ŽABIČKA MALIČKÁ

Bylo jedno jezero,

na něm leknín bílý,

na leknínu žabička,

měla dlouhou chvíli.

Dívala se kolem sebe,

nikde mušák žádný,

ale ona měla hlad,

žaludek byl prázdný.

Pak skočila do jezera,

zaplave si tedy,

protáhla se, rozhlédla se,

svázala si dredy.

Prudký odraz, ladná šipka,

žába plave ve vodě,

usmívá se spokojeně,

teď už je to v pohodě.

Ale v dáli zachmuřeně

čáp tu žabku sleduje,

podívá se na mrtvolu,

na které teď hoduje.

Ještě má hlad celkem velký,

jedna žába, to je málo,

musí sežrat alespoň dvě,

aby mu to za to stálo.

Ale žabka nevědomky,

na břeh leze spodem,

netuší však že se ten bžeh

stane jejím hrobem.

Už je tu čáp!

CHRAMST! KLOV!

Čáp ulovil svoji kořist,

v zobáku se žabka kroutí,

chvíli volá o pomoc,

pak se strachem zhroutí.

První noha, druhá noha,

potom tělo, hlava,

čáp si skvěle pochutnal,

dobrá žabí strava!

Čáp sněd žabku nepozornou,

však to byla jasná věc,

není to nic odporného,

jen potravní řetězec.