Ruský smutek

Lampa, která se, ověšena mnohaletým prachem, co chvíli zachvěje. Sako ve skříni na ramínku, upadlé v strnulost, pokořené, ještě se v duchu zaobírá myšlenkami na včerejší ples. Ticho v domě, doprovázené hysterickým křikem prozrazené nevěrnice. Sníh na okně i za ním, všude okolo, sype se z větví ztepilého smrku, ačkoli bouře dávno odezněla, vítr se utišil, drobounký šelest neznámého původu se ozývá z kouta. Šelest na srdci? Aťsi: hlavně že sedíme v útulném pokojíku, voda v pečlivě vycíděném samovaru vře; čaj, čaj, čaj a tři kousky bábovky podle selského receptu na stole. Lebedíme si v tomto okamžiku, nadýchané rukávy i bláznivě barevná sukně ctihodné návštěvnice, dámy zachovávající jednou pro vždy bohorovný klid, slova, slova, myšlenky -- Myšlenky zakopávají jedna o druhou. Čaj ve skleničce chladne. Zvon, jenž pamatuje převelikého cara Petra (jinak prohnaného až běda) předznamenává večerní oficiality. Rodinný kruh se pomalu, nelítostně točí - příchozí v předsíni odkládají klobouky, masku z obličeje nikoli. Končí únor. Zbytečná rvačka v kasinu, kde uražený zloděj, kníže -ský, stanoví termín souboje na devět nula nula ráno v zahradě za kasárnami. Před usnutím se vydávám ještě na jednu návštěvu: bytná mě uvádí do červeného pokoje až po výhrůžkách a třech stříbrných rublech. A ona hledí z okna. Ach, měli bychom si toho tolik co říct, nebýt podivného neklidu v její duši; bolest se časem stupňuje, šermuji rukama a lovím věty kdesi v neznámu. Pohybem ruky mě zastaví a pomalu a povýšeně (skoro obřadně, s mnohými úklonami a odbočkami) vysvětluje, že ráda by vyhověla mým tužbám, které jsou ostatně blízké i jí, avšak něco ji nutká, a nedovede ozřejmit co, k bolestiplnému rozhodnutí skoncovat naráz s veškerou minulostí - příjemným dětstvím, jalovým dospíváním, životem v nezaslouženém přepychu a ovšemže i se mnou -- Jak ji to rmoutí, do jak nejisté situace uvádí sama sebe, v jakých klepech a nestoudných řečech bude přišpendlena na pranýř, jak... nemůže jinak. Odjela v ranních hodinách do neznámého města, kde pro ni despotický a surový svůdce, falešný hráč a bezectný voják, Alexej -kij, objednal pokoj v hotelu, dokud on nezařídí vše potřebné v jeho rodovém sídle. Bylo to ale její rozhodnutí a já jí, třebaže se o mě pokoušely mrákoty, v duchu přál a žehnal. Jak jsem ji miloval, a ani touha by mě nepřesvědčila, abych kdy tuto ženu byť jen slůvkem od odjezdu zrazoval-- Skutečnosti kolem nás: naivní, směšné, dětinské, až krev tuhne v žilách, přestává proudit docela, bezvědomí, nemocnice a zase se vše rozbíhá pěkně od začátku. Nevím, co říct, co si myslet, čemu se smát, merně si lámu hlavu, zdali jsem již prošel branou ošklivosti anebo jsem neskonale krásný, hluboký, všeprostupující a skromný, přicházelo mi na mysl, když jsem ležel na stole v nejhorším pajzlu na nábřeží a jakýsi kumpán se zarostlou tváří mi odklepával popel ze své cigarety do vlasů. Tohoto dne chodím po parcích, lesích, zahradách, po celém městě, nemohu za nic na světě soustředit myšlenky do jednoho bodu, smutek padá z oblohy, divoce se prohání korytem řeky, líbá oči, nos, ústa a mizí v harampádí, starém nábytku, který mě obklopuje v skromném podnájmu v podkroví, těsně před koncem sil, po mnoha letech, kdy na všechno vzpomínám udiven, že jsem byl líný zmáčknout spoušť, ačkoliv život zběsile pokřikoval pod mými okny a já na něho vztekle křičel: "Táhni si po svých, sic na tebe poštvu psy--"

---