Potěcha zahradníkova

Každým krokem zanechám stopu. Krok, zanechám stopu. Krok, stopa. Ale i dvě stopy jsou příliš. Levá noha neví, co dělá pravá. Ještě stojím pevně na zemi. Pevnou nohou na pevné zemi. Všechno je jasné, země, noha, já. Zeměpisná šířka, zeměpisná délka, místo, čas - všechno souhlasí. Ještě je teď. Pomalu zvedám nohu, jde to ztežka, jsem si vědom, do čeho se vrhám. Nejistota, stopa, ztrácím orientaci, nevím, kde jsem. Nevím, kde jsem, určitě ne tam, kde jsem byl dřív. Kde jsem vždycky býval. Je tu příliš mnoho stop. Musím zjistit, kde jsem. Nějak se musím dopátrat.

Hlavně neztratit orientaci. Nejlepší by bylo vrátit se zpět po vlastních stopách. Ale kde jsem byl? Jak se můžu vrátit do neznáma, když ani nevím, kde jsem? Nebe, domy, stromy, chodník. Psí výkaly. Sníh. Psí výkaly ve sněhu. Sympatická tichá ulice. Stmívá se. Auta. Auta stojí na okraji zasněžené vozovky. Jsou sama zasněžená. Zasněžené auto je svědkem nezájmu. Ztracené auto uprostřed města. Vchod do metra, schody. Auta? Auta mívají poznávací značky. Vytáhnu zapisník, musím si poznamenat značku. To je důležité. Hlavně nezapomenout značku. Hlavně neztratit zápisník. Vytahuji zápisník, sundávám rukavice. Mrznou mi prsty. Sladká vždycky dbala na to, abych nemrzl. Aby mi nemrzly prsty v zimě. V zimě, v létě. Když zmokneš v létě a musíš následně použít vozidlo hromadné dopravy, říkávala, jeď bez šatů. Vysvleč si mokré šaty, je to tak lepší, říkávala. Jeď prosím raději bez šatů. Oblékám si rukavice, hlavně neztratit číslo. Vchod do metra, náměstí Bedřicha Smetany. Hlavně neztratit orientaci.

Je tu příliš mnoho schodů. Je jich spousta a všechny se řadí pode mnou. Jeden za druhým. Schod, schod, schod, schod. Vždyť ani nevím, kam jdu. Míjejí mě lidé, něco duní. Pohled vpravo. Kachle. Pohled vlevo, cedule, šipka, ulice Bedřicha Smetany. Ale kdo je Bedřich Smetana? Musím si poznamenat, Bedřich Smetana. Schod, schod. Co se stane, kdyz ztratím rovnováhu? Poletím jako pták. Sladká chtěla umět létat. Chtěla bych umět létat jako pták, říkávala. Schod, schod, schod, nebere to konce. Rozpřáhnout ruce a letět jako pták. Ještě bys mi uletěla, říkával jsem já. Ptáci nevědí, kam letí, a já jsem rád nohama na zemi, ještě bys mi uletěla. To jsem říkával a ona se smála. Vždyť ani nevím, co mě čeká dole, bylo by lepší se vrátit. Ale kam? Schod, schod. Míjejí mě lidé, dole něco duní. Schod, schod, táhne tu. Je tu průvan. Proč raději všichni nesedí doma? Zdá se, že jsem někam došel. To zní jako cíl. Musím se rozhlédnout, náměstí Bedřicha Smetany, velká cedule, malá cedule s šipkou východ ulice Bedřicha Smetany. Ale proč nevysvětlí, kdo to je? Musím si poznamenat, vysvětlit, kdo je Bedřich Smetana. Ale zdá se, že je poznamenáno.

Přijíždí vlak, lidé zneklidní. Ale proč nemá lokomotivu, černou, masivní, s velkým dýmajícím komínem? Tak to stojí ve všech knížkách. Tak nám to vysvětlovali. Strojvůdce přikládá do ohně, kotel duní, výpravčí má červenou čepici, tak nám to vždycky vyprávěli. Něco tu nesedí. Je to vůbec vlak? Není to vlak, vždyť nemá lokomotivu. Černou lokomotivu s velkým dýmajícím komínem. Za noci lokomotiva jede krajinou a ohnivé jiskry padají na stranu. A nevidím průvodčího. Jak může vlak odjet, když tu není průvodčí? Proto jsou lidé neklidní. Dveře se otevírají, lidé nastupují. Měl bych nastoupit. Je tu příliš mnoho dveří, všechny jsou otevřené, lidé nastupují. I ta s tím hezkým zadkem. S hezkým pevným zadečkem, skoro jí prasknou džíny. Chci nastoupit. Ale do čeho se to ženu. Nevím, jestli je to vlak, nevím, kam jede. Vždyť ani nevím, kde jsem! Nechci nastoupit. Rozhlížím se. Náměstí Bedřicha Smetany, velká cedule, malá cedule šipka východ ulice Bedřicha Smetany. Zdá se, že se nic nezměnilo. Hlavní je neztratit orientaci. Je moje právo nenastoupit. Dělej vždy pouze to, co tě činí sťastným, říkávala Sladká. Slib mi, že budeš dělat pouze to, co tě naplňuje, říkávala. Je moje právo rozhodnout se. Je moje právo nenastupovat. Lidská svoboda spočívá v právu rozhodnout se. Nenastoupím. Dveře se zavírají, něco tu hrozně pípá. Dveře se zavírají, vlak odjíždí. Odjel.

