Nesmrt

Bloudil tolik let. Než si stačil uvědomit marnost svého života, zbělel mu vlas. Čas, ten nekonečný čas má hlad, těžko ho někdo ukojí. A úsměv se vypařil jako kaluž v létě. Vrabci se s nadšeným cvrlikáním stačili napít. Vůbec ho nezajímalo, že je jejich život ještě kratší, než ten jeho. Jak můžeme soudit, jak můžeme říci: Pouze člověk si je vědom své smrti. Každý se dočká. To bolí. S tím strachem ze smrti nejde jen tak žít. Hleděl na své seschlé ruce plné stařeckých skvrn, jeho život zapadal. Myslel si hořce.

Usilovně hleděl do noční tmy. Zas po tolika letech. Ležel. Odhmotňoval své tělo a představoval si, že se v tom okamžiku něco stane. Přenese své bytí kamsi. Prostě pryč. Nízkost myšlenek ho zrazovala. Vleklá nemoc unavovala. Zuby dávno vypadaly. Jeho vlastní zuby. Když byl mladý, zdálo se mu mnohokrát, tolikrát, že bude mít bezzubé dásně. Propocený se probouzel, sahal si do úst. Nebolelo to. Jak hrozné, plivat své zuby do dlaně, zůstalo jen dítě. Ve snu, která se nakonec stala realitou. Přestal si pamatovat na včerejšek. Každý den stejný. Bolest v kolenou, bolest v celém těle.

Ležel a usilovně hleděl do noční tmy. Věděl proč, potom zapomněl. Až teď, na prahu nového bytí myslel zas na zámek s mnoha ženami. Myslel na jejich opojnou vůni, jako tolikrát předtím, kdy mu v ústech cosi zbývalo. Myslel, i když jeho mužství již v tom hloupém, biologickém slova smyslu, odešlo.

Svět se kamsi řítil. Nebyl čas zastavit se. Práce a povinnosti ho vysály, vyčerpaly docela. Starost o živobytí, o děti, o co vlastně? Nic nechápal. Zíral do tmy. Nepamatoval své lepší dny. Vlastně ani nevěděl které byly lepší. Poctivě pracoval, nikdy nezaspal, mnoho nevydělal, k životu to stačilo. Již zapomněl na výčitky jeho dětí, že jsou chudé, že nemohou mít stejně věcí, jako druzí. I jeho děti na něho nyní zapomněly. O jejich matce mnoho let nemluvil. Vzduch se nepohnul. Ležel a na něco čekal. Záblesk vědomí, bezvědomí, úžas. Usnul.

Usilovně se snažil odejít. Nechat své zničené tělo ležet na propoceném páchnoucím lůžku. Tolikrát se o to pokoušel. Točila se mu hlava. Tepala krev ve spáncích. Krev mezi nohama. Zaměnit tento rozměr za jiný. Byl jen malý kousek od smrti a zrození. Nic. Nikdy nic.

Naposledy se mu hlava zatočila. Poslední sten. Neměl nikoho, kdo by mu oči zatlačil. Tělo se bude na lůžku rozpadat mnoho dní, až jeho zápach přivábí hrobaříky. Tak, jako tolik těl předtím, i jeho zůstalo tiché. Jen takový humus a potrava pro jiné. Vše je kruh, jen lidská duše do toho kruhu jaksi nepatří. Nedá se spoutat.

Dosti odporného pachtění. Věříme v co? Tak to zkrátka je, že po noci je den, i za polárním kruhem, kde se tma tváří jako noc a v noci někdy nejde spát. Nesnesitelné bytí je tam dole. Lehce bez údů. Není divu, že již nechceme projít dalším očistcem, martýriem bytí- nebytí.