Souboj

Vladislav pomalu připravoval kovy. Železo, stříbro, zlato, vždyť je to jedno. Pomalu potěžkal kladivo, na jeho tváři se objevil a jeho pohled zajel na truhlu od otce. Otevřel ji a prudkým pohybem vytáhl jeden z mnoha svitků, přinesl ho blíž ke světlu a překvapeně zamžikal, písmo i řeč byli totiž lidské, poté začal číst. „Největším nepřítelem našeho nepřítele je milost. Dohání ho k šílenství, působí mu muka a trestá jeho činy. Pak pozvedne zbraň. Naposled zemře jeho rukou živý tvor a tím bude on sám.“ Zamyslel se. Pakliže je milost největším nepřítelem, a jeho rukou zemře někdo naposled, potom musí být na meči Maxë a Yallumë…

Náhle ho vyrušil Alexandr. „Nemáš náhodou krystal?“ vyhrkl ze sebe, místo pozdravu, „Bílej nebo průhlednej, prosím.“ Dodal omluvným tónem. Odpovědí mu bylo jenom mlčenlivý pohled. „No tak. Já vím, že jsem tě vyrušil, ale potřebuji krystal na magickou hůl, vzpomněl jsem si na formuli!“ Vladislav se otočil, položil ruku na kámen za sebou a řekl: „Když myslíš, že nejdůležitější je hůl…“ Nechal větu vyznít do ztracena a hodil mu drahokam. Pak přiložil do výhně a připravil nástroje pro kovařinu.

Ze železných a stříbrných prutů vybral ty nejlepší a dal je do výhně. Pobrukoval si melodii, znící jak pochod armády skřetů. Najednou se ocitl v jiné sféře vnímání, v době mládí svého otce. Tlupy skřetů napadaly elfí vesnice a vyvraždili jejich obyvatele. Jeho dědečka ozbrojeného mečem výborných kvalit stojícímu proti nemrtvému čaroději. Těžko říci, kdo padl dříve, ale Vladislav si všiml zvláštní věci: čaroděj nedokázal ublížit přímo jeho praotci, ale jen s pomocí něčeho jiného. Napřed zlomil meč strašlivým kouzlem, které zničilo všechna ostří kolem a poté naň uvalil kletbu smrti. Avšak nepočítal s bílou, ochranářskou magií. Když padl jeho rukou, čaroděj zákonitě padl také. Pak se vrátila princova mysl do přítomnosti. Upletl kovový cop bušil do něj kladivem, div že se neztrhal k smrti. Když dostal kov tvar jakéhosi meče, vložil jej zpátky do ohně.

×××

Vedle jasanové hole leží bílí drahokam. „Runtus mexipus. Fiat lux, te lino meruato. Fiat!“ Alexandr vyřkl zaklínadlo, které okamžitě zapůsobilo. Všude kolem se rozlilo oslnivé bílé světlo a hůl i kámen se vznesli do výšky. Poté se spojili do jednoho kusu a nikde nebyli stopy po jakémkoliv tlaku. Záře pomalu potemněla, až zmizela odevšad, krom špice hole, drahokamu. Pak se objevil stařec v bílém plášti, plnovousu a s holí.

„Vítej zpět mezi námi, Alexandře. Jak dlouho to jméno nosíš? Býval jsi Xael.“ Řekla ta postava.

„Mistře! Dlouho jsem vás neviděl! Nesete mi nějaké zprávy do nadcházející bitvy?“ odpověděl překvapeně.

„Přijde ten, kdo zemřel před šesti sty lety. Bude ti příjemným i nepříjemným protivníkem. Valcar to bude vědět….“pak spatřil otázku na Alexandrově tváři. „Pro tebe to je Vladislav, ale pro elfy Valcar. Zde máš meč, kterým zabiješ temného mága, jenž se utká s tebou. A nezapomeň, jen ty ho porazíš bez oběti, kterou musel dát dědeček elfího prince.“ Položil před udiveného Alexandra meč, několikrát pohnul holí a rozplynul se v bílou mlhu.

