Kto to pochopí?

Je to tak dávno že už si ani nedokážu přesně vybavit, co všechno se tehdy dělo. Pořád jen přemýšlím co jsem udělala špatně, čemu bych se mohla tenkrát vyhnout a z čeho jsem se snad měla poučit.

Bylo toho hodně, nebyl to jen špatný den, nebo smolné období. Byla to jistá cesta mimo mez lidského bytí.

Vypadalo to jako peklo, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc docházím k názoru že sem měla nehorázné štěstí a snad i dobré nasměrování v životě.

Pořád mi jako pro výstrahu běhají před očima fotky, který mě nikdy nepřestanou děsit. Je to jako ten film, u kterého se vždycky bojíš, ikdyž víš že všechno skončí dobře. Když chce člověk na něco zapomenout, má se vyhnout všem situacím i věcem, které mu připomenou to temno za zády, ale když je tím temnem člověk sám? Jak má utéct sám před sebou? Popřeš sám sebe? A co pak? Co ti zůstane? Ještě větší prázdno než tu bylo…

Je to těžký když uděláš největší chybu svého života, která tě poznamená na dobu neurčitou a ty si toho zkratu ani nevšimneš. Když ti to pak dochází, jako by ses probouzel do špatného snu. Už nikdy nebudu nikoho soudit tak jako dřív, už nikdy se nepodívám stejným lidem do očí tak pevně. Síla v tom možná bude, ale už ne taková jako tenkrát. Kdo pochopí jaké to je utíkat před svou identitou, nenávidět svůj hlas a volbu slov. Sabotovat poslední myšlenky a pud sebezáchovy naprosto bez zábran. Kdo a jak vás zachrání když vy mu v tom bráníte ze všech sil?!

Sestra si tenkrát myslela že mě někdo přepadl. Stála jsem tam ve dveřích a po obličeji mi tekla krev, byla jsem rozcuchaná a nemohla jsem popadnout dech, poškrábané ruce se mi třásly vyčerpáním. V hlavě mi pořádně pískalo, v tu chvíli kdy jsem se neudržela jsem neslyšela nic, temno.. Snažila jsem se, ale nenávist v tu chvíli byla silnější než cokoli jiného, nepomohlo nic, hluboké nádechy a výdechy, pevně jsem se držela za ramena a přála si abych se udržela.. Nešlo to, čím víc sem se snažila to potlačit, tím víc to ve mně rostlo. Mělo to tu sílu, přerůst mě, a taky toho využilo, mý svědomí nade mnou začínalo mít navrch. A tak jsem se po tom všem jen zvedla, abych se mohla jít sestře mlčky vyplakat na rameno.

Veškeré předešlé úsilí o urovnání věcí bylo v háji. A já taky. Najednou jsem přišla nejenom o lidi blízké mému srdci, ale i o poslední zbytky sebeúcty.

Je to přece jen delší doba a čas pomalu uhlazuje jizvy na mém srdci. A tak když jdu spát a koukám do stropu, kde si světlo hraje s atmosférou pokoje jako tenkrát, jen se mně zmocní melancholie a naslouchám, jestli nezaslechnu to táhlé vytí, které jsem slýchávala, když jsem se choulila na zemi v rohu pokoje a doufala v zázrak.

Kolik lidí mi od té doby řeklo že jsem divná a kolik lidí ví co je v mé hlavě a co v ní bylo dřív. Lidi vidí všechno tak černobíle! No jistě! Je to prosté, pro lidi je něco buď dobré, nebo špatné. To co člověk udělá je buď to, nebo ono, nic mezi tím. Nic mezí tím, takže já byla nevěrná a bylo mi odpuštěno. Odpuštění je něco co by si asi každý na mém místě tehdy přál. Ale pro mě to byl trest! Já to nechtěla, nežádala jsem o odpuštění, pochopení. Kdo by mohl pochopit to že vidím svět i v šedých barvách. On viděl jen černou a bílou, a odpustil mi. Tím mě odsoudil. Prohráno.

