Z pohádky do pohádky

Z pohádky do pohádky tančím,
uvádíš mě do sálů z kopretin-
bez diváků a přece s potleskem,
doufáš,že budu Tvá princezna..
Ztratila jsem dávno z modré krve hrdost,
teď držíš mě za sukénku jen Ty.
Když nepustíš,stanu se studánkou s bezedným srdcem..
jen Tvou..ozvěnou..
Jen dusit a dávit mý prameny nesmíš-
vyschla bych..
Na věčnost mě do kroužku z oceli smotáváš,
chci Tvou bílou něhou být..
Nedát Ti nikdy víc,než smutný pohled panenky,
co v máku se Ti nabízí..
Jen neuleť,lásko..!
Bolest by mi to zničila-zničila Tebe!
Motýle,zůstaň..
roztavím Ti křídla,
ikdyž vím,že by vosk stékal jen po mě..
Jsem tak trochu réva,
vi(n)ná-nevi(n)ná..
Tak trochu bříza,
na skále ve větru.
Tak trochu Slovanka,
panenka z pekla..
Tak trochu Tvoje
-Tvá divoká ,,žena,,..
snad jediná..!