Očima vlka: Druhá část

Máme tady další část...

Otevřel oči. Nejasně si uvědomoval, že leží ve vysoké studené trávě. Celé tělo ho bolelo, jako by se právě porval s celou smečkou.
       Postavil se. Vzápětí však zavrávoral a znovu se ocitl na chladné zemi. Úporně se snažil vzpomenout, co se mu vlastně stalo. Ale vše, co si vybavoval, byla jen silná bolest hlavy, divné stíny pohybující se mezi stromy a náhlá oslepující záře z nebe. Naštěstí to vypadalo, že je po všem. Ale co když ne? Co když tu ty pokřivené tmavé postavy stále někde jsou? Chtěl zavětřit. Necítil je. Vlastně necítil skoro nic. Jeho čich jako by oslábl spolu s jeho ochablým tělem.
      Znovu se pokusil postavit se na nejisté nohy. Opět ztratil rovnováhu, ale tentokrát se mu povedlo zachytit se stromu. Chvíli jen nehnutě stál opíraje se o mohutný kmen. Náhle mu to došlo. Opravdu se opíral?! Vytřeštil oči. Nevěřícně zíral na své NOHY! Opravdové lidské nohy ve špinavých kalhotách a ošoupaných starých botách. Byly tak divně cizí a přitom tak známé. Jako by je měl odjakživa, ale přesto je viděl poprvé.
      Udělal krok a pak další…skutečně ho poslouchaly, byly jeho! Ale jak?! Hlava mu třeštila jako by mu do ní někdo bušil tvrdým klackem. Zasténal. Dříve by to bylo zakňučení…
      Pomalu se ohmatával roztřesenýma rukama, jejichž chabé ochlupení by se jen stěží dalo srovnávat se stříbrnou srstí, která jeho končetiny pokrývala dříve. Kdysi pružné vlčí tělo se změnilo v tělo obyčejného člověka. Jak se to ale mohlo stát? Byl to přece stále on! Nebo ne? Před očima se mu začaly míhat mžitky. Jako splašení králíci mu otupělou hlavou probíhaly rozmazané vzpomínky, jejichž vtíravá samozřejmost ho děsila.
      Stál uprostřed chladné místnosti. Vzduch byl vlhký a nasáklý pachem hnijícího dřeva. V nehostinném šeru matně rozeznával obrysy starého nábytku a kamenných stěn. Byl tu sám. Nevzpomínal si, proč tu je. Věděl jen, že něco hledá. Něco důležitého. Bylo to tu, určitě! Ale kde?
      Ve zpocené ruce svíral kus papíru. Tam byla odpověď na jeho otázky. Musí se na něj podívat. Pomalu sklonil oči k pomačkanému listu. Dýchal rychle. Víčka se mu chvěla nedočkavostí. Už už se mu zrak zaostřoval na podivný obraz nějakého složitého předmětu. Odhaloval se mu kousek po kousku, čárka po čárce, už jen chvilku a uvidí všechno…
      Obraz se v mžiku rozplynul. Ruka mu vystřelila k divoce se škubajícímu spánku. Tohle je prostě nemožné! Už to skoro měl,jen  kdyby nepřišla ta nesnesitelná bolest!Proč? Proč? Proč?! Už se neodvážil znovu vzpomínat. Bylo to až příliš vysilující.
      Bezděky udělal pár vrávoravých kroků. Vzápětí opět skončil na zemi. Pod nohama cítil něco měkkého. Dech se mu na okamžik zastavil. Na krví promáčené trávě tu ležel mrtvý vlk. Kde se tu ale vzal? Z jeho smečky určitě nebyl, ale stejně mu byl povědomý. Vzdálený a přece tak blízký…Ale vždyť… Jsem to já!  Na tváři se mu objevil šílený výraz. Jsem mrtvý? Ne, to není možné, jsem přece tady! Dýchám tenhle vzduch! Žiju! Tohle přece nejsem já!
      Nemohl to pochopit. Byl to on a přece nebyl. Jediná věc, kterou věděl naprosto jistě bylo, že žije a že se mu stalo něco zvláštního, co si nedovedl vysvětlit. Musel vědět, co to bylo, co ho změnilo. Proč najednou vnímá všechno jinak, jako by jeho mysl byla spojena s nějakou další? Má to snad nějakou spojitost s tím předmětem ukrytým v té tmavé místnosti? Zjistí to, to si přísahal. Ale ze všeho nejdřív se musí dozvědět, kdo vlastně je.
      Už na nic nečekal. Rozběhl se do neprostupného lesa, který se učil poznávat už jako štěně. Nyní se do něj vydával poprvé jako člověk.  

---