Přátelství

Jedna starší věc...

Smutno je člověku,
když je sám.
Spíná ruce, prosí boha,
vzhlíží ke hvězdám.
Nalézá v sobě těžké viny,
trhá zbůhdarma kopretiny.

Samota je jak mocný chrám...

Marně dává růže na oltář,
koná pokání...
Vždyť není lhář!
Prosí jen o trochu lásky, přátelství.
A vrásky, které zachmuřily jeho tvář,
hluboké vrývají mu brázdy.

Najednou slunce svitne a jeho záblesk zlatý,
ukáže mu cestu zamčenými vraty.
Sešle mu z nebe zrezavělý klíč.
V tu ránu samota je pryč!

Úsměv na rtech se mu znovu rozzáří
a vyhladí ty staré vrásky ve tváři.

Už není tu zdaleka sám,
natáhni ruku a vezmi ho sem k nám.
Bude šťastný, jako malé dítě.
Pak vysloví tu kouzelnou větu.
Pár slůvek, co říkám i já :
Vážím si tě!

---