Hvozd

Nevím, co bych k tomuto pokusu o poezii mohla napsat. Jen to, že jako většina mých básní (dají-li se má dílka takto nazývat :-) ) vznikala podle skutečných prožitků.

Cestička uzounká v stínu
velíkánů ztrácí se.
Stromy jak temné vojsko číhají,
číhají, zda někdo nejde.
Bojím se vstoupit,
už se otáčím.
Však někdo za ruku mne
náhle chytá a už nepouští.
Obracím k němu svou tvář
a pak se rozhoduji podruhé.
Jíti dále s ním zpět k stínům,
nebo zůstat stát?
Cesta k hvozdu sluncem
a štěstím prozářená
tak krásnou byla.
Náhle hrada noci
před námi se tyčí.
Přemyšlím, co dál, a pak ...
...pak nás polkne stín ...

Cesta nekonečná, nebezpečná ...

Když z lesu vystoupili jsme,
byl sám a já sama ...
a naše duše samá rána.
Hleděl na mne, stál tam dál,
a svoji ruku -
- tu mi už nepodal ...

---