Platba

Již podruhé se setkáváme s Alexandrem a Vladislavem. Uvidíme, jak se bude vše vyvíjet

„Proč se balíme? Nechci se stěhovat!“ vztekala se Veronika.

„Chci tě vidět mrtvou, děvče, vážně.“ odpověděl Alexandr a sarkasmus z něj přímo odkapával.

„Prosim?“

„Že tu jsou skřeti, co maj zálusk na naše životy!“ zahulákal a vybral si jeden nádherném meč.

„Budu tě chránit! Umím kouzla, kdo se tě dotkne, zemře!! Alle vaortum, kenia su!“

„A >atendret keork tua rekbis dereventulent< si ještě nezkoušela?“

„Ne a zkoušet nebudu, je to dost nebezpečné, dělat ohnivej štít, vždyť nám nikdo nepomůže! Protikouzlo….jo už to mám. Tnelutnevered sibker aut kroek terdneta! Filicius! A jestli mi ještě jednou budeš kecat do kouzlení, tak tě pošlu k vodě!“

„Fajn, promiň, omlouvám se, ale je důležité, abys byla v pořádku, záleží mi na tobě. Pojď.“

Pomalu se vyplížili z domu a odešli do lesů. Někdo mohl slyšet jak si Alexandr přeříkává kouzla, která zná a při jednom se zastavil, „to je ono,“ zašeptal do ticha, „jak jen to bylo, aha, tak teda Teoderkum eferus, la kardium neremu, de eventelant kutal, es čkorudum bonkai.“ Řízl se do prstu a malinkou kapku cákl po Veronice. „Torumnus kerel. Žádná kouzla, ať nepochopí pouto, které je mezi mnou a ní. Jestli ti černokněžníci nepoznaj co mezi námi je, nic jí neudělaj.“

U sousední vesnice byla obrovská hlídka žoldáků s odznakem vlčí hlavy a kolem se zcela nenápadně plížila asi deset skřetů, evidentně z vlčího klanu. „A kurva, tak klany jsou ovládaný temnejma mágama?“ položil si otázku Alex. „Ne, ostatní jsou pod dohledem neutrálů, kteří nejdou proti nikomu, ani proti nám,“ ozval se hlas za ním. Vladislav, starý přítel, „jdeme pryč.“

×××

Byly již dlouho na cestě a tak si Vlad udělal malou kovárnu. Kdežto Alexandr a Veronika se oddávali milostným radovánkám, jejich nejoblíbenější věcí bylo dělání si to navzájem rukou. Vladislav jim do toho nekecal, protože mu do toho nic nebylo a stejně neměl čas, chtěl jim udělat snubní prstýnky a potýkal se s tím, jaký má udělat vzorky. Nakonec udělal královský vzor.

Když je daroval těm hrdličkám, byli strašně šťastní. Rádi byli spolu, rádi byli, když si mohli vyměnit prstýnky. Jako čerstvě zasnoubení byli bezstarostnější, ale bylo vidět, že ten vztah berou o něco vážněji.

Po pár týdnech se rozhodlo, že už nejsou v bezpečí a vydali se na pochod. Vladislav byl rozhodnut dávat pořád pozor, kam jdou, kde se co hnulo a tak dále. Věděl, že by to Alex nezvládl, před pěti lety, když byl v jeho věku prožíval to samé, ale nerad by přál Veronice takový konec, jako měla jeho Klára. Rozhodl se jim o tom večer vyprávět.

×××

Objevil jejich stopu, „pojďte sem,“ zavolal na Ty dva, „mám stopu, takže půjdem opačným směrem - dolů do sousedního království.“ Nebylo na výběr, chtěli-li se dostat z dosahu nepřátel, museli Alexandr, Veronika a Vladislav jít mimo království Herula do království Ankona. U hranic rozdělali oheň, rozhodnuti si odpočinout.

„Jestli chcete, budu vám vyprávět příběh mé nešťastné lásky, která však byla původně nejšťastnější pod hvězdami.“

Ach, ano, vyprávěj ten příběh, prosím, snad se nám nestane, aby byla naše láska nešťasná.“ odpověděla Vladislavovy Veronika.

„Tak tedy dobrá, je to již pět let zpátky, co jsem ji potkal, byla stejně stará jako ty, Veru, a velmi krásná, chodili jsme spolu asi čtyři měsíce, tedy o něco déle než vy, když se to stalo. Jako kovář jsem dostal zakázku od jednoho temného mága, ale byl to úkol, který jsem nemohl splnit. Ne, ne proto, že bych to nedokázal, ale proto, že jsem nemohl připustit pomyšlení, že vyrobím nástroj, který bude zabíjet tolik lidí. Ne, to nešlo.