Bylo mi líto hodně věcí, ale to čeho mi bylo líto nejvíc, popsat nedokážu. Byla jsem viník a měla jsem to dát všechno zase do pořádku. A pak odejít, v klidu. Ale on mě nenechal, nenechal mě jen tak odejít, chtěl abych zůstala a ten kdo odejde aby byl on. To mi zasadilo tu ránu do zad. Na tuhle část příběhu už si skoro ani nevzpomenu. Na nešťastný konec lásky se zapomíná, na bolest ne.

To co mi tak ubližuje do dneška není nic z toho vztahu, ale to co po něm přišlo. Ta láska, nebo nenávist (nebo spíš obojí) byla jen příčinou toho nadcházejícího, toho co mě poznamenalo.

Ikdyž důsledky, které se jeví jako samotný problém potřebují objasnění příčin, myslím že v téhle míře to prozatím stačí, víc se mi o tom mluvit nechce, nemá to prozatím velký význam.

Jak už sem se zmínila, nohy mi podrazilo to odpuštění. Najednou jsem nevěděla co dělat. Ani jsem nevěděla kde hledat oporu a radu. Přesně v době kdy se mi začala hroutit zem pod nohama mě opustila moje dlouholetá kamarádka. Beze slova, bez důvodů se ke mně otočila zády. Byla jsem na to téměř sama.

Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jestli by nebylo lepší nad tím mávnout rukou, nebo se jen prostě jednorázově vybrečet. Přišlo to tak nečekaně až mě to samotnou vyděsilo. Ve vteřině jsem si uvědomila svůj podíl viny na událostech několika posledních dnů a nával vzteku, agrese a nenávisti udělal své. Když jsem pak stála u zrcadla a snažila se vyčistit si hlubokou ránu na čele silnou vodou s alkoholem, dívala jsem se sama sobě do očí, jako by to byl někdo jiný a já věděla že ve mně roste nenávist. Od té doby jsem už nikdy nevnímala bolest tak jako do toho okamžiku, kdy jsem sama sebe fyzicky napadla v záchvatu sebenenávisti. Bolest přijímám, nebojím se jí a vnímám ji jako součást sebe sama. Dřív bych možná i řekla: Jsem ráda že bolest ještě vůbec vnímám a identifikuju.

Je pravda že některé okamžiky se mi vryly do paměti tak, že se už nikdy z mého povědomí neztratí. Jsou ale i ty momenty, na které si vzpomenu jen těžko, ikdyž se o to poslední dobou snažím víc a víc.

Každopádně mým největším problémem byla sebenenávist a způsoby kterými jsem se s ní snažila vyrovnat. Lehké to nebylo.

Vždy když jsem něco prožívala, prožívala jsem to intenzivně. Tentokrát mě však tahle vlastnost málem zabila. Ze začátku to vypadalo jako klasická depka, co přejde když rozchod přebolí. V hlavě se mi honila spousta věcí, nemohla jsem spát, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Brzy jsem si uvědomila že téměř nespím a nejím vůbec. Chtěla jsem to nějak řešit, ale řešení byla stejně nebezpečná jako problém sám. Nakonec se mi podařilo usnout alespoň na tři, čtyři hodiny denně s tlumícími prášky, když došly, přišly na řadu jiné. Byly návykové a moje jediné štěstí bylo, že jich v domě bylo jen málo a brzy mi došly. To už jsem pracovala na brigádě a únava mi pomáhala usnou i bez prášků. Jíst sem nemohla vůbec, třeba jsem měla hlad, možná i chuť, ale nedostala jsem do sebe nic. Jen jedno kafe v poledne. Nejedla jsem a přesto jsem třikrát do týdne byla někde na akci, kde mi pití problém nedělalo. Začala jsem být nebezpečně vyčerpaná, a přesto to na mě nikdo neviděl. Pomalu jsem začala jíst až na brigádě. Sestra se mě tam jednou zeptala jestli mi není špatně po tom jídle co jsme měly. Já se zamyslela a uvědomila jsem si že mi sice zle je, ale jestli to bylo z toho jídla..těžko říct. Bylo mi tehdy zle pořád, ale přestávala jsem to vnímat.

