Povídejme si, děti

Mírně upravená písemka z češtiny. Nemám co bych dodala.

Povídejme si, děti




Krabička vypadala v přítmí pokoje docela nevinně. Pomalu ji otáčel v prstech a v duchu oceňoval její prostý design. Tmavě zelená barva přecházející směrem dolů v bílou, na níž se dole v rohu pyšnilo jméno léku. Jednoduché a spolehlivé. Celek působil přesně tak, jak by měl působit lék na srdce. Méně klidně už vyzníval návod. …jednu tabletu denně, v případě překročení doporučené denní látky okamžitě vyhledejte lékaře… V obličeji se mu objevil ironický úšklebek.
Ze samolibých myšlenek ho vyrušilo tiché pípnutí. Na monitoru počítače, který by si mohlo dovolit sotva horních deset tisíc, se objevilo blikající okno. Nacvičeným pohybem na něj klikl kursorem myši.


Vates: tak co loki, máš?


Pobaveně zavrtěl hlavou. Jako by nevěděla, že když si něco usmyslí Loki, je to daná věc. Rychle naťukal odpověď.


Loki: ten lékárník mi dokonce dal slevu ( LOL! )a mam pozdravovat babičku…


Na svoje přesvědčivé vystupování byl mimořádně pyšný. Věděl, že má talent, a patřičně toho zneužíval. Bylo mu sedmnáct, jedináček, bohatá rodina. Všechno, na co kdy jen pomyslel, mu okamžitě spadlo do klína.(A někdy i doslova.) Dobrým příkladem by mohl být třeba byt, ve kterém právě seděl. (,, Musíte pochopit, že jestli si nezvyknu na samostatnost, nikdy se ze mě nic pořádného nestane!‘‘)
Byt se mu vlastně vůbec nelíbil. Nesnášel to tu. Nesnášel až příliš pohodlnou postel, posprejované zdi, koberec s moderně agresivními vzory i plakáty modelek příhodně přilepené na stropě nad postelí. Ale nejvíc ze všeho ho iritovala okna. Pouštěla dovnitř příliš mnoho světla. Koupil si závěsy, ale ty začal nesnášet o týden později.
Těm, kterým se podařilo dostat se k němu o něco blíže, se často zdál cynický, a většinou se ho snažili změnit. Ale on si za svými názory stál. Proč by se měl přizpůsobovat ostatním, když už dávno zjistil, že ve skutečnosti záleží jenom na něm? S radostí se díval, jak kolem něj obíhají lidé jako malé bezvýznamné kusy uhlíkatých sloučenin, které se, v marné snaze vyrovnat jeho záři, točí stále rychleji a rychleji až se nakonec úplně roztaví.


PÍÍÍP


Na pár uhlíkatých sloučenin dokáže být Vates pěkně otravná, problesklo mu hlavou


Vates: super. tak základ bys měl. ale sehnat si to je jedna věc… na dotáhnutí budeš potřebovat odvahu! A teď poslouchej. Záleží na tom co vlastně chceš. 2 ti jenom trochu zpomalej srdce, možná se ti zamotá hlava. takže jestli si tak dobrej, jak si tvrdil, ber 5.

Loki: beru 5. A držim palce se stříkačkou.

Vates: nestarej se, jo. navíc pokud ti to klapne, palce si budu držet tak maximálně sama :)


Tak a je to tady. Pět malých kulatých prášků spořádaně leželo vedle sklenice s vodou. Loki byl na sebe pyšný. Málokdo se dokáže chovat tak rozhodně a radikálně jako on. Nevadilo mu, že se z něj stane sebevrah. Vždyť víc než jeho to zasáhne právě ty, co jsou příliš zbabělí na to, aby si přiznali, že život opravdu nestojí za žití. Kdysi rád provokoval. Bohužel až příliš brzo narazil na tupost lidí, kteří si nechali všechno líbit. Z představy života, který by pokračoval tak jako dosud, se mu dělalo zle. Tenhle svět si ho prostě nezasloužil! Nehodlal mu dát už ani jediný den. Bude to rychlé a bezbolestné. Nebyl jedním z těch patetických idiotů, kteří krvavými slzami svých rozřezaných rukou dokazují, jak moc se jim odsud ve skutečnosti nechtělo. Jestli měl pro něco cit, byla to čistě odvedená práce.

Postupně si vložil všechny prášky do úst a zapil je vodou. Nechutnaly nijak. Pomalu přešel k oknu a zadíval se do zoufale nudné podzimní krajiny. Nad obzorem poblikávalo slunce a lidé na ulici byly stejné nuly jako včera i předchozí dny. Svět se začal zpomalovat a Lokimu se vybavil starý verš, který snad zaslechl ve škole, nebo ho kdysi četl.

,,Jsi jako slunce samoten, odejdeš, přijdeš – a je den.‘‘

Ano, zajímavé, ale co když odejde slunce?

---