„Řád Jednorožce povstává ze zapomnění a vstupuje do války. Nechť nás síla provází!“

„Ano, budeme ji potřebovat,“ ozvalo se z dáli.

×××

Vladislav vzal meč a vyryl na něj znaky. V cizích runách bylo zaznamenáno: Magické slovo milost, jeho titul i jméno a počáteční písmeno jména Yallumë – Y. „Tvé jméno je Naposled, protože myslím, že naše země je v takto velké válce naposled.“ Potom do znaků vlil roztavené bíle zlato shladil vše ve vodě a položil jej na rudý samet. Hrdě se díval na svou práci, ale potom opět přistoupil k práci na brnění. Ten náramek od otce je velký, měl bych si ho dát k rameni a na předloktí ochranu před meči, pomyslel si a šel udělat brnění. Nejdříve předloktí. Krom obyčejných znaků vyobrazil orla s drakem, pro znak síly a obrany. Pak přišel na řadu chránič trupu. „Normálně nosím halenu, tak proč ji nemít i teď, při boji?“ vzal pár plíšků a přidělal si je na nejdůležitější místa, jako hruď a bedra. A helmu… „Helmu si neber, můj příteli, protože budeš mít snížené postřehy. Radši šedý plášť s kápí, aby neviděli tvojí halenu.“ Alex se na chvíli odmlčel a pak se zeptal, „proč zemřel tvůj dědeček?“

„Jak o něm víš! Co ti dalo to, že ses proměnil v čaroděje! Nic, jen další otázky. Na nic se neptej a hledej odpovědi v sobě, Alexandře modrý.“ Vladislav nebyl dobře naladěn.

„Já jsem z řádu Jednorožce, tupče! Víš co mi řekl můj mistr? Doslova: Přijde ten, kdo zemřel před šesti sty lety. Bude ti příjemným i nepříjemným protivníkem. Už chápeš? Musím znát jméno vraha tvého otce. Musím se s ním utkat a porazit ho.“

„Pak bude teprve vyhrána bitva. I bez skřetů je téměř neporazitelný, nesmíš si dělat zbytečné naděje. Nemrtví čaroděj, jezdec beze jména, mistr nekromant. Udělá z mrtvol své sluhy. Jestli přijde, jsme ztraceni.“

„Aha, tak ty mi nevěříš? Já jsem bílí čaroděj, já jsem ten, koho se všichni umrlci bojí. Pochopíš to? Mne neporazí nějaký pobuda, ani mi neuškodí svými čárami, jen vyšší magií, ne jen těmi cetkami typu oživování mrtvol. Mám v zásobě dost kouzel, i když jsem většinu nezkoušel. Ani v žádném z minulých životů.“ Pohlédli si do očí. Pak Alexandr otočil zrak jinam, „Přestaň se bát a věř, že to dobře dopadne. Mám meč, který ho má sílu zabít. Je tím nejsilnějším, co bylo na zemi posláno. Ano, mocný meč bohů. A já jsem kněz jejich víry v boji, ve kterém se neumírá bez naděje. To bylo mé poslední slovo, jdu za tvým otcem, tak přijdi za námi, protože tě chtěl vidět.“ Otočil se na podpatku a odkráčel pryč. „Nikdy nepochopím, proč nezdraví,“ zamumlal Vladislav. Napil se vína odešel také.

Přešel most a opět si prohlédl palác. Teď, když už ho neohromil vzhled celku se zaměřil na detaily. Velká okna byla jen nahoře, tudíž, jak Vladislav věděl, se nedalo postřílet obyvatelstvo, neboť tam byla zrcadla, kaskádovitě daná a to poslední nasměrované na lustr, který osvětloval všechny místnosti, a královskou nejvíce. Ve výši mužských ramen byli po celém paláci střílny, či jak jinak nazvat ty malé otvory.

×××

„Vítám tě, synu, že jsi opět přišel a vyrušil ses laskavě ze své práce.“ Pozdravil ho král.

