Ten, který září

jsou bajky, které si povídají andělé o lidech

Ten, který září

 

(Karlín 3. až 5.února 2006)

 

Jitka seděla proti Moebiovi a soustředěně ho pozorovala, šero v místnosti jí pomáhalo nevnímat ostatní, kteří seděli v kruhu kolem. Moebius zas se zájmem sledoval jí. Co mu řekne? Co uvidí?

„Na tobě Moebie vidím dva pruhy světla, vycházejí ti ze srdce, jdou kolem hlavy, ale nad ní se nespojují.“

Moebius se usmál: „To bude.“ Eikir, jeho průvodkyně, mu už dříve řekla: ta energie příjde, až jí použiješ. Věděl, že se to týká toho, co právě Jitka vidí.

„Líbí se mi to, ale máš tam nad hlavou takové tmavé místo, víc by se mi líbilo, kdyby ty světelné proudy byly spojené.“

Ani Jitka, ani Moebius netušili, co příjde. Pozdě večer mu položila ruku na srdce a on nechal volně proudit své energie, již nebyly mezi nimi žádné bariery a k tomu, co sdíleli, žádná slova nepotřebovali.

 

Jogín se objevil těsně po poledni druhého dne, červené ponožky a žlutá kravata neladily s černým oblekem. Vyprávěl o svém životě v Indii a Moebius si prohlížel jeho auru. Ten hubený mužík ho zaujal, nesnášel západní civilizaci a její hodnoty, vysmíval se všem náboženstvím, nenáviděl doktory, opovrhoval fyzickým světem, vždyť byl nesmrtelným svatým mužem, který přečetl stovky knih starých pěttisíc let.

„Já klidně můžu říct, že žiju ve čtvrté dimenzi, i když mě většina lidí považuje za blázna nebo cvoka.“

„Nemusíte se před námi shazovat,“ řekl mu Moebius. Jogín se na něho podíval, to bylo poprvé, co si toho tlouštíka všiml.

„Člověk dokáže cokoliv, když dosáhnete nejvyššího zasvěcení, poručíte a tady vyroste strom.“

„Tady? Uprostřed místosti?“ usmíval se Moebius. „Proč dělat takovou zbytečnost, když strom vyroste sám?“

„Můžu dělat, co chci, já už jsem dosáhl takové síly, že můžu říct, jsem syn Boží, jsem bratr Ježíše.“

„A já říkám: Jsem Bůh.“ Moebius na to nevypadá, ale z takových debat mu jiskří v očích, tohle miluje.

„To by mohl říct každý…“ „Ano, my všichni jsme bůh,“ připojili se hlasy diváků, jogín byl zaražený.

„Jistě, jistě, v jistém slova smyslu…, ale staré texty píšou, že bohem se stane až ten, kdo je ve spojení s Brahmou.“

„A vy s ním spojen jste?“

„Ano, trvalo mi to dvacet let cvičení a očišťování a musel jsem hluboko proniknout do starých textů. Vy byste se musel, jak na vás koukám, hodně pročistit, zhubnout.“ Tyhle triky na Moebia neplatí a oplácí je úsměvem, jeho nikdy neznečistí nic, co do něj vchází, ani slova.

„Proč myslíte, že starší texty jsou lepší než novější?“

„Nové texty, třeba buddhismus jsou šunt, blekotání.“

„A co získat nové informace přímo od průvodců.“

„Od koho že?“ tvářil se nakvašeně.

Moebius na něm viděl, že nerozumí: „No, přímo tak, jak byly získány původně.“

„Ale to byste musel být ve spojení s Brahmou…“ odmítavě máchl rukou.

„Ale já to spojení mám, tady a teď.“

„Coó?“ Mezi oběma muži vířily energie. Moebius po celou dobu debaty pozoroval jogínovu auru, jeho mysl byla čistá a bděle si vědomá přítomného okamžiku, nic ho neoddělovalo od božského. V jeho srdci nebylo místo pro pochybnosti, jen pro lásku.

„Vyzkouším si vás,“ vyskočil jogín ze židle, „to může říct každý, že má spojení s Brahmou. Souhlasíte se zkouškou?“

„Klidně zkoušejte,“ usmál se Moebius, i když neměl naprosto potuchu, co je Brahma ani co má jogín za lubem,  natož jak taková zkouška probíhá, ale jeho klid ho neopouštěl. S každým krokem, kterým se jogín k němu blížil, k Moebiovi přicházela mocná energie, byl jí úplně zaplaven a viděl místnost jakoby přes zlatou a načervenalou mlhu. Muž se zastavil před ním a položil mu ruku před jednu nosní dírku.

„Vydechněte,“ řekl a tvářil se zkoumavě a nevěřícně. Pak dal ruku před druhou dírku a řekl znova „Vydechněte.“ Tohle opakoval ještě dvakrát. Moebius věděl, že vše je jak má být, použil tu energii a ta mu byla dána v plném rozsahu. Zkouška skončila.

„Máte otevřenou šušumnu,“ jogín zaraženě odcházel, „možná že to spojení s Brahmou opravdu máte.“ „To si pište, že ho mám, už víte proč nepotřebuju ty staré knihy?“ Jogín kroutil hlavou a nechápal, jak tenhle člověk může mít něco, co je tak těžké získat? „Většina lidí dýchá jen jednou nosní dírkou a jen ti co mají spojení s Brahmou, dýchají oběma, jako vy. Možná že jsem vás zkoušel zrovna ve chvíli, kdy se ty dírky mění.“

Co zbývalo Moebiovi, než se pousmát. Jitka svým vnitřním zrakem jak očarovaná sledovala ten rozhovor a zkoušku. V místech nad Moebiovou hlavou, tam, kde měl mezeru mezi světelnými paprsky, se rozzářila jasná hvězda.

Moebius o té hvězdě věděl, to přišel Ten, který září. Dnes tu byl jen na chvíli, ale brzo příjde nastálo.

 

„Tuhle korunu si zatím nenasazuju příliš často,“ řekl Jitce, když jogín odešel, „možná jsi byla první, kdo jí uviděl. Díky, že jsi mě pomohla, ode dneška tohle bude mým symbolem: dva proudy světla, které vycházejí ze srdce, se nad hlavou spojují se zářící hvězdou.“

 

Když Moebius vzpomínal na tuhle zkoušku, nikdy nezapoměl s nejhlubší úctou poděkovat neznámému jogínovi, velkému duchovnímu mistrovi, který mu dal tuto lekci.

 

(rozhovor nebyl nahráván a je zapsán jen podle Moebiových vzpomínek)

7.2.2006

 

---