Můj největší problém mě ale teprve čekal. Problém, kvůli kterému jsem dlouho hledala způsob osvobození od minulosti, hledám ho dodnes…

Zprvu to byly problémy a spory, které se týkaly mého okolí. Brzy to přerostlo ve vlastní problémy. Nakonec sem nežehlila svoje viny, ale ostatní pomáhali mně.

Sebedestrukce mi byla najednou velmi blízká a já do nejmenšího detailu chápala problémy lidí se svou identitou.

Sedávala jsem v pokoji ve velkém křesle a poslouchala pořád tu samou kazetu. Byla na ní jedna písnička, na celé kazetě a pořád se opakovala. Zpívalo se v ní o konci světa a o tísni komu tuhle zprávu sdělit. Kdo za to stojí?

Nevím kde se to vzalo, ale tehdy se ve mně probraly rezervy síly, odvahy, bojovnosti. Kdo se mi postavil do cesty, nepřestával vycházet z údivu, i fyzický boj mi nedělal problém. Nejvíc sem to ale odnesla já a mé ruce. Když přišel vztek nebyl u toho jeho původce a já se pořád vracela na to stejné místo. Brzy jsem tomu místu začala říkat zeď nářků. Moje kamarádka tam dřív taky chodívala a já ji strašně obdivovala když jednou dala ránu do zdi a po kachličkách se rozběhly nepatrné prasklinky. Když jsem tam přišla poprvé já, dala jsem si dvě rány a celá zeď z kachliček se sesula k zemi. Uklidnilo mě to. Vztek s ránou odešel.

Ještě bych měla dodat že moje zeď nářků byla na záchodku v podniku Bílá Růže a byla čtyřikrát opravena.

Ani nevím kdy a jak to začalo. To je ten problém, nedokážu si vybavit přesně co se v té chvíli dělo a přitom je to vlastně nejdůležitější moment těch loňských událostí a klíč k blokádám, které mi zůstaly v hlavě do dnešní doby. Vybavuje se mi jen pohled na mé ruce. Dlaně jsem měla pořezané dvěma směry, které tvořily mřížku. Oba ukazováčky nesly stopy ostrých žiletek a silně krvácely. Poprvé za posledních několik dlouhých dní jsem přišla na způsob jak ze sebe vyplavit alespoň na chvíli zlost a zastavit narůstající agresivitu, která obvykle končila velmi bolestně. Když takové deprese vyvrcholily, nedokázala jsem se ovládnout a najednou jsem přišla na něco, co mě zastavilo ještě dřív než bylo na záchranu pozdě.

Důmyslná bolest, cit, pohled na sílu. Nedokážu popsat co mě tak uklidňovalo. Bylo to až fascinující. Bylo mi líp, když sem se řezala. Nebrečela jsem, začala jsem jíst, spala jsem klidněji. Řezala jsem se čím dál víc a častěji. Na každém prtě byly aspoň tři čerstvé rány, které se ani nestačily hojit. Pořád přicházely nové a nové. Ruce mi nestačily a tak přišly na řadu i nohy. Velký nápis NENÁVIDÍM SE pálil na noze ve dne v noci. Neskutečně mě bolel každý krok a mít na sobě kalhoty bylo utrpení. To byl můj záměr, svým způsobem trpět.

Ležím na zádech na zemi a koukám do stropu. Dělám to často. Ani nevím jestli jsem to dělala i před tím ´peklem´, ale po něm rozhodně častěji. To křeslo už v pokoji nemám a přesto si pamatuju kde tenkrát stálo. Seděla jsem v něm schoulená když mi přišla ta zpráva. Není podstatné co v ní bylo, nebo kdo ji psal. To, proč si na ni vzpomínám je to oslovení – beruško. Tak mě oslovoval jen jeden člověk na světě a mě to přišlo líto. Říká se že člověka v takových chvílích zabolí u srdce, ale tohle bylo moc i na mě. Najednou jsem si uvědomila že klečím na zemi, bořím obličej do koberce, tečou mi slzy a neskutečně mě bolí srdce. Infarkt, napadlo mě. Poprvé po dlouhé době jsem o sebe měla strach. Ležela jsem tam na zemi a modlila se. Bolest ustoupila a já se převalila na záda. Koukala jsem se nahoru, strop, přemýšlím. Tak jako teď. A stejně jako tenkrát tu budu ležet až do rána.