„Má práce je skončena, chtěl-li jsi po mě hroty šípů, nemusel jsem pracovat, protože jich mám asi dvacet tisíc. Tady malá ukázka.“ Hrábl do měšce a předhodil před trůn dva tisíce hrotů. „Doufám, že jako důkaz stačí, nemám pravdu?“ chvíli bojoval se svým otcem, jeden se díval na druhého a vzduchem létaly jiskry, pak opět promluvil: „Chci vědět, jakou máme armádu a proti komu stojíme. A kdo je náš spojenec, jak se zachová město a další podobné válečnické věci.“

„Aha, tak my ti máme sloužit? Pche, na to nikdy nepřistoupím.“

„To jsem taky neřekl.“

„Tak dobrá. Máme šest set elfích bojovníků, povětšinou lučištníků a sto třicet perinor. A město má dvě stě osmapadesát bojovníků. A mimochodem, stojíme před šedesátitisícovou armádou.“ Řekl to s ledovým klidem. Bez jakékoli emoce vypustil z úst, že stojí před šedesáti násobnou převahou. V tu chvíli i příroda přestala dýchat.

„Chceš vyhrát? Jestli jo, tak jsi blázen!“

„Nechci vyhrát. Chci neprohrát a to je možné, vlastně snadné. Dal jsem ti tu věc, co máš na rameni. Pokud jí budeš mít u sebe, okolní přírodě se nic nestane. Až poznají odpor, budou pálit stromy, ale okolo tebe a mně se jim to nepodaří. Kde přesně chceš být? V tom elfském městě kousek odtud?“

„Ano, tam mne a Alexandra najdeš. Nechtěl by jsi přidělit několik bojovníků svému synovy? Jestli ano, tak mi to hned řekni.“

„Dám ti všeho všudy čtyři sta bojovníků plus Griffid a jeho družina. To je fér, nemyslíš? Dejme tomu dvě stě lučištníků, sedmdesát válečníků a sto třicet mrňousů. Jo a Griffid a dalších šest jezdců. A vy si vezměte taky koně. Domluvil jsem.“

„Bojovníci mají taky luk, viď? A lučištníci meč…“ optal se Vladislav

„Ne, lučištníci mají dýky, takový parádní. Ale jinak jsi měl pravdu, všichni můžou bojovat i střílet. A nejenom naše rasa. A teď prosím odejdi, jelikož za dvě hodiny jsou zde.“ Otočil se na osobu vedle trůnu. „Ty, Griffide, jdi s nimi a ukaž jim koně. Pro slávu a vítězství udělají všechno.“ Usedl na trůn a pohybem ruky otočil zrcadla tak, aby vzniklo šero.

×××

Devět jezdců v elfském oblečení se rozjelo údolíčkem k otvoru ve skalách. Hnala je touha života, ale cesta jim nedovolovala jet rychle. Prokličkovali kamenným labyrintem a vyjeli do lesa. Tam koně na chvíli zastavili. „Ach, ten krásný vzduch.“ Kochal se jeden z elfů. Věděl, že již brzy budou problémy zajistit, aby alespoň část lesa zůstala neposkvrněná. Jeden z nich, Vladislav, seskočil z koně a zaposlouchal se s uchem u země. „Již jen hodina, kéž jsou ostatní již na místě.“ Zašeptal a opět se vyhoupl do sedla, pobídl svého oře a vyrazil tryskem. Půl míle není moc, ale určitě ne málo. „Almatir, norolim. Norolim alarca!“ kůň ještě přidal a všichni ostatní také.

Když přijeli do městečka, nikde se nic nehýbalo. Chvíli hleděli zmateně kolem sebe a pak na sebe a rozesmáli se. A měli proč. Byly dvě hodiny po poledni, tudíž čas jídla. Sesedli a přidali se k počínání vojáků, ke skrovnému objedu. Když dojedli, uvědomili si, že mají jen půlhodinku na to, aby se připravili k boji. Natahali kolem dokola vozy a stoly, jako jednoduchou hradbu. Mezitím se ženy stáhli do síně, ve které upekli chleba a placky, aby měli bojovníci dost sil. Polovina lučištníků se na Vladislavův rozkaz skryla v korunách stromů a on sám opustil opevnění též.

