a téměř neozbrojený. Pouze u pasu se na bohatě zdobeném koženém opasku skvěla malá dýka, mající rukojeť ve tvaru dračí hlavy. Věděli jen, že musí pomoci, nebo se alespoň pokusit, protože jestliže tak neučiní co nejdříve, tak zemře.

  Mladíkova víčka se zachvěla a pár výdechů na to otevřel oči. Obraz byl rozmazaný a přebíhaly přes něj vzpomínky z dávné minulosti, přítomnosti i daleké budoucnosti, jako vlny rozbouřeného moře. Panenky se mu rozšířily, když viděl jakýsi stříbřitý záblesk vycházející odnikud. Pak všichni zmizeli, jako by pohlceni prázdnotou a on zůstal sám...

  Vysoký a dlouhonohý muž, jehož oči viděly již mnoho zim, se nad mladíkem sklonil a přiložil mu obklad na rozpálené čelo. Horečky a zimnice, se střídáním bezvědomí, chlapce velmi vyčerpávaly. V elfových očích, unavených, ale stále se zvláštní, velkou jiskrou, se zračilo jakési napětí, jako v celé jeho tváři. Pozvedl zraky k svému synovi, jenž mu byl vždy pomocí a oporou, a jehož již dlouhá léta učil všem tajům a umění léčení a magie. Nemusel nic říkat. Oba věděli, jak tohle skončí. Ještě pár hodin, než Zlatý stařec skloní svou tvář a zaplete si své vlasy a pak...

  Mladý elf se rozhlédl po místnosti. Jedním rozhodným gestem rukou opsal ve vzduchu kruh a po té třikrát tleskl. Tenký pramínek světla, který jakoby vtékal do malé chatrče z větvoví a hlíny, se vpil do chlapcova zuboženého těla. Kolem začaly kroužit třpytivé jiskřičky, podobné těm na vlnách jezera, když je zrána hladí vycházející Slunce. Stejně tak nyní hladila ta cizí, magická síla mladíkovo tělo a hruď. Tok světla se změnil z praménku na proud, jenž nepřestával sílit. Náhle však pohasl a pak zmizel docela.

  ,,To nám získá čas... Než pro něj najdeme nějakou pomoc..."

  ,,Nemá naději... Nemůžeš se stavět proti osudu, můj synu. Viděl jsem to.. Ten chlapec má souzenou brzkou smrt... I když se ti jej podaří vyléčit, stejně zanedlouho zemře. Je to jeho osud a ten změnit nelze. Ne tak lehkovážně, jako to děláš ty. Přinese nám to jen neštěstí..."

  Ale mladý elf nevnímal ta slova, vycházející starci z úst. Jeho uši byly hluché ke všem těm varováním a prosbám. Měl jen jednu myšlenku a to zachránit toho chlapce. Nevěděl, proč to dělá, ale věděl, že to udělat musí a že to tak bylo předpovězeno samotným Božstvem. Naplnil lehkou tornu až po okraj zásobami především vody, protože ve vnitrozemí se sladká vyskytovala jen zřídka, ne-li vůbec. Utáhl pevně kožený řemen a mírně se sehnul, když vycházel ven z chatrče. Již dávno byl vyšší než rám dveří. Sluneční paprsky se mu zabodly do očí a způsobily tak chvilkovou nepříjemnou bolest. Zaclonil si tvář na okamžik dlaněmi a přimhouřenýma očima pohlédl na obzor. Vnitřně byl pevně rozhodnut o tom, co chce udělat, pouze nohy stále váhaly a nechtěly uposlechnout k pohybu vpřed. Lehký denní vánek pohladil svou něžnou dlaní těla stromů a ty se rozezpívaly.

  Otec se s ním nerozloučil, ani na cestu mu nedal požehnání. Možná právě to drželo mladíka zpátky a nutilo jej stočit své kročeje zpět k domovu. Avšak bránil se tomu, ať bylo nutkání sebe naléhavější. Varovný hlas v jeho nitru, jenž jej nabádal, aby se vrátil, dokud je čas, utichal. A ani v jeho mysli se stále opakující slova otcova nedonutila k ústupu. Šel stále dál, aniž by věděl, kam vlastně a jaký je jeho cíl... Stále dál, kam ho nohy nesly. Vítr jej vískal ve vlasech, které začínaly opět dorůstat do své délky a krásy, černější než závoj noci a třpytivé jako myriády hvězd. Před zelenýma očima se rozlil proud vzpomínek. Mladíci na počátku své dospělosti, jako byl před rokem i on, si po úspěšném složení Zkoušky nechávali stříhat vlasy na krátko a opět je nechávají dorůstat do co největší délky, která je znamením jejich dospělosti a ve stáří se stává klíčem k úctě druhých...