Byla to jedna z největších neplánovaných bolestí kterou jsem tehdy zažila. Díky pořezaným prstům jsem si toho zažila poměrně dost. Kyselina rozlitá na lince a podobný nehody dokážou v hluboký ráně udělat nehezký věci. Těžko jsem vysvětlovala všechny ty obvazy, modřiny a kruhy pod očima.

Stejně jsem se vždycky našla v pokoji. Sedávala jsem na zemi, opřená zády o postel a rozbíjela jsem ukradené skleničky. Ze žiletek a střepů se stal nesnesitelný nikdy neutuchající návyk. Bylo to už skoro umění. Vidím to jako dnes. Beru do ruky svůj nejoblíbenější střep ze zrcátka. Našla jsem na jeho obvodu nejostřejší hrot a nasadila na zápěstí. Maximálně jsem se soustředila, neslyšela jsem nic okolo. Věděla jsem co mám dělat. Opatrně jsem zatlačila a pohnula s rukou. Střep se zaryl do kůže. Ucítila jsem dobře známou štiplavou bolest. Udržovala jsem tlak ve správné míře. Krev zalila jen nepatrně rány po střepu. Pár vteřin to trvalo. Přesně tak jak to má být, byla jsem klidná a spokojená. Několik čar přes zápěstí a klid aspoň na tři dny.

Už jsem začala i rozbíjet různé skleněné předměty jen abych získala nové a lepší střepy. Neuvědomovala jsem si pořádně jak moc v tom lítám. Ale přesto jsem chtěla s veškerou minulostí víceméně skoncovat. Jeden den a taky jeden člověk mi to umožnil. Byl to zlomový den a já měla velké štěstí.

Byla skoro půlnoc, padaly hvězdy a on váhal, jestli ta holka vážně stojí za to. Právě se na ni koukal jak vší silou mlátí pěstí do betonové země až se skoro vůbec neudrží v rovnováze a jediné co jí chrání ruce je stará dětská hokejová rukavice. Přesto necouvl a tím jí zachránil.

Chránil ji, dával na ni pozor, mírnil ji. A ikdyž to byl nadlidský úkol, nějaké výsledky se občas objevily.

Měla jsem poprvé po dlouhé době pocit že můžu být klidná i bez řezání. Rány na prstech a rány do zdí však ještě nebyly minulostí. Pouhé tři rány tomu však udělaly alespoň dočasnou přítrž. Rozštípnutý kloub malíčku v sádře zajišťoval pauzu pro ruce a střepy ustupovaly do pozadí. Všechno se začalo uklidňovat a vracet relativně do normálu. To že jsem si občas dala ránu do zdi i půl roku poté, že jsem byla pořád dost vznětlivá měla horkou krev, to se dá předpokládat. Je fakt že asi pořád ve mně zůstává něco z té ´tehdejší´.

Velký problém, který mi víceméně zasahuje do života i teď, byly ty střepy a řezání. Jaký problém přede mnou stojí jsem si uvědomila paradoxně dost pozdě. Jeden kamarád, kterého jsem tak často nevídala, o mém problému věděl. Svěřila jsem se mu s tím, že když mě něco nebo někdo rozhodí, pořežu se. A tak jednou, když jsem se s ním náhodou někde bavila, mi najednou řekl: Ukaž mi ruce. Nepochopila jsem co tím sleduje, ale podala jsem mu ruce dlaněmi vzhůru. On okamžitě vzal můj pořezaný prst a prohlížel si čerstvou ránu. To je dost hluboký. To tě někdo musel hodně naštvat, co? V tu chvíli mi to začalo všechno docházet…

Seděla jsem v čekárně a hlavou se mi honily myšlenky. Tenkrát tam se mnou byl ten člověk, co mi tak pomohl a já se rozhodla, že to zvládnu i bez psychologa. Odešla jsem.

Kdybych se mohla rozhodnout znova, šla bych tam. Teď hledám někoho, kdo mi pomůže překonat ty vzpomínky. Nikdy od té doby jsem se už nepořezala, ale střepy jsou teď mým strašákem ve skříni.

---