Osud a Dred 2.díl(aneb co se stalo?)

Záchrana tajemství

Hlásek byl v Al-kaně  poprvé. Zdejší lidé si na umění potrpí daleko víc, než kdekoliv jinde. A také podle toho platí. Za dva dny co tu byl, koupil si nové oblečení, náhradní struny pro loutnu a spoustu cetek z trhu. Nejspíš to bude tím, že lidé zde trpí až hříšným nadbytkem.
 Město se rozprostírá na rozsáhlé ploše mezi Al-kanským lesem a Stříbrným jezerem, nedaleko moře. Z přístavu sem dováží nejnovější zboží z Temné poloviny, kde se za loď potravin daří vyhandlovat loď plnou cenností, surovin a podobných věcí, v hodnotě několikanásobně větší. Každý Al-kaňan má své obchodní zájmy za mořem. Proto si mohou dovolit hýřit penězi za potulné umělce, proto se tu umělcům velice líbí. Hlásek cítil k tomuto městu obdiv i vděčnost zároveň. Žilo si svým životem, mělo svou vlastní kulturu, své vlastní tempo. Lidé v Al-kaně nikdy nikam nespěchali, vždy si našli chvíli poslechnout si příběh, píseň, zahrát si třeba karty. Hlásek by se tu byl možná usadil, nebýt od malička cestovatel. 
Procházel zrovna tržištěm, když ho poprvé zahlédl. Razil si cestu mezi kolemjdoucími, a na první pohled vypadal zuboženě. Mezi vykrmenými Al-kaňany byl jako krysa mezi králíky. Tento fakt podtrhovali temné kruhy pod zapadlýma očima, stejně jako šedavá barva jeho obličeje. Neustále se ohlížel za sebe, zatímco se neúnavně protlačoval davy. Hlásek si prohlížel magické talismany z Temné půlky, které měli zahnat kletby a uřknutí, když do něj vrazil. Neznámý v potrhaném černém plášti se na okamžik zahleděl do jeho očí, poté se rychle posbíral a nechal se pohltit davem. Toto setkání však nemělo být poslední. Přesto by ale stačilo aby si mladý bard pamatoval tu tvář plnou strachu do konce života.
Ten den večer zašel do taverny, ostatně jako každý večer, aby zazpíval o dávných bojích s troly, o mrtvých hrdinech, králích bez bázně a podobných věcech, které patřily do repertoáru bardů. Popíjel Al-kanské zelené víno, pohrával si se strunami své loutny, nechával se hostit početnou skupinkou jeho posluchačů, a poprvé ten den v hospodě Na Rohu zapomněl na své první setkání s tím mužem. Nic ale netrvá dlouho a Osud sám si pohrává s lidskými životy, jako si vítr pohrává s uvadlým listem. Ten večer se měli ti dva ješte setkat, aniž by to jen jeden z nich tušil.
Slunce už dávno podřimovalo za horami, když se Hlásek vracel do svého stanu na kraji města. Nikdy neměl v oblibě noclehárny, byl tedy celkem potěšen, když se dozvěděl o stanovém táboře u lesa. Kemp byl skoro plný, blížilo se léto, a kupci z celého světa sem přijeli za výdělkem. Stan mladého barda byl vcelku prostorný, a pohodlný. Nebýt plátěných stěn, nepoznal by že není v pokoji. Zatímco odepínal přehoz, všiml si několika utržených úchytů. Všechny příjemné, pocity, kterými ho naplnil večer, rychle ustoupily strachu. Někdo byl v jeho stanu. Možná tam ještě je. Co u všech čertů u něj může někdo hledat. Těch pár cetek z trhu? Nebo něco jiného? Ale co? S podobnými myšlenkami opatrně nahlížel do stanu, zda-li někoho nespatří.
Než si stačil uvědomit, že by měl křičet o pomoc, vtáhly ho dovnitř něčí ruce. Ve světle lampy zahlédl tvář vetřelce a poprvé v životě nebyl schopný slova. Byl to on. Ten muž z trhu. Po několika hodinách, co se neviděli, vypadal ještě zuboženěji. Kostnatý prst si přiložil k ústům a upřel na Hláska zoufalý pohled.
Teď když tu stály proti sobě, vypadal vetřelec v kontrastu s bardem jako mrtvola. Mrtvýma očima neustále těkal ke vchodu, jakoby se před někým schovával. Těch několik vteřin, kdy na sebe mlčky hleděli, trvalo celou věčnost.
Jen o vteřinu dřív, než by se byl překvapený hlásek vzpamatoval, ozval se z nedalekého stanu výkřik. Cizinec zkameněl. Pohledem jezdil po pokoji jako šílený. Hlásek se neodvážil ani hlesnout. Vzápětí na to ho nezvaný host povalil, a vystřelil ze stanu jak zajíc. Znovu se ozval výkřik, tentokrát mnohem blíž. V kempu zavládl chaos. Jen jeden zvuk se ozýval stále, a čím dál hlasitěji. Příliš pozdě poznal cinkot kovu o kov. Někdo v brnění tu hledá jeho nedávného návštěvníka. Napadlo ho, že by měl zmizet stejně jako on. Aniž by se ale stačil pohnout, vchodová plachta se rozevřela.
Znovu ten večer si připadal cizincem ve svém stanu. Mohutný rytíř v temně černé zbroji prohledával kouty, aniž by si všímal majitele. Když nenašel nikoho, zaměřil se na barda. Skrz hledí nebylo vidět jeho tvář. Hlásek měl ale podivný pocit, že ani žádnou nemá. Jestli-že předtím cítil strach, teď si připadal bezmocný, marný, a úplně nicotný. Polkl naprázdno. Široký meč v rukou vetřelce opsal elypsu před jeho obličejem.
„Umřu!“ napadlo ho ještě. „Umřu ve svém stanu rukama někoho koho vidím prprvé. Někoho? Opravdu je to někdo?....“ Čepel se nápadně rychle zvedala, rytíř si nakročil.....
„Frrrííííííssssskkk!“ ozval se něčí piskot okolím. Bard neprojevil sebemenší zájem zjišťovat, kdo to byl, ale rytíř to věděl.Otočil se a zmizel ze stanu stejně jako předchozí návštěva. „Ani se nerozloučil,“ napadlo ho trpce, než omdlel vedle postele.