Když jsem odmítl, řekl, že zemřu, tak jsem se vydal s Klárou, mou milou, na cestu z království. Bohužel, na hranicích nás dostihli. Rozhodl jsem se bojovat a mé děvče též. Proti žoldákům jsme bojovali velmi úspěšně, ale na kopci byl střelec, který mě chtěl zastřelit, bohužel mířil špatně a...ne nedokážu to říct,“ rozplakal se najednou Vladislav.

„Co se stal?“ vyzvídal Alex.

„...a trefil Kláru….měl-škyt-jsem vztek, a-škyt-tak jsem všechny povraždil-škyt-, ale život jsem jí tim nevrátil, neuměl jsem to… Dodnes si to vyčítám…“ štkal dál Vladislav

„Ale to je strašné, to se stalo opravdu tobě? Nemohu tomu uvěřit, to jsem nikdy netušil…ty ses mi nezmínil…“

„Ano, asi míli odsud na západ je pohřbená,“ oponoval se rychle Vlad, mluvil již klidně, „jestli tam chcete jít.“

Zvedli se a odešli od ohně západním směrem.

×××

Uviděli navršené bílé a červené kameny a na jejím vrcholu zabodnutý pravoslavný kříž s růžovými drahokamy. Na přední straně byl velký rubín. Když k ní došli, Vladislav se rozplakal a nedokázal přestat i ostatní plakali s ním, vždyť ten příběh byl až moc hrozný, aby dokázali hledět na schránku, která skrývá polovinu příběhu a na druhou část, která je naprosto nervově zničená.

„Utekl jsem z této země, abych se už nikdy nevrátil, abych se ušetřil tohoto obrazu, jenž mě nutí myslet na tu líbeznou tvář, bledě modré oči a to všechno….tato pláň je němým svědkem toho hrůzostrašného večera. Ještě pořád mám před očima její tvář ve smrtelném výkřiku a její tělo při pádu s šípem v těle. Ten, jenž ji zabil, stál na tom kopci,“pohlédl na horu, „ale ne, on je tam zase! A poblíž je ještě jeden, to není možné!!“

Postavy na kopci se zvedli a napnuli luky, zlomek vteřiny nato zasvištěli kolem šípy a zabodli se Veronice do srdce. „Ne, to ne,“ zašeptal Alexandr, „tohle NÉ!!!“

Kolem se vynořila spousta nepříjemných skřetů a válečníků. „Zabiju vás všechny!!!“ řval Alex, když vytahoval meč.

×××

>Ať ho zkusí zastavit, byli to oni, kdo zavraždili dvě šestnáctileté dívky dvoum klukům. Zemřou a nic jim nepomůže. Rozťatí v půli budou padat na šťovík i chudobku a už nikdy nespatří vodu, čistou jak křišťál. Jen vlastní krev. Ať jich je kolik chce, nemají šanci proti jeho vzteku.<

Vladislav se ztěží ubránil úšklebku, ani jednou ho nezasáhli a nyní už jich moc nezbývá. Dorazil dalšího vojáka, když mu dal jinej člověk nakrk nůž a škubnul. Zatmělo se mu před očima a kácel se k zemi. Přitom jeho ústa zašeptala Její jméno, Klára. „Klára,“ vydechl ještě jednou, když dopadal na zem.

Alex ožil, má skončit jako on? Ano, ale za pět let, až se pomstí, pomyslel si a probodl dalšího nepřítele, jeho technika byla úžasná a tak není divu, že za chvíli nestál nikdo, krom jeho. Zavyl, pomstil ji, pomstil Veroniku, ale nic nebude jako dřív. Ne, to nikdy.

Vladislav měl jen přeřízlej hltan a ten se hojil dost rychle, jen horečky byli velmi vysoké, ale to se stávalo. „Jen, ať se nepohne, nebo se začne škrtit,“ probíhalo hlavou Alexovy, „to lýko je dost pevný na to, aby ho poslalo do věčnýho bordelu.“

Ne, nepohnul krkem, ale zatnul ruce v pěst a pomalu otevíral víčka, vzpomínal si kdo je a hned pochopil, je Vladislav a málem ho zabili, to stačí. Podíval se na Alexe a zasténal: „Vodu, prosím.“ Alex mu podal měch a  řekl: „Když jsme bojovali před pár měsíci s Vlčím Klanem, nenapadlo nás, že jsou tak velcí, aby přežili a postavili se nám dvou znovu, mohl jsi zemřít, ale dovedl jsi sebe k životu i k duši.“

„Ale ty jsi mne vedl, Alexandře. Vlčímu Klanu jsem měl za zlé, že zabil mé děvče, ale ovládl jsem hněv a k boji měl vždy jiný důvod. Avšak nyní tě vyzívám, vypal si na předloktí Hada odplaty a pomsti se mnou dva nevinné životy. Pojď splatit dluh, který je nedozírné ceny, pojď vyvraždit Vlčí Klan!“

„Odplata...Pomsta....Masová Vražda...to všechno je teď jedno, náplň mého života. Zapálim hranici, neb had se musí horkem svíjet.