  Ve svém putování se zastavil až na noc, kdy Měsíc dávno bloudil po obloze a dlouhé stříbrné vlasy měl rozpuštěné. Hvězdy kolem něj, myriády hvězd, jako stříbrných oveček se shromáždily. On lehce pokynul svou dlouhou berlí a Äranwëmu se v uších rozlil nádherný, jasný zpěv, jako by protkávaný stříbrem. Jedním z vlasů Měsíce. A slyšel ho jen on. To celá obloha zpívala pro mladého elfa, ležícího pod ní a ukolébala jej k sladkému spánku, do nějž dopadla na jeho dno nepatrná, stříbrná nit...

Druhý den, časně zrána, kdy Slunce ještě načechrávalo své mlžné podušky po nočním odpočinku, Äranwë vstal a důkladně protáhl celé tělo. Rozhlédl se po krajině, kde pokojně strávil celou noc, ale připadala mu odlišnější než ta, na jejíž prašnou půdu uléhal, zatímco jeho uši naslouchaly sladkému nočnímu zpěvu hvězd. Měl dojem, že se mu snad i něco zdálo, ale nemohl si vzpomenout, co. Všechny myšlenky ze svého snění měl zastřeny hustou, jako mléko bílou mlhou, která se nechtěla rozestoupit žádným kouzlem. Jestli nechtěl vyčerpat veškeré síly, co nyní měl, musel zanechat marného snažení. Rozhlédl se lépe okolo sebe. Jeho bystré oči se zastavily na vrcholku jednoho z kopců, ale to jen zdánlivě. Äranwë hleděl ještě dál, svým vnitřním zrakem se pokoušel odhalit vlastní stopy, nebo alespoň náznaky nějaké cesty, která jej zavedla až sem. Ničeho však neobjevil, což ho značně znepokojilo.

  Náhle se jedna malá myšlenka rozjasnila a odhalila mu kousek z mozaiky tajemství. Podvědomě sáhl do kapsy po svém pravém boku. Nit se pod slunečními paprsky divoce zablyštěla, až Äranwë málem ztratil svůj zrak. Věděl, že tohle již někdy spatřil, a nebylo to tak dávno. Ale nemohl si vzpomenout, kde...

  Vsunul dlaň opět do kapsy, ale nit nepouštěl, měl ji v pevně sevřené pěsti stále. Po chvíli cítil, jak jej v ruce něco pálí jako oheň. Stejně tak, jako jej pálily vzpomínky v mysli, k nimž však nenalézal žádný klíč. Vzpomínky k jeho snění...

Nevěděl, jak dlouho již putuje po neznámém kraji. Nohy již dávno necítily tíhu cest a jen malátně kráčely stále vpřed. Slunce pálilo snad víc než kdy jindy a zbavovalo rozumu. S hluboko skloněnou hlavou, nevnímajíc nic okolo sebe, kráčel mladý elf dál. Nejedl, nepil.. Jen u boku mu visela otrhaná brašna, prázdná jako zející chřtán temné jeskyně...

  Ovanul jej chladný záchvěv vzduchu. Celé jeho tělo sebou trhlo a zatřásla jím zimnice. Zvedl hlavu. Snažil se prohlédnout skrz třpytivé odlesky, které vypadaly jako obří hvězdy na noční obloze, blikající jemu na pozdrav.

  ,,Tak ses vrátil.... Jsi zpět... Dlouho jsi byl pryč... Uběhlo několik let..."

  Šeptal mu do uší sladký hlas.

  ,,Vítej..."

  Ozvalo se ještě ozvěnou v hučícím větru, v němž se hlas ztratil, zanikl.

  Äranwë se zapotácel. Slabost a bolest se mu rozlily náhle do celého těla, které chvíli strnulo v křeči, nepřirozeně pokroucené. Pak, po tak dlouhé a nekonečné době, se elfovi konečně podlomila kolena, jako když neopatrný člověk zlomí tenké mladé haluze stromu. Klesl na zem a okamžitě ztratil vědomí...