O Duších

Jsou tomu již věky a věky, to ještě Země nebyla a ani vesmír nebyl tím vesmírem, který známe dnes. Bylo světlo, světlo nekonečně zářící čisté a nepředstavitelně krásné. Byla temnota, aby světlo mohlo být světlem. A byly síly neznámé co vládly světlu i temnotě a dávali jim řád. Na první pohled se světlo zdálo být jedním jediným a obrovským, ale nebylo tomu tak. Bylo neuvěřitelným množstvím malých světýlek a každé světýlko svítilo vždy pro nějaké jiné. Kdyby svítila jen sama pro sebe, bylo by světlo pouze matnou žalostnou září. Světlo bylo a bylo plné neutuchajícího štěstí a lásky.

          V dobách kdy se začal utvářet svět, rozhodli se síly ohraničit světlo a dát mu nové místo a cíl v tomto světě, jež vznikal. Tak byla temnota vržena mezi světla a krutě odtrhala od sebe páry světýlek, jež jen pro sebe zářily. Každé z nich si pak neslo část z temnoty, neboť se jich dotkla a co bylo jednou dotčeno, nezůstalo nepoznamenáno. Pak daly síly světlům hmotu a hmotě tvar, naději a víru. Světla byla nazvána duší a jejich hmota tělem. Tak začíná příběh těch co byli odloučeni aby se znovu našly.

A toto je příběh duše Van a duše Dané...

           Přešla léta a duše uzamčené ve svých tělech už dávno přestaly věřit příběhům o tom jak moc zářivé kdysi uměly být. Strádaly a nevěděly proč. Hledaly a nevěděli co. Začali si přetvářet svět kolem sebe, obklopovat se zdánlivě krásnými a cennými věcmi. Hnali se za čímsi a netušili co by jim mohlo navrátit klid a mír. Vše bylo marné, jen se prohlubovala jejich touha a rostla nespokojenost. Jejich zář slábla a ztrácela se ve spěchu a nenasytnosti. Zdálo se, že temnota je zcela ovládla.

           Tak jako mezi plevelem může vyrůst růžový keř, tak vyrůstali na Zemi duše Van a duše Dané. Uchvacující byla jejich krása pozemská, prosvícená čímsi nepopsatelným. Byli krásní a zářiví jak slunce, krásní jak měsíc, jako Venuše na horizontu, když padá soumrak na zelenavé dálavy. Chlapec Van vyrůstal ve vysokých horách a děvče Dané ve stinném údolí u řeky.

           Celý svůj život se Van živil lovem zvěře, naslouchal větru a příběhům jež mu vyprávěl jeho starý otec. Chodil po horských zelených stráních, vzhlížel k obloze a pozoroval letící mraky a ptáky. Častokrát se zastavil nad propastí a dlouhý čas se pak díval na stříbrnou nitku kdesi dole v údolí. Přemítal pak, zda tam někde hluboko v tom neznámém kraji je Ta pro níž jeho srdce tluče a jejíž dech slýchává, když večer usíná.

            U řeky v prostém domě svých rodičů žila Dané. Její matka chodila vypomáhat na blízký statek a starala se o blaho a spokojenost rodiny. Otec Dané byl rybář a častokrát bral svojí dcerku k řece aby se spřátelila s onou štědrou, která jim dopřávala obživy. Dané  si ráda pohrávala se skotačivými pramínky vody a nořila do nich své drobné ručky. Vyhazovala průzračné kapky do vzduchu, skrze které pak probleskovaly zelené vrcholky. Jakási síla vždy pak připoutá její lačný zrak k horám. A na mysli ji přijde, zda tam v těch výšinách dalekých není Ten, pro něhož dýchá a jehož srdce slýchává, když ulehá k spánku. Tak žil Van daleko od Dané a Dané daleko od Vana a přeci jeden pro druhého.

             Stalo se, že starý Vanův otec onemocněl a brzy na to zemřel. Když umíral podíval se na svého syna a řekl mu ať netruchlí pro duši, která jen odchází hledat do jiných míst. Chlapec porozuměl otcovým posledním slovům. Pochoval jeho tělo a vydal se na cestu do údolí. Tolik ho vábila řeka a tolik moc toužil najít to od čeho se cítil odloučen. Tak poprvé za svůj život sestoupil z hor, které ho odchovali aby z blízka pohlédl do třpytivých vln. Ani děvčeti již nestačila ona místa, kterým navykla. Její nohy ji vedli stále výš po proudu řeky, stále blíže tajuplným horám. Jednoho dne došla až na úpatí. Řeka v těch místech tekla rychleji a vlny předváděly divoký tanec. Vzhlížela jen s úctou k mohutným kolosům a přestože zašla tak daleko od domova, připadala si v té chvíli nesmírně blízká tomu, k čemu tušila, že náleží. Pak rozhodila své plavé dlouhé vlasy, zula si boty a ponořila své útlé nožky do poskakujících vod.

           Tak bylo určeno, tam kde nespoutaná řeka šeptá nepohnutým horám, kde se stálé snoubí s nestálým, tam se znovu setkaly dvě duše, dvě světla, která jsou září sobě navzájem.               

           Tak se octli na úpatí hor, na jednom břehu řeky duše Dané a na druhém duše Van, tušíc jeden druhého. Jen větve stromů nad vodou bránily jejich zrakům, když tu zavál vítr a oči Vana spatřily pohled Dané a Danin pohled ulpěl na očích Vanových. Snad to byl blesk, který zasáhl jejich mysl, snad hrom, který způsobil, že strnule hleděly jeden na druhého a netušily, kam se poděl svět okolo nich. Jako by náhle nebylo času, z jejich srdcí tryskal pramen světla neznalé záře a hory s řekou splynuly v jeden vír. Tak se znovu setkaly a nebylo dost velké překážky v té chvíli, která by se jim mohla postavit do cesty. Divoce a s nenadálou silou se prodíraly nezkrotným živlem a smáčeni splynuli v těsné obětí. „Já znám Tě“ Vyšlo v jednu stejnou chvíli z jejich úst. Oba prostoupil blažený pocit návratu a naplnění. Tak jejich duše splynuly v jednu zář, zář nejjasnější, již snad někdo kdysi nazval opravdovou láskou.

           Žily tedy bok po boku dva krásní lidé jako jedno světlo. A když nadešel čas rozloučení s pozemským životem, daly slib jeden druhému, že přestojí veškeré zkoušky a nakonec se společně vrátí do míst odkud vzešly.

            Zdálo by se, že tam, kde jeden příběh končí, tam začíná jiný. Ale tento příběh nekončí, jen pokračuje v jiných rozměrech než jsou ty pozemské.

             Narodil se v bohatém paláci princ Van, jemuž nebyl dán jen titul šlechtice, ale i krása a ušlechtilost rysů. A v hlubokých lesích pak děvčátko Dané, již se všech těchto darů nedostávalo. To co nebylo dopřáno jednomu, bylo v přemíře vynahrazeno druhému a to činilo z Vana a Dané zdánlivě dvojici neslučitelnou. Jen věrní co hledají a touží najít se nenechají ošálit klamným zjevem lidského těla. Proto nepodlehli falešným hodnotám duše Van a duše Dané. A proto byli plni údivu Ti, kteří směnily svou zář za pozemské bohatství, když si krásný princ vedl škaredou  dívku z lesa.

            Zdálo by se, že tam, kde jeden příběh končí…..