Za život souseda, na zem si nesedám,

Za život přítele, vytvořim Pompeje,

Za život lásky, vyslovím hlásky:

P-O-M-S-T-Í-M T-Ě!!!“

Křičel Alex když zapaloval hranici. Vladislav věděl, že nemá cenu nic říkat, tak jen vytáhl dvě dýky tvaru hada, které měl zavěšené na hrudi. Vložil je do ohně a mlčky je pozoroval.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad? Nejsem si jist, jestli to dokážeme.“ Řekl Alex.

„Mno, jestli se na to necítíš, můžeš to vzdát, ale teď vím, proč zabili Kláru, tudíž ji musím pomstit.“ Nalil víno z měchu do dřevěných pohárů, jednu podal Alexovy a druhou si vzal sám. „Na pomstu!!“

×××

Pomalu vytáhli dýky z ohně a dali mezi kameny, poté k nim přitiskli předloktí a opakovali:

„Za mrtvé, jenž neuvidím,

Za duše, jenž nepolíbím,

Za život, jenž zhrzený je,

Přísahám pomstu

 na dýku, jenž zkrvená je!“

Když dýky vychladly, věrní druhové si potřeli spáleniny medem a čekaly celou noc, aby si je neporanili. Při svítáni je omyli vodou a vyrazili na dlouhou cestu za odplatou. Těžce nesli smrt dívek, které měli nad všechno rádi, těžce na ně dopadla rána osudu v cizí zemi.

×××

Jendou potkali poutníka, který jim prozradil cenou informaci: „Ve zdejším hvozdu skřeti Vlčího Klanu vypudili druida a připravují se na boj.“ Alexandr s Vladislavem okamžitě běželi do vesnice zakoupit koně a louče. Pokud někdo pochyboval, že může být vztek a touha tak silná, nyní spatřil opak: Dva jezdci se řítí kolem hvozdu a zapalují stromy i keře a do středu vhazují pochodně. Když se setkali, jejich koně se vzepjali na zadních nohách. Byl to hrůzostrašný pohled.

Po tomto útoku si na ně dávali skřeti pozor, tak museli přijít s něčím jiným: Zaútočili na hlavní středisko Klanu a při prudkém boji se jim podařilo jej obsadit, mnoho nepřátel uniklo, mezi nimi i temný mág, jenž použil magickou bránu k útěku. Když Alexandr spatřil pracovnu mága, okamžitě po ní začal rozhazovat písek. Každá druhá dlaždice ho roztavila, ale nápadné bylo to, že tam byl kruh s mnoha znaky (Ж – pro sever, Л – pro východ П – jih Ф – západ a znaky pro život, smrt, a tak dále).Okamžitě poznal bránu, nasměrovanou kamsi do hlavního města, sto mil vzdáleného. „Ach ne, on nám unikl, ten, který zapříčinil, naplánoval, rozkázal… NÉÉÉÉÉÉÉ!“

„Pojď, najdeme si je jinde.“

„On nám unikl, chápeš? On je taková zrůda, nedokáže se nám postavit!“

„Myslím, že není ten nejvyšší..“

„Co?“

„Myslím, že se temní mágové spojili a vyvolili si předsedu, jeho zástupce a vojevůdce, který nám tak záhadně zmizel.“

„Dost trefné obvinění, jak si na to přišel? Tajili jsme to tak chytře….“ozval se hlas z pracovny.

„Prosim? Ach ano, pan Leostru, jak vzácná návštěva….Co chcete?“zeptal se Vladislav

„Jen vás varuji před naší organizací, pane Okruxi alias Vladislave, protože jste nás zradil. Nevykoval jste ten předmět, tu hůl smrti, ledovou zkázu. Mohu vás nechat zabít….“

„Ale neuděláte to!“ vykřikl Vladislav, „Ne dokud mám své zbraně! Já vykoval malou napodobeninu, nemá takovou moc, jako váš návrh, ale….Zemři!“ Z malého diamantu na hůlce vytryskl modrý pramen, který pomalu mrazil Leostra. Nemohl se bránit, ne, byl už v moci svého někdejšího plánu. Pomalu, ale jistě se může loučit se světem, zamrzlý na stovky a stovky let…..

„Alexandře, musíme pryč… Myslím, že se to rychle dozví. Pojedeme do vesnice Akkrám, tam jsem vyrůstal.“

---