×××

Skřetí vojska se táhla téměř k obzoru. Vladislav se připravil na boj a zamyslel se nad taktikou. Nejprve je pokropí šípy, poté vyrazí na zteč a hned po chvíli se zase stáhne zpět. Jednoduchý plán, který vyšel již mnohokrát. Avšak než povede proti útok, co bude dělat? Najedou bylo vše jasné, opět si zašermuji, uvědomil si a s tím vědomím se opřel o kmen stromu a dál pozoroval skřetí vojsko. Pomalu začínal rozeznávat jednotlivé rasy a z hrůzou zjistil, že jsou zde i goblini a skuruti. Když přišli na dostřel šípů, začali klesat k zemi.  Jistojistě jich několik stovek zemřelo dřív, než došli až k lesu. A pak začal boj.

Vladislav vytasil meč, počkal až ho obklopí nepřátelé a obkroužil osmičku. Skolil hned tři nepřátele. A pak začal tanec. „Kryt, úskok, bodnout, seknout. Obejít a bodnout, vykrýt a seknout, podrazit nohy a nechat spadnout na čepel. Překvapil ho soupeř na levici. Ťal mu po krku, ale netrefil se. Bodnul směrem k boku a byl vykryt. Rozhodl se k zoufalému pokusu: vyprovokoval ho k seknutí dozadu a stočil svojí tak, aby kopírovala páteř. Silou vykryté rány se otočil a usekl mu hlavu. Pocit štěstí tak naplnil Vladislava až po konečky jeho dlouhých vlasů. Ale nechal to být a opět začal opakovat naučené pohyby.

Alexandr se taktéž činil a pravidelně sesílal proti skřetům blesky. Střídal jejich barvy a měl již několik skvělých pokusů, když na něj zavolal Vladislav: „Kolik jich už máš? Doufám že dost nebo tě překonám.“ „Mám čtrnáct zásahů, stačí?“ „Ne, já mám totiž dvaatřicet, musíš se zkrátka snažit.“ Usmíval se.

Čaroděje to rouhání vyprovokovalo k velikému úsilí a krom skákajícího blesku, který zabil deset nepřátel, seslal i složité kouzlo světla. „Atrio nurofus a kartimon skassto! Nuruamo ta koro!“ Z hole začalo stoupat světlo a když dosáhlo nebeské výše, Alexandr máchl proti směru skřetů a bělostná záře jich spousty v tom směru vyházela do vzduchu. „Mám jich osmdesát devět, co ty?“ „Jen počkej,“ dostalo se mu odpovědi.

Vladislav máchal mečem ze strany na stranu, aby vyhrál. Byla to pro něj hra, která neměla konce. Hra kterou nesměl prohrát. Opět sekl na stranu a propíchl dva skřety najednou. „Měl jsem být šermířem nebo rytířem. Tenhle způsob boje mi docela sedí.“ Prohlásil.

Alexandr začínal být nervózní, tohle měl čekat, když přijde čaroděj pozdě, on bude vyčerpaný. Náhle se mezi nepřáteli objevila cesta. Alex zabodl hůl do země a začal odříkávat nejsložitější kouzlo, které kdy někdo vyřkl. Ale nedostávalo se mu sil na dokončení, již neměl téměř žádnou energii a pomalu se vzdával šance na dokončení kouzla, když se ho dotkl starý muž. Zakroužil rukou a navrátil mu veškerou sílu. Alexandr dokončil kouzlo a zjevili se vedle něj všichni čarodějové z řádu Jednorožce. Ale pak se stalo něco co nikdo neočekával. Každý z nově příchozích vytasil dýku a společně zazpívali pohřební píseň, spojenou s kouzlem přenášení. Při posledním tónu si vytrhli srdce a udělali na něm kříž. Tak skonali téměř všichni členové mocného řádu a vložili veškerou svou sílu do Alexandra. Ten pocítil stonásobek původní síly, ale také uzřel jezdce na černém koni, zahaleného v černé kápi. Ten člověk, pokud se to tak dalo nazvat, pozvedl ruku a v ní se objevila černá koule. Pomalu se začínalo smrákat, ale toho si nikdo nevšímal, boj ustal a všichni se strachem pozorovali počínání mágů. Alexandr uchopil zabodnutou hůl a nekromant vyslal dokončené kouzlo mezi ně. Svět se přestal hýbat. „Jsme mimo čas, kouzelníčku,“ zasyčel, „vzdej se dřív, než bude pozdě!“