Rozhlížím se, musím zjistit, kde jsem. Musím se konečně zorientovat. Naproti mně stojí muž. Asi čtyřicet let, mastné vlasy, bunda. To je důležité si zapamatovat, třeba mi to pomůže. Zapisuji si. Mastné vlasy, bunda. Bylo by vhodné k němu přistoupit a dotázat se na cestu. Nesmím ale zajít příliš daleko. Důležité je znát výchozí bod pohybu. Pomalu klesám do podřepu, pokládám příruční tašku vedle svých nohou. Bude značit místo výchozího bodu. Hlavně nezahnout trajektorii do spirály. Vycházím, krok, krok. Náhle mně napadá, že vůbec nevím, kde jsem. Je to jako blesk z čistého nebe, na okamžik propadám panice. Hlavně nepropadnout panice, musím se někoho dotázat na cestu. Přede mnou stojí muž. Úplně cizí muž, napadá mně. Ale zdá se, že tu není nikdo, koho bych znal. Sladká tu není, musím najít cestu zpět. Musím najít cestu zpět, říkám muži. Hele, co na mně tak civíš, říká on. Promiňte, mohl byste mi prosím říci konečnou stanici vlaku z protějšího nástupiště, říkám. Ty asi nejseš vodsaď, že, říká on. Bydlím v tomto městě, zde jsem se také narodil, odpovídám. Ale na chvíli znejistím. Co když má pravdu? Co když nejsem odsud? Co by to znamenalo? Že jsem odjinud? Nechci dohlédnout následky. Určitě by mne čekala dlouhá cesta, s mnoha přestupy. Tak já ti teda povim, to metro jede do Rudova, jasný? Říká on. Konečná stanice Rudov. Děkuji.

Doma. To zní jako cíl. Po zimě ani památky. Slunce vykouklo, sníh roztál, rozkvetla příroda, zelená se mi pod okny. Sucho, teplo, sluneční svit, ideální kombinace. Plody brzy dozrají. Domov. Ale co dělá domov domovem? Umyté nádobí, seřazené v řadě? Dostatek potravin pro případ nouze? Okenní závěs, který mohu zatáhnout a roztáhnout podle libosti? Na chvíli znejistím. Potřebuji pevný fundament, exaktní data, čísla, fakta. Je třeba začít maličkostmi. Je třeba ujasnit si svou polohu, dalekohled jsem možná zahodil, ale pořád mám ještě přístroje z oboru kartografie a populačních statistik. Na poloze nezáleží, říkávala Sladká. Řekla to a smála se, díval jsem se, jak se směje. Vytahuji zápisník, nahlížím do poznámek. Číslo, státní poznávací značka. Je třeba si toto číslo uložit z povrchové paměti do paměti dlouhodobé. Otáčím stránku. Bedřich Smetana. Heslo Bedřich Smetana. Napadá mně. Musím zjistit, kdo byl Bedřich Smetana, je to podstatný krok v určení polohy. Sahám do příruční knihovny, nahmatávám příruční encyklopedii. Psalm, pseudonym, psí víno, špatná stránka. Musím listovat dopředu. Standarta, stát, státní vlajky. Jsem příliš vepředu, jako bych ztratil orientaci mezi hesly. Státní vlajky. Vlajky států. Stát, historie, státní zřízení, poloha, rozloha, nejvyšší bod. Konečně pevná data. Přicházím k důležitému mezičlánku. Stát. Musím určit, ve kterém státě se nacházím. Rozhlížím se po pokoji. Není zde nic, co by mi pomohlo, nic, co by připomínalo. Knihy, nábytek, závěsy, všechno můj majetek. Nic, co by připomínalo, co by mě dovedlo na správnou stopu. Závěsy. Závěsy mohu roztáhnout a zatáhnout, ukázat a skrýt. Asociace? Lidská svoboda spočívá v právu rozhodnout se. Dělej vždy pouze to, co tě činí šťastným, říkávala Sladká. Buď prosím šťastným, říkávala. Poslechl jsem ji. Důležité je znát své místo na zemi.

Musím si vybrat státní vlajku. Musím se rozhodnout pro některý stát. Vracím se pohledem ke stránce encyklopedie. Už bylo načase. Hlavně neztratit koncentraci. Disciplína je polovinou úspěchu. Státní vlajky. Vlajky států. Pruhy, barvy, kombinace. Vodorovné pruhy, svislé pruhy, kruhy, klíny, antropomorfní figury. Bude to namáhavé odpoledne. Spousta barevných kombinací, jedna pestřejši než druhá, musím si ujasnit kritéria výběru. Vycházím ven do zahrady, slovník beru s sebou. Usedám pod jabloňový strom, obhlížím zahradu. Zahrada, nebe, slovník na klíně. Vrací se mi koncentrace, jsem opět schopen výběru. Zahrada v plné kráse. Mrkve, dýně, petržel, hlávkový salát. Vrací se mi koncentrace. Cítím se spokojen. Doma. Doma, v zahradě, poblíž ženy, kterou miluji. Letos bude zelenina obzvláště šťavnatá. Plná vitamínů a živin. Spi sladce, lásko.