PDA má škytavku

PDA má škytavku

Ci-škyt-nk...

Ticho...

Cink!

Obrátím se na druhý bok...

Cink! Cink!

Ale ne... To už je zase půlnoc?

Jaký asi máme na dnešek úkoly?

Ty to nevíš? Co jsi to za asistenta?

Aha, pardon, já to do Tebe nenapsal.

Protože na to nemám čas.

A protože pak stejně nemám čas to číst.

Tak do práce.

Protože v noci je takové ticho...

Sedám si k tvýmu většímu bráškovi.

Měl bych dokončit nějakou zakázku za prachy.

Že bych místo toho pro tebe něco napsal?

Co kdybych tě zkusil naučit mluvit?

Takhle s tebou moc srandy není.

A to mě provázíš na každým kroku.

Nemám rád telefony.

Jsou mrtví a jen pořád otravujou a zdržujou od práce.

Na tobě alespoň můžu v metru číst Clarka.

Jsem ale většinou tak utahanej, že radši podřimuju.

Ale kdyby jsi umělo číst texty... To by byla paráda!

Taky se s tebou nedá moc pokecat.

Ale na to máš asi stejně ještě malej výkon.

Pokec s lidma zdržuje, protože oni mě stejně nechápou.

Neví, že to dělám pro ně.

A co takhle simulaci neurální sítě?

Ne, na to prostě ještě nemám.

Ještě toho musím hodně nastudovat.

První pokusy mi zatím moc nevyšly.

Ale mluvit bych tě naučit mohl.

Pak budeš moci lidem česky předčítat knížky a tak...

Zkusím to, další věc, co jsem vždycky chtěl udělat.

Snad to ještě stihnu.

Možná by to chtěla udělat spousta jinejch lidí.

A chytřejších než jsem já.

A třeba na to maj i víc času.

Ale já uspěju, protože já tomu obětuju všechno.

Spánek, peníze a bohužel i rodinu.

No není to smutný?

Z police na mě kouká robosapien.

Sám o sobě nic moc neumí.

Ale už brzy pro něj budu mít novej mozek.

Budeš to ty. Promiň.

Neboj, nebude to špatný.

Konečně budeš mít nohy. 

Připojím přes API tvoji kameru

a konečně pro tebe přepíšu software na rozpoznávání objektů.

Jasně, dá se to stáhnout někde na netu.

Ale já to chci napsat líp.

Mám svoje vlastní teorie.

Cizí moc nečtu, to zabíjí originalitu.

Já se totiž vždycky vydávám tou těžší cestou.

Protože jen tak budu jednou nejlepší.

Ano, ne dobrej, ale nejlepší!

Teď znáš můj malej sen.

Nechci to pro peníze.

Nechci to pro slávu (i když po ní samozřejmě taky trošku toužím)

Chci to pro lidi.

Obzvlášť pro ty, co jsou jako já.

Co nemůžou žít normální život s ostatníma lidma.

Co se nedokážou radovat jen z běžnýho života.

Protože maj v hlavě vzdálený hvězdy

inteligentní roboty a kosmický lodě.

Lidi, co možná tomuhle světu jednou přinesou zkázu,

ale zatím mu přináší pokrok.

Chci udělat něco,

co by lidem pomáhalo.

Aby je to třeba léčilo.

Aby už nebyla rakovina.

A abych už třeba neměl cukrovku.

Je to hřích?

Možná.

Než ráno na chvilku uléhám,

hraju s tebou Go.

Sakra, zase jsi nademnou vyhrál.

A to mám prej IQ 150.

Jenže ty jednou budeš stejně lepší i v tom ostatním.

Protože tvoje plány zůstanou a někdo tě postaví znovu a lepšího.

Zatímco já odejdu a moje synapse se mnou.

Zůstane jen trocha textu, popela a genetickýho kódu.

Ale to nevadí, přijdou další.

Třeba můj syn.

A než usnu,

budu jako každý ráno myslet na vzdálený hvězdy

a lodě

a počítače

a stroje

a androidy

a mikročipy

a červí díry

a hvězdný mapy

a hologramy

a neurony

a nekonečnej prostor lidské fantazie...

A to je to místo, kde chci spočinout.