Alexandr neodpověděl, ale vyřkl pár nesrozumitelných slabik a namířil holí na černokněžníka. Vzduchem prolétli blesky, ale před svým cílem zmizel. „Marný pokus, mě nezdoláš,“ opět ten syčivý hlas. Vzduchem létali blesky a ohnivé koule, ale nic z toho nenašlo cíl. Pak se Alexandr odhodlal k velmi riskantnímu kroku, vyčaroval svaté kopí, což ho stálo většinu sil které měl a poslal ho proti protivníkovy, veškerá nekromantská kouzla neměla vliv na jeho dráhu a tak se zasekl přesně tam, kde má normální člověk pupík. Ozvalo se syčivé „Au, k čertu s tebou.“ Kopí ho zranilo, ale nezabilo. Proto k němu Alexandr přistoupil a oddělil hlavu od těla. V tu chvíli se čas zase rozběhl.

Vladislav bojoval jako o život, nikdo se nedotkl jeho zbroje, ale jednomu goblinovy se to podařilo. Dotkl se jeho dárku od otce, avšak to neměl dělat. Protože jakmile tak učinil, vytvořilo se neviditelné ostří které každého goblina či skřeta v okolí přeťalo v půli, několik jich smrtelně zranilo, jiné zase lehce. Již neměli mnoho sil a nepřátel přibývalo.

Na západě se něco dělo a ačkoli se tam dívali snad téměř všichni, nikdo nepochopil příčinu stahování západního křídla skřetů. Po chvíli rozeznali muže jedoucího na koni a ohánějícího se mečem, jehož ostří zpívalo tu tklivou píseň smrti. Probíjel se skrz hordy nepřátel, kteří nebyli schopni pozvednout zbraně. Jevil se jim, jak elfí přízrak. Toho využili elfové. Na Vladislavův pokyn zapěli tětivy a dvě stě šípů se zabodlo do gobliních těl. Připravil si meč a skočil salto mezi nepřátele. Tak jako neznámí zadupával svým koněm jejich těla, tak je Vladislav půlil či jim odsekával šklebící se hlavy. Musím se vrátit, problesklo mu hlavou a začal se probíjet zpět.

Ocel na ocel, tak by to někdo popsal. Elfí princ se však náhle zjevil v celé své kráse. Jako přízrak postupoval vpřed a decimoval všechny své nepřátele. Několika z nich se udělalo při pohledu na něj zle. Pak náhle, jako by pominul nějaký přelud se vše vrátilo do normálu. Opět řinčení mečů, šavlí i zvuky lámání kopí. Nebylo možnost uniknout, snad jen rychle ustoupit a vrátit se tam, odkud přišli. Ale i skřeti mají svou hrdost. Utekli na blízký vrcholek, aby se zformovali k dalšímu útoku.

×××

Neznámý dojel až k Vladislavovy, Alexandrovy a Griffidovy. Potichu, jako had sklouzl ze sedla, Postavil se do pozoru, meč napřímil jednou rukou před sebe, aby trčel jako šíp z mrtvého a levou rukou si stiskl zápěstí. „Kdo jsi!“ řekl mírně nepřátelsky Alexandr. Jezdec naň otočil hlavu a pak se opět zadíval na Vladislava. „Jsem pohraničník a stopuji vás již od chvíle, kdy jste překročili hranice. Nedávno jsem vaši stopu ztratil, ale opět jsem vás nalezl.“ Opět se podíval na Alexandra o konečně mu odpověděl. „Václav, syn Gabrielův pokud jsi se ptal na jméno. A přišel jsem vám pomoci.“ Od domků se ozval křik, když se tam podívali, viděli přibíhat houf žen s koši a rozdávat vojákům maso, zabalené v plackách. „Vemte si taky,“ přiběhla ta nejhezčí až k nim, „než se nepřítel